ECLI:CZ:US:2019:2.US.702.18.1
sp. zn. II. ÚS 702/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Jiřího Klara, 2/ Andrey Klarové, 3/ Ing. Radima Vyhnánka, všech zastoupených JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem Potoční 36, Šternberk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4574/2017-637, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelé jsou spoluvlastníky budovy v k. ú. Šternberk. V roce 2008 původní vlastník této nemovitosti pronajal nebytový prostor nacházející se v přízemí P. Surému (dále jen "nájemce") za účelem provozu squashového centra. Po provedení kontroly a zjištění nedodržování bezpečnostních předpisů ze strany stavebního úřadu a odmítnutí nájemce pozastavit provoz sportoviště za účelem provedení stavebních úprav, stěžovatelé nájemci nájemní smlouvu vypověděli (platnost výpovědi je mezi stranami sporná) a znemožnili nájemci užívání pronajatých prostor.
3. Nájemce podal dne 7. 12. 2012 žalobu o vydání zařízení squashového centra, kterou Okresní soud v Olomouci (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2015 č. j. 26 C 422/2012-310 shledal částečně nedůvodnou. Výrokem I. sice rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vydat nájemci šatní skřínky a vitrínu, návrh na vydání squashových kurtů, nadstavby na squashové kurty, baru, pracovního pultu, elektrického ohřívače vody, přímotopu, termostatu, ventilátorů a světel však zamítl, neboť dospěl k závěru, že věci vyjmenované ve výroku II. tvoří součást věci hlavní, tj. nemovitosti stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že předmětný nebytový prostor byl zkolaudován za účelem provozování squashových kurtů se zázemím, dospěl na základě provedeného znaleckého posudku k závěru, že oddělením věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, by věc hlavní nemohla sloužit svému účelu. Předmětné věci se tak spojením s věcí hlavní staly její součástí a stěžovatelé se stali jejich vlastníky.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 69 Co 12/2016-395 změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelé jsou nájemci povinni vydat i věci vyjmenované ve výroku II. rozsudku nalézacího soudu. Předmětné nebytové prostory byly původně používány jako společenský sál. Původní vlastník v nájemní smlouvě sice se stavebními úpravami na squashové hřiště souhlasil, ve smlouvě bylo nicméně ujednáno, že prostory budou po skončení nájmu uvedeny do původního stavu. Nebytové prostory tedy mohou sloužit svému účelu i po vydání sporných věcí. Ze znaleckého posudku navíc jasně vyplývá, že demontáží předmětných věcí nedojde ke znehodnocení ani poškození věci hlavní. Věci, jejichž vydání se nájemce domáhá, netvoří součást věci hlavní, nýbrž jsou věcmi samostatnými, odvolací soud proto žalobě nájemce vyhověl.
5. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 22 Cdo 4367/2016-437 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro účastníky řízení překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru o povaze sporných věcí na základě ustanovení nájemní smlouvy, které, byť provedeno k důkazu, nebylo nalézacím soudem vůbec posuzováno. Po věcné stránce dal dovolací soud stěžovatelům za pravdu, že věc je třeba posuzovat dle ustanovení o skončení nájmu [§2225 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")], a nikoli podle ustanovení o vlastnické žalobě (§1040 občanského zákoníku). Závěrem konstatoval, že úvaha odvolacího soudu ohledně otázky, zda sporné věci tvoří součást nemovitosti stěžovatelů, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 69 Co 12/2016-486 věc po zrušení dovolacím soudem znovu posoudil a opětovně změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelé jsou nájemci povinni vydat i věci vyjmenované ve výroku II. rozsudku nalézacího soudu. V odůvodnění uvedl, že podle dispozitivního ujednání v nájemní smlouvě, jakož i podle §2225 odst. 2 občanského zákoníku má nájemce právo na vydání všeho, co do věci vložil nebo vnesl vlastním nákladem, je-li to možné a nezhorší-li se tím podstata věci nebo neztíží-li se tím nepřiměřeně její užívání. V nájemní smlouvě si strany ujednaly, že po skončení nájmu uvede nájemce prostory do původního stavu, tj. k užívání jako společenský sál. Návrh na výslech původního pronajímatele jako svědka odvolací soud zamítl z důvodu nadbytečnosti. Obsah nájemní smlouvy je zcela určitý, výpověď jedné smluvní strany by na jejím posouzení nemohla ničeho změnit. Ohledně oddělitelnosti předmětných věcí od věci hlavní odvolací soud uvedl, že jednotlivá zařízení jsou demontovatelná, aniž by došlo k znehodnocení věci hlavní. Okolnost, že věc je užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití, nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci. Dovolání stěžovatelů dovolací soud usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4574/2017-637 pro nepřípustnost odmítl. K otázce oddělitelnosti věcí od budovy stěžovatelů se soud vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku, přičemž na dříve přijatých závěrech nemá důvod nic měnit. Ohledně posouzení stavby z hlediska stavebních předpisů odkázal na zásadu nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném. Ve věci posouzení skončení nájemního vztahu stěžovatelé pouze opakovali námitky uplatněné v předchozím dovolání, dovolací soud proto bez dalšího odkázal na předchozí zrušovací rozsudek.
7. Stěžovatelé s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, konkrétně napadají rozhodnutí dovolacího soudu. Odvolací soud svévolně a bez svědecké výpovědi původního pronajímatele vyložil nájemní smlouvu ve prospěch nájemce, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní. Odvolací soud rovněž porušil zásadu předvídatelnosti práva, když bez zjištění nových skutečností a provedení důkazů zcela změnil rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatelů, že nabytí vlastnictví věci zpracováním má přednost před smluvním ujednáním mezi pronajímatelem a nájemcem. Stěžovatelé se od roku 2011 nacházejí v absurdní situaci protichůdných rozhodnutí a rozsudků, založených na nekonzistentním uplatňování veřejného a soukromého práva. Stěžovatelé byli správními orgány považováni za vlastníky nemovitosti i squashové vestavby a sankcionováni za její závadný stav. Civilní soudy však shledaly, že stěžovatelé vlastnické právo k zařízením squashového centra nemají. Stěžovatelé rovněž upozorňují, že nájemce do dne podání ústavní stížnosti pronajaté prostory do původního stavu neuvedl; žalobou na vydání věci vymáhá pouze část movitých věcí a ty, které se mu nehodí, nechává v nemovitosti stěžovatelů a žádá za ně náhradu. Takové jednání dle názoru stěžovatelů představuje nepřípustné a parazitující zneužívání práva, které je v rozporu s ústavním pořádkem. Rozhodnutím obecných soudů bylo závažným způsobem zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů, obecné soudy rovněž porušily pozitivní závazek státu chránit jejich vlastnická práva.
8. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto Ústavní soud pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelů dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku posouzení oddělitelnosti zařízení squashového sportoviště od jejich nemovitosti jakožto věci hlavní. Tímto nicméně stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
11. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatelů je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňují s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
12. Otázkou předvídatelnosti prvního rozsudku odvolacího soudu se zabýval dovolací soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 4367/2016-437, pročež napadený rozsudek zrušil. Posouzení nájemní smlouvy v následujícím řízení již pro stěžovatele překvapivé být nemohlo, neboť sami odvolacímu soudu navrhovali důkazy stran výkladu sporného ustanovení smlouvy. Odvolací soud ve svém posouzení vyšel jak z textu a smyslu uzavřené nájemní smlouvy jakožto projevu zásady dispozitivnosti v soukromém právu, tak i z relevantních ustanovení zákonné úpravy. Jeho postup tak nelze v žádném případě považovat za svévolný. Postup správních orgánů ve veřejnoprávní větvi případu, jakož i údajné neuvedení prostor do původního stavu ze strany nájemce nebyly předmětem posuzovaného řízení a stěžovatelé se proti tvrzeným nezákonnostem musí bránit právními prostředky k tomu určenými.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu