ECLI:CZ:US:2019:2.US.783.19.1
sp. zn. II. ÚS 783/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 9. 2017, č. j. 3 T 119/2015-603, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 8 To 518/2017-632, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 8 Tdo 739/2018-41, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2017, č. j. 3 T 119/2015-603, uznán společně s dalšími spolupachateli vinným spácháním přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel spolu s dalšími obviněnými měli - zjednodušeně vyjádřeno - dopustit tak, že napodobili nehodu tří osobních motorových vozidel za účelem vylákání vyplacení pojistného plnění ze strany pojišťovny, kdy tímto jednáním, pokud by k vyplacení pojistného plnění došlo, měli způsobit škodu ve výši 403 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel podle §210 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2018, č. j. 8 To 518/ 2017-632, zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 8 Tdo 739/2018-41, odmítnuto.
3. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě se nejednalo o dopravní nehodu, ale pouze o fingovanou dopravní nehodu, kdy vozidla všech zúčastněných byla pouze naaranžovaná tak, aby to vypadalo, že k dopravní nehodě skutečně došlo. Stěžovatel však se závěry obecných soudů nesouhlasí, svoji vinu popírá a zpochybňuje skutkové závěry soudů a hodnocení znaleckých posudků, které byly ve věci vypracovány. Namítá, že pro závěr o napodobené nebo smluvené dopravní nehodě neshromáždily soudy a orgány činné v trestním řízení nic, co by k takovému závěru mohlo vést. Soudy v tomto směru pouze spekulují, naopak existuje přímý důkaz - svědecká výpověď, že k dopravní nehodě došlo tak, jak ji všichni spoluobvinění od začátku popisují. Důkazy hovořící ve prospěch všech obviněných však soudy přehlížely. Rovněž pominuly, že v důkazních prostředcích se vyskytují rozpory a tyto rozpory nechaly bez povšimnutí. V daném případě se soudy sice opřely o závěry tří znaleckých posudků, avšak zcela záměrně a účelově se vyhnuly těm částem výslechu znalce, kde znalec připouští možnost, že k poškození vozidel mohlo dojít i způsobem, jak popisují obvinění a účastníci dopravní nehody. Stejně tak soudy nepřisoudily náležitou váhu svědecké výpovědi, kdy se jednalo o svědkyni, která se v době dopravní nehody vyskytovala na místě a viděla, jak došlo ke střetu vozidel. Stěžovatel uzavírá, že rozhodovací činnost nemůže být postavena na spekulacích a pravděpodobných alternativních úvahách, což se však v nyní projednávané kauze stalo a soudy nedostály své zákonné povinnosti rozhodovat nestranně v souladu se všemi zásadami tak, jak jim ukládají procesní předpisy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy a základní práva. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, to však pouze v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
6. Stěžovatelem uplatněné námitky míří ke zpochybnění naplnění skutkové podstaty pokusu přečinu pojistného podvodu, kdy namítá, že nešlo o fiktivní dopravní nehodu, která měla vést k účelovému vylákání pojistného plnění, jak dovodily obecné soudy, nýbrž že skutečně k dopravní nehodě došlo, a proto nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, za který byl uznán spolu s dalšími vinným. K tomu je možné pouze ve stručnosti uvést, že i podle závěrů Nejvyššího soudu se obecné soudy řádně vypořádaly s důkazy, zejm. se znaleckými posudky, které i nyní, resp. jejich hodnocení soudy, stěžovatel zpochybňuje. Rovněž obecné soudy vzaly řádně v potaz i výpověď svědkyně, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje (viz zejm. odstavce 38-46 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), takže se zjevně nejedná o situaci setrvale označovanou jako "opomenutý důkaz". Na základě těchto provedených důkazů obecné soudy dospěly k závěru, že všichni obvinění včetně stěžovatele jednali ve společném úmyslu, kdy jejich jednání spočívalo v zinscenování dopravní nehody tak, aby následná škoda způsobená na vozidlech mohla být v rámci pojistného plnění vymáhána po pojišťovně. Tyto závěry obecných soudů přitom byly dostatečně odůvodněny a vysvětleny.
7. Z výše uvedeného je tedy možné učinit závěr, že v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
8. Ústavní soud přitom neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak naznačuje stěžovatel. Naopak, obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou v této věci napadnuta, přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, které se opírají o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Zejména nalézací okresní soud se podrobně zabýval a hodnotil všechny tři ve věci vypracované znalecké posudky (viz str. 7-8 napadeného rozsudku okresního soudu), které byly dále doplněny o výslechy znalců, kdy všichni znalci shodně tvrdili, že vzájemná poloha vozidel nemohla vzniknout tak, jak tvrdili obvinění, a k nehodě, jak byla popsána jejími účastníky, nedošlo. Stejně tak byla vyvrácena i svědecká výpověď svědkyně, resp. její věrohodnost, na kterou se stěžovatel odvolává (viz str. 9 cit. rozsudku).
9. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
10. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, které byly ve vztahu ke stěžovateli potvrzeny i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu