ECLI:CZ:US:2019:2.US.702.19.1
sp. zn. II. ÚS 702/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Dvořáčkové, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 3940/2018-676, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 6. 2018 č. j. 27 Co 94/2018-585 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2017 č. j. 8 C 78/2012-501, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručena práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vede s Hanou Bízikovou (dále jen "žalovaná"), dlouholetý spor, v jehož pozadí stojí dlouhodobé sousedské neshody a fyzické napadení stěžovatelky žalovanou v roce 2009, v důsledku čehož byla žalovaná uznána vinnou ze spáchání přestupku. V reakci na to stěžovatelka podala proti žalované žalobu o náhradu majetkové a nemajetkové újmy spočívající zejména v ušlém zisku a ve ztížení společenského uplatnění. Okresní soud v napadeném rozsudku mj. připomněl, že k prokázání nároku stěžovatelky bylo nutné nechat vypracovat znalecký posudek, zda příčinou stěžovatelčiných dlouhodobých zdravotních potíží je právě fyzické napadení žalovanou z roku 2009. Stěžovatelka nicméně žádný znalecký posudek okresnímu soudu nepředložila (a to ani na základě upozornění a kvalifikovaných výzev soudu), byť v průběhu řízení explicitně odmítla možnost jeho zadání okresním soudem a soudu sdělila, že znalecký posudek zadá soudní znalkyni, kterou si sama vybrala. Jelikož stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, okresní soud její žalobu zamítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 13 000 Kč (výrok II) a povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 183 706 Kč (výrok III). Stěžovatelka podala odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 16 069 Kč (výrok II). O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 8 083 Kč (výrok II).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje skutkové okolnosti případu a průběh řízení. V návaznosti na to uvádí, že z provedených důkazů vyplynulo, že její zdravotní potíže byly způsobeny fyzickým napadením z roku 2009, pročež mělo být její žalobě vyhověno. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení prostřednictvím svého právního zástupce jasně vyjádřila přání, aby byl za účelem prokázání jejího nároku vypracován znalecký posudek. Pokud tedy stěžovatelka nenechala vypracovat znalecký posudek sama, měl tak učinit okresní soud, nehledě na její dříve výslovné přání, aby zpracování znaleckého posudku nezadával. Zatřetí, stěžovatelka má za to, že prvostupňový soud ji měl poučit o tom, že soudní znalkyně, kterou si vybrala, se specializuje na jinou, nevhodnou oblast lékařské vědy a není tudíž "kompetentní" vypracovat stěžovatelkou požadovaný znalecký posudek. Začtvrté, stěžovatelka má za to, že z důvodu nezadání příslušného znaleckého posudku okresním soudem a neprovedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů je řízení před obecnými soudy stiženo vadou opomenutých důkazů. Zapáté, stěžovatelka má za to, že obecné soudy pochybily, když nevyužily moderační právo soudu ve smyslu §150 občanského soudního řádu a žalované přiznaly náhradu nákladů řízení. V důsledku výše uvedených pochybení mělo dojít k porušení rozličných aspektů práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud předesílá, že v ústavní stížnosti jsou pouze zopakovány námitky, které byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se uvedené soudy přesvědčivé, logicky a srozumitelně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Jejím předmětem je především stěžovatelčin nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů (zejména se závěrem o neunesení důkazního břemene).
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), dle níž jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz] a výjimku učiní pouze v případech zcela zjevného porušení zásad spravedlivého procesu vyplývajících z hlavy páté Listiny. Po zevrubném zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti musí nicméně Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se takového pochybení nedopustily. Nelze navíc přehlédnout, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se týkají pouze tvrzených porušení podústavního práva a zcela postrádají ústavněprávní rozměr.
9. Stěžovatelka shledává porušení svých základních práv rovněž v rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, avšak nepředkládá žádné ústavněprávně relevantní argumenty, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu alespoň v tomto rozsahu. Ústavní soud proto ve stručnosti odkazuje na svou ustálenou a značně zdrženlivou judikaturu v oblasti problematiky náhrady nákladů řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006; nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)] a konstatuje, že ani v této části není ústavní stížnost důvodná.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu