ECLI:CZ:US:2019:2.US.685.19.1
sp. zn. II. ÚS 685/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Beneše, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem Havířská 722, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 371/2018-392 ze dne 31. 12. 2018 a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 16 C 11/2017-377 ze dne 12. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se žalobou domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Žalovanému (vedlejšímu účastníkovi v řízení o této ústavní stížnosti) bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků a byla mu ustanovena zástupkyně z řad advokátů. Stěžovatel poté vzal svou žalobu zpět. Okresní soud v Kladně proto řízení zastavil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náklady řízení vzniklé zastupováním vedlejšího účastníka advokátkou s tím, že výše těchto nákladů bude určena samostatným usnesením.
2. Okresní soud poté napadeným usnesením rozhodl, že "Česká republika je povinna zaplatit [...] náhradu nákladů vzniklých ustanovené zástupkyni žalovaného ve výši 95 500 Kč [...]". Podle okresního soudu byly nemovité věci, k nimž mělo být dle žaloby určeno vlastnické právo, ocenitelné penězi. Tarifní hodnotou, z níž se počítá odměna advokátky za jednotlivé úkony právní služby, je proto dle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, cena těchto nemovitostí. Podle kupní smlouvy byla jejich cena 2 800 000 Kč, dle odhadu banky činila "obvykl[á] cena" 2 600 000 Kč a "obvyklá budoucí cena" 3 500 000 Kč; konkrétní cenu nemovitostí však okresní soud neurčil. Podle §12a odst. 2 advokátního tarifu totiž může odměna ustanoveného zástupce za jeden úkon činit nejvýše 5 000 Kč. To by podle okresního soudu "odpovídalo tarifní hodnotě kolem 100 000 Kč", tuto částku přitom cena nemovitostí "jednoznačně převyšuje". Poté přiznal advokátce odměnu za čtrnáct úkonů právní služby a další náhrady. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání.
3. Krajský soud napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že výše nákladů vzniklých ustanovené zástupkyni činí 76 261 Kč, ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že bylo namístě aplikovat §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, podle nichž by tarifní hodnota činila 50 000 Kč. Dle krajského soudu by tato ustanovení "bylo namístě použít, pokud by nebyla hodnota věci známa", což "není tento případ". Krajský soud shodně jako okresní soud dospěl k závěru, že tarifní hodnotou je dle §8 odst. 1 advokátního tarifu cena nemovitostí, protože tuto cenu lze zjistit ze spisu. Tato cena se dle krajského soudu pohybuje v řádu milionů korun, a lze proto "s jistotou uzavřít, že [...] je v každém případě vyšší než tarifní hodnota okolo 100 000 Kč", která odpovídá maximální odměně ustanoveného zástupce za úkon dle §12a odst. 2 advokátního tarifu ve výši 5 000 Kč. Krajský soud ovšem přiznal odměnu ustanovené zástupkyni pouze za jedenáct úkonů právní služby namísto čtrnácti, a proto snížil přiznanou výši náhrady nákladů.
II. Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele bylo napadenými usneseními porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a k porušení jeho legitimního očekávání chráněného dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Podle stěžovatele obecné soudy neodůvodněně vybočily ze standardů právního výkladu, který je soudní praxí respektován, tím, že na věc neaplikovaly §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu; jinak řečeno, že za tarifní hodnotu nepovažovaly v souladu s tímto ustanovením 50 000 Kč, ale určily jí podle ceny nemovitostí. Podle stěžovatele Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 a dále v usneseních sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 2084/14 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14 ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 2383/15 ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2563/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3815/16 ze dne 11. 1. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 3901/17 ze dne 8. 1. 2019 dovodil, že ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je "speciální k §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu" a že s jeho aplikací je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným, například k nemovitostem, které jsou v něm explicitně zmíněny.
6. Podle stěžovatele má stávající způsob rozhodování o nákladech řízení v sobě zabudován silný prvek nahodilosti, jelikož se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně nemovitostí. Takový stav je nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť v podstatě znemožňuje účastníkům soudního sporu předem odhadnout výši nákladů řízení, ačkoliv jde o údaj nezbytný pro kvalifikované rozhodnutí účastníka, zda soudní spor podstoupí či nikoliv. Stěžovatel připomíná, že Ústavní soud rovněž podrobil kritice skutečnost, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby. Stěžovatel uvádí, že Ústavní soud proto předložil k úvaze myšlenku, zda by za těchto okolností nebylo vhodnější, resp. spravedlivější, opustit koncept "nepoměrných obtíží" s určením ceny nemovitosti a aplikovat ve všech případech ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Ústavní soud apeloval na Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy, a mezi nimi zejména na Nejvyšší soud, aby se tímto problémem zabývaly. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se jeho argumentaci odmítl "dvěma větami s tím, že odkaz stěžovatele na [již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 269/16] je nesprávný, neboť nález se týkal nemovitostí, jejíž hodnota nebyla známa".
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení přistupuje zdrženlivě a zasahuje pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení; v případech, v nichž by byl v rozhodnutích obecných soudů obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239), bod 20]. O takový výjimečný případ v projednávané věci nejde.
9. Obecné soudy ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem při výpočtu náhrady nákladů řízení považovaly za tarifní hodnotu cenu nemovitostí, neboť tuto cenu bylo možné zjistit ze spisu. Obecné soudy dospěly k závěru, že §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož by tarifní hodnota činila 50 000 Kč, lze aplikovat pouze v případě, že by cena nemovitostí "nebyla známa". Stěžovatel namítá, že obecné soudy byly povinny toto ustanovení aplikovat. Ústavní soud se úpravou obsaženou v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu již ve své judikatuře zabýval. Podle tohoto ustanovení, které bylo do advokátního tarifu vloženo novelou provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013, se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech "uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví". S účinností od 1. 1. 2014 došlo v souvislosti s rekodifikací soukromého práva k novelizaci odrážející terminologické změny, takže toto ustanovení nyní hovoří o právních vztazích "k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví".
10. Ústavní soud ve své judikatuře nedovodil, že by obecné soudy byly povinny ve věcech, v nichž jde o právní vztah k nemovité věci, vždy aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považovat 50 000 Kč. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, na nějž odkazuje i stěžovatel, naopak Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, které ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem použily §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považovaly 50 000 Kč namísto ceny nemovitostí dle §8 odst. 1 advokátního tarifu, jelikož by podle nich se zjištěním ceny nemovitostí byly spojeny nepoměrné obtíže. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že se v dané věci o nepoměrné obtíže nejednalo a obecné soudy měly určit cenu nemovitostí a použít ji jako tarifní hodnotu dle §8 odst. 1 advokátního tarifu (viz body 20-26 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Je tedy zřejmé, že judikatura Ústavního soudu nevyžaduje v těchto případech aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť naopak aplikací tohoto ustanovení může v některých případech dojít k porušení základních práv.
11. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bodě 27, uvedl, že "si je vědom složité situace obecných soudů, které jsou nuceny aplikovat právní normu, jež do značné míry neodpovídá potřebám soudní praxe". Připomněl, že "Ústavní soud již v nálezu v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. října 2017 obiter dictum upozornil, že stávající způsob rozhodování o nákladech řízení má v sobě zabudován silný prvek nahodilosti, kdy se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Takový stav je nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť v podstatě znemožňuje účastníkům soudního sporu předem odhadnout výši nákladů řízení, kterýžto údaj je nezbytný pro kvalifikované rozhodnutí účastníka, zda soudní spor podstoupí či nikoliv. Ústavní soud rovněž podrobil kritice skutečnost, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby. Předložil proto k úvaze myšlenku, zda by za těchto okolností nebylo vhodnější, resp. spravedlivější, opustit koncept ‚nepoměrných obtíží' a aplikovat ve všech případech ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu." V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bodě 27, Ústavní soud dále konstatoval, že "opět apeluje na Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy a mezi nimi zejména na Nejvyšší soud, aby se tímto problémem zabývaly. Je ovšem nasnadě, že případná změna kritérií pro přiznávání nákladů řízení, mělo-li by k ní dojít cestou judikaturní, by musela být s dostatečným předstihem oznámena účastníkům řízení, aby byl pokud možno minimalizován dopad do sféry jejich legitimních očekávání." Z této pasáže je tedy zřejmé, že dle Ústavního soudu dosud ke změně výkladu relevantních ustanovení advokátního tarifu judikaturní cestou nedošlo a jde o apel směřovaný uvedeným institucím.
12. Usneseními Ústavního soudu, na něž odkazuje stěžovatel, byly odmítnuty stížnosti v případech, v nichž obecné soudy přistoupily k aplikaci úpravy obsažené v §9 advokátního tarifu i ve vztahu k ocenitelným věcem, jako zjevně neopodstatněné. Nelze z nich však dovodit, že by bylo porušením základních práv stěžovatele, pokud obecné soudy nepoužijí §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
13. Stěžovatel nepředložil žádné argumenty, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 a dovodit, že ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu musí být aplikováno při určení tarifní hodnoty ve všech sporech týkajících se právních vztahů k nemovitým věcem, a ani Ústavní soud v projednávané věci tyto důvody neshledal.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu