ECLI:CZ:US:2019:2.US.759.19.1
sp. zn. II. ÚS 759/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Autonehody CZ s. r. o., se sídlem Příkop 838/6, Brno, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2018, č. j. 30 C 50/2017-32, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka vůči žalované, České pojišťovně, a. s., domáhala z titulu náhrady škody zaplacení nedoplatku na půjčovném (nájemném za užívání náhradního vozidla) ve výši 3.750 Kč s příslušenstvím. Nárok na náhradu škody byl na stěžovatelku převeden dohodou o postoupení pohledávky (uzavřenou se společností DKP Building, s. r. o., jako poškozenou z pojistné události). Obvodní soud dospěl k závěru, že se "jedná o účelově simulované jednání, jehož cílem je vytvořit simulovaný stav, že na straně společnosti DKP Building, s. r. o., došlo ke škodě." Ke škodě však na straně této společnosti fakticky nedošlo, neboť částka za půjčovné jí byla následně stěžovatelkou vrácena. Předmětná dohoda proto dle obvodního soudu představovala absolutně neplatný právní úkon, z čehož vyplynulo, že stěžovatelka nebyla věcně legitimovaná k podání žaloby.
4. Stěžovatelka shora citované rozhodnutí napadá nyní předkládanou ústavní stížností, v níž obvodnímu soudu vytýká, že jeho závěry jsou v rozporu s dokazováním, z něhož totiž dle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že společnosti DKP Building, s. r. o., vznikla škoda, a dále s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (stěžovatelka odkazuje na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2160/2013 ze dne 25. 6. 2013) a obecných soudů (jmenovitě Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 4), které v obdobných případech aktivní legitimaci stěžovatelky nezpochybňovaly.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obvodního soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je totiž třeba vyjít z toho, že předmětem sporu je částka ve výši 3.750 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela vybočujících rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. Podle této judikatury Ústavního soudu je totiž v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - již jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci proto přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro právní posouzení sporu esenciální (srov. např. usnesení ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1373/07). Ústavní soud má nicméně za to, že nyní napadené rozhodnutí obvodního soudu obsahuje odůvodnění, které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
10. Toliko stručně lze poznamenat, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí vyložil, proč nedošlo ke skutečnému vynaložení nákladů za pronájem vozidla, které je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kromě stěžovatelem citovaného rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2160/2013 srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3019/2015) předpokladem vzniku škody. Takový závěr je přitom s přihlédnutím k okolnostem nyní projednávaného případu možný (a tedy i souladný s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu) a Ústavní soud jej, vzhledem k bagatelní povaze ústavní stížnosti a zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů, nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud rovněž připomíná, že zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné, rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud totiž nemá a ani nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu