ECLI:CZ:US:2019:2.US.746.19.1
sp. zn. II. ÚS 746/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmary Klugarové, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 23 Cdo 2725/2018-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 13 Co 404/2017-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 5. 2017 č. j. 4 C 183/2016-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím jako zprostředkovatelské odměny, na niž měl stěžovatelce vzniknout nárok z důvodu zprostředkování uzavření smlouvy o převodu pozemků. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že "pro rozhodnutí soudu nebyl rozhodný obvyklý obsah zprostředkovatelské smlouvy, resp. obvyklý průběh a obvyklé okolnosti smluvního zprostředkovatelského vztahu, ale konkrétní okolnosti tohoto případu a konkrétní smlouva. V daném případě svědčí důkazy o tom, že tentokrát šlo o smlouvu o zprostředkování zaměřenou na konkrétního zájemce." Prvostupňový soud vycházel ve svém rozhodnutí především z výpovědí účastníků a svědků, SMS a e-mailové korespondence mezi účastníky a dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzený nárok na zprostředkovatelskou odměnu nevznikl. K odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že stěžovatelka nepředkládá k vyřešení konkrétní právní otázku, ale podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že v otázce předmětu (obsahu) mezi účastníky uzavřené smlouvy byla prokázána tvrzení žalovaných o zprostředkování vztažené k realizaci daného obchodního případu s konkrétní osobou, přičemž tím byla vyvrácena tvrzení stěžovatelky o generální povaze smlouvy.
3. Stěžovatelka v postupu obecných soudů - v rámci hodnocení důkazů - shledává prvky libovůle doprovázené značně subjektivistickým přístupem soudů a má za to, že takovýto přístup je v extrémním rozporu s podstatou zásady volného hodnocení důkazů, neboť obecné soudy hodnotily zjištěné skutečnosti výhradně v neprospěch stěžovatelky (v postavení žalobkyně). Podle stěžovatelky se jí coby účastníkovi řízení nedostalo rovnoprávného postavení před soudem - neboť druhá strana byla zjevně zvýhodněna.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Obecné soudy se ve svých napadených rozhodnutích náležitě zabývaly vyjasněním skutkových okolností případu i stěžovatelčinými námitkami. Stěžovatelka ve své argumentaci před ústavním soudem polemizuje s právními závěry a skutkovými hodnoceními obecných soudů, které se však pohybují na podústavní úrovni.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu