ECLI:CZ:US:2019:2.US.794.19.1
sp. zn. II. ÚS 794/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky RED ARROW, s.r.o., IČO: 50157256, Gen. M. R. Štefánika 6670/19, Trenčín, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Jaroslavem Cacekem, advokátem, se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové - Pražské Předměstí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 127/2018-89 ze dne 6. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhala zaplacení částky 1.000 EUR s přísl. z titulu neuhrazené smluvní pokuty, na kterou jí měl vzniknout nárok vůči společnosti Joppa Logistics s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník"). Vedlejší účastník si totiž u stěžovatele objednal dne 7. 10. 2016 přepravu zboží s místem nakládky Danny Frank, XXX a s místem vykládky Roman Baláži, XYY. Potvrzením objednávky ze strany stěžovatele mělo podle stěžovatelky dojít k uzavření smlouvy o přepravě v režimu Úmluvy CMR a v ostatních záležitostech v režimu slovenského právního řádu. Cena přepravy měla činit 100 EUR. Ve sjednaný termín stěžovatelka zajistila přistavení vozu s řidičem na dohodnuté místo nakládky, avšak k naložení z důvodů nikoliv na straně stěžovatelky nedošlo. Po následném kontaktování vedlejšího účastníka došlo ze strany vedlejšího účastníka ke stornu objednávky.
3. Soud prvého stupně ve věci provedl dokazování, z něhož mimo jiné zjistil, že obsahem objednávky vedlejšího účastníka, kterým u stěžovatele objednal přepravu, je odkaz ve znění "Námi uzavřené smluvní stavy se řídí platným obchodním zákonem České republiky." Soud proto dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k volbě práva, neboť vedlejší účastník jako objednatel v objednávce výslovné uvedl, že vztahy mezi účastníky se řídí českým právem, což stěžovatel potvrdil. Nebylo tedy možné použití slovenské právní úpravy. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl. Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací svým napadeným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k dohodě o volbě práva dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.).
4. Stěžovatelka uvádí, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů o tom, že z věty: "Námi uzavřené smluvní stavy se řídí platným obchodním zákonem České republiky." lze usuzovat o platné volbě právního řádu České republiky. Obecné soudy měly věnovat při výkladu právního jednání pozornost zákonnému požadavku na kvalitu tohoto právního jednání a neposuzovat je jako ustanovení běžné. Stěžovatelka dále poukazuje na faktickou nerovnost obou účastníků smlouvy, neboť je malým dopravcem s jediným vozidlem dodávkového typu s nízkými obraty, který uzavřel smlouvu o přepravě s dopravcem s velkým podílem na trhu a nesrovnatelnými ročními obraty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stěžovatelčina argumentace se však týká jen jejích výhrad k výkladu právních jednání a k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud v jejích argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu