ECLI:CZ:US:2019:2.US.675.18.1
sp. zn. II. ÚS 675/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Mezery, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 29 Cdo 5504/2015-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 č. j. 29 Co 132/2015-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 31. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká otázky záměny účastníků insolvenčního řízení dle §18 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 30. 5. 2017 (dále jen "insolvenční zákon"). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil stěžovatel společnosti SAMOVANE a. s. (dále též "žalovaná společnost") tam specifikované pohledávky, avšak uvedená společnost později od smlouvy odstoupila, v důsledku čehož se stěžovatel stal opět věřitelem této pohledávky (stěžovatel rozporuje, že žalovaná společnost se následně znovu stala věřitelkou na základě další smlouvy o postoupení pohledávek). To se nicméně neodrazilo v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014 ve věci dlužníka Příbramská uzenina a. s., v němž žalovaná společnost vystupovala v pozici věřitele. Žalovaná společnost totiž odmítla podat návrh na změnu účastníka insolvenčního řízení dle §18 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy návrh, v jehož důsledku by se stěžovatel stal věřitelem pohledávek přihlášených v uvedeném insolvenčním řízení. Stěžovatel proto podal proti společnosti SAMOVANE a. s. žalobu, v níž se domáhal, aby Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") určil, že stěžovatel je věřitelem předmětných pohledávek, eventuálně aby uložil žalované společnosti povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2015 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je věřitelem předmětných pohledávek (výrok I), dále zamítl i žalobu, aby soud žalované společnosti uložil povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Stěžovatel podal odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II). Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II). Oba dotčené soudy poukazovaly mj. na to, že pouze přihlášený věřitel (tj. žalovaná společnost SAMOVANE a. s.) v souladu s dispoziční zásadou ve smyslu §18 odst. 1 insolvenčního zákona určuje, kdo má nastoupit na jeho místo v případě, kdy jeho pohledávku nabude jiná osoba. Jedná se o oprávnění věřitele, do něhož nemůže zasáhnout soud ani jiná osoba, a to ani žalobou na nahrazení projevu vůle. Současně stěžovateli naznačily, jakým způsobem se může domáhat ochrany svého práva.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a napadená rozhodnutí označuje za ryze formální, nedostatečně odůvodněná a rozporná s jeho právem na spravedlivý proces. Uvádí, že jeho nárok, aby v insolvenčním řízení vystupoval jako věřitel, nelze eliminovat pouhým odkazem na to, že se následně může domáhat vydání žalovanou společností získaného majetkového prospěchu, a to v rozsahu, v jakém se této společnosti dostalo v insolvenčním řízení poměrného uspokojení. Proto požaduje, aby "za výjimečných okolností obdobným těm, které byly zjištěny v této věci," bylo možno domáhat se "nahrazení projevu vůle insolvenčního věřitele podat návrh podle §18 insolvenčního zákona."
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, a to např. v důsledku ústavně nekonformního výkladu nebo aplikace podústavního právního předpisu. Ústavní soud tudíž ověřuje pouze to, zda v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí soudu byly dodrženy ústavní limity [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), část III.; nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), část VII.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2213/17 ze dne 14. 11. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především spor o výklad podústavního práva, do něhož není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Avšak za účelem posouzení, zda se tento výklad podústavního práva nevymkl z ústavněprávních limitů, je vhodné připomenout, co stanovuje příslušná právní úprava, a objasnit, v čem spočívá jádro problému. Ustanovení §18 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje zvláštní právní úpravu procesního nástupnictví při přechodu přihlášené pohledávky. Dle uvedeného ustanovení insolvenční soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení na místo původního věřitele poté, co nastanou v průběhu insolvenčního řízení skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, přičemž insolvenční soud tak "[u]činí ... na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky." Právní doktrína i ustálena judikatura obecných soudů se přitom shodují, že podání návrhu věřitelem je nutnou podmínkou postupu podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona [srov. např. HÁSOVÁ, J., MORAVEC, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 80].
9. Do jisté míry sporným aspektem však může být to, jakým způsobem má být poskytnuta ochrana základním právům jednotlivce za situace, kdy původní věřitel odmítá podat k insolvenčnímu soudu návrh dle §18 odst. 1 insolvenčního zákona, ač tak údajně měl učinit. Stěžovatelem navrhované řešení spočívalo - zjednodušeně řečeno - v tom, že obecné soudy by mj. mohly uložit věřiteli přihlášených pohledávek povinnost podat k insolvenčnímu soudu návrh dle §18 odst. 1 insolvenčního zákona, příp. nahradily jeho projev vůle. S ohledem na specifika insolvenčního řízení a platnou právní úpravu obecné soudy tento výklad neakceptovaly. Současně však stěžovatele instruovaly, jakým způsobem se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může domoci ochrany svých práv. Především Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel se může poté, co dojde k (poměrnému) uspokojení dotčené pohledávky v insolvenčním řízení, domáhat na žalované společnosti vydání majetkového prospěchu v rozsahu tohoto uspokojení; obdobný nárok zůstane stěžovateli zachován i v případě, jestliže žalovaná společnost neobdrží v insolvenčním řízení poměrnou část pohledávky v důsledku toho, že svá práva neuplatňovala řádně a včas.
10. Ústavní soud předesílá, že si je vědom toho, že výklad příslušných ustanovení zákona, který zvolil Nejvyšší soud, není nutně jediným možným. Rovněž si lze představit i jiné způsoby, jak poskytnout ochranu právům stěžovatele jakožto (domnělého) nabyvatele pohledávky [k tomu viz např. KOZÁK, J., BROŽ, J., DADAM, A., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 68 - 69]. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti podané stěžovatelem je však podstatné jenom to, zda se výklad zvolený Nejvyšším soudem extrémním způsobem nevymyká z ústavních limitů vymezených především čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny, nikoli to, zda mohl Nejvyšší soud zvolit i výklad jiný. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za důležité, že obecné soudy ponechaly stěžovateli zcela reálnou možnost, jak se může domoci ochrany svých práv, a de facto jej instruovaly, prostřednictvím jakého procesního postupu může dosáhnout vydání majetkového prospěchu, který žalovaná společnost (údajně) získala, příp. mohla získat na jeho úkor. Obecné soudy rovněž řádným, srozumitelným a logickým způsobem objasnily, na základě jakých úvah dospěly ke shora uvedeným závěrům, a jejich rozhodnutí nevykazují známky svévole nebo libovůle. Ústavní soud proto uzavírá, že přinejmenším v této chvíli nelze konstatovat existenci protiústavního zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu