ECLI:CZ:US:2019:2.US.734.19.1
sp. zn. II. ÚS 734/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Krijcos CS, a.s., IČ: 49824210, se sídlem Všenory, K. Mašity 409, okres Praha-západ, zastoupené Mgr. lvem Kroužkem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 25 Cdo l803/2018-310 a proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 č. j. 25 Co 269/2017-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo k narušení rovnosti účastníků před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 25 Co 269/2017-284 Krajský soud v Praze potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 2. 2017 č. j. 15 C 419/2015-250, kterým bylo rozhodnuto mj. o tom, že nárok společnosti GAMINE GROUP a.s. jako žalobkyně na náhradu škody vůči stěžovatelce je co do svého základu dán. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelka porušila svou smluvní povinnost vyklidit ve stanovené lhůtě pronajaté nebytové prostory, což mělo dopad do majetkové sféry žalobkyně, která je přes svou připravenost nemohla v rozhodném období užívat a realizovat v nich svou podnikatelskou činnost, a vznikla jí tak v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti stěžovatelkou škoda v podobě ušlého zisku, ačkoli nebyla účastnicí předchozí nájemní smlouvy. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání, v němž namítala, že pro vydání mezitímního rozsudku nebyly splněny všechny zákonné předpoklady, neboť nebyl prokázán vznik škody ani příčinná souvislost mezi touto skutečností a jejím jednáním. Nejvyšší soud však napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2018 č. j. 25 Cdo l803/2018-310 rozhodl, že odvolací soud nepochybil v otázce právního posouzení příčinné souvislosti, jestliže posuzoval existenci vztahu příčiny a následku mezi porušením smluvní povinnosti stěžovatelkou a vznikem ušlého zisku na straně žalobkyně. Odvolací rozhodnutí pak není v otázce právního posouzení příčinné souvislosti v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
3. Stěžovatelka namítá zásah do svých základních práv a tvrdí, že vydáním mezitímního rozsudku o základu nároku došlo k porušení jejích základních práv už proto, že tvrdí a od začátku projednávané věci též řádně navrhuje důkazy k prokázání, že žalobkyni žádná škoda nevznikla. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před soudy obou stupňů úspěšně prokazovala, že od začátku rozhodného období, za které stěžovatelka uplatňuje ušlý zisk, nedisponovala téměř žádným povolením Ministerstva financí, které je k provozování výherních hracích zařízení nezbytné; právě tyto skutečnosti pak měly být zohledněny individuálně, a to v rámci posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem ušlého zisku ve vztahu ke každému konkrétnímu výhernímu zařízení zvlášť.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Stěžovatelčina argumentace se však týká jen jejích výhrad k výkladu právních jednání a k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud v jejích argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Odvolací soud dostatečně vyvrátil argument stěžovatelky, že žalobkyně nedisponovala dostatkem povolení od Ministerstva financí, rovněž se pak zabýval argumentem, zda na straně žalobkyně došlo k dopadu do její majetkové sféry.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu