ECLI:CZ:US:2019:2.US.799.19.1
sp. zn. II. ÚS 799/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Bělíka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 23 Cdo 3796/2018-104 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2018 č. j. 8 Co 39/2018-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin zjistil, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, přičemž předmětnou žalobu o zaplacení částky 955 460 Kč s příslušenstvím podala společnost OKK Koksovny, a. s. (dále jen "žalobkyně"). Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II). Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 955 460 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 113 488 Kč (výrok II) a povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 83 777 Kč (výrok III). Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 052 Kč (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jelikož stěžovatel tyto vady v zákonem stanovené lhůtě neodstranil, jeho dovolání muselo být odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a nabízí svůj vlastní pohled na to, jakým způsobem měla být interpretována příslušná ustanovení občanského soudního řádu a (již zrušeného) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Především za to, že obecné soudy dospěly k vadnému, nezákonnému a nespravedlivému závěru, že na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Dále namítá, že ve skutečnosti se na úkor žalobkyně obohatila jiná osoba, což však obecné soudy nevzaly v potaz. Nakonec stěžovatel argumentuje, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu, když jeho dovolání odmítl pro vady. Je totiž přesvědčen, že jeho dovolání splňovalo veškeré náležitosti stanovené zákonem a předestřené právní otázky měly být Nejvyšším soudem náležitě posouzeny.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona.
5. Ústavní soud musí nicméně konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Z obsahu stěžovatelova dovolání Ústavní soud zjistil, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatel sice v úvodu dovolání uvádí, že "je dán dovolací důvod podle §241 (sic!) odst. 1 o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v této věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále dovolací důvod podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena" a předesílá, že splnění těchto zákonných náležitostí bude podrobně vysvětleno v dalším textu. Následně však neformuluje žádné konkrétní otázky, kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat, neupřesňuje, zda se má jednat o otázku hmotného nebo procesního práva a necituje žádnou judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, která by byla s to podpořit jeho závěry. Uvedené informace nejsou obsaženy ani v doplnění dovolání stěžovatele. A proto jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nezbytné považovat jeho ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutí krajského soudu za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
8. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů, odmítl-li dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. Navíc s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání a považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za řádné, srozumitelné, logické a nevykazuje ani známky svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu