ECLI:CZ:US:2019:2.US.808.19.1
sp. zn. II. ÚS 808/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Mačákové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem ul. Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 23 Cdo 3819/2018-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Co 457/2017-105, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2017, č. j. 64 C 70/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující též princip rovnosti účastníků řízení. Dále byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalované České pojišťovně a. s. zaplatit jí 1.238.000 Kč a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1.500 Kč. Stěžovatelka se takto domáhala žalované částky coby limitu pojistného plnění ze smlouvy o pojištění budov, a to za pojistnou událost, která nastala požárem pojištěné a v žalobě specifikované budovy. Stěžovatelka tvrdila, že pojistná částka byla sjednána ve výši 3.050.000 Kč, avšak žalovaná jí plnila pouze v rozsahu částky 1.812.000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rovněž nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu nevymezila žádnou otázku zakládající přípustnost dovolání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti nevyvrací základní východisko obecných soudů, tj. že částka 3.050.000 Kč představuje jen horní hranici pojistného plnění. Skutečná výše pojistného plnění se pak určuje podle ujednání obsažených v pojistných podmínkách, tedy mimo jiné tak, že pojišťovna primárně hradí tzv. časovou cenu pojištěné věci, sníženou eventuálně o hodnotu toho, co z poškozené (a pojištěné) věci zbylo, a dále sníženou o eventuální spoluúčast, a teprve poté, je-li poškozená věc opravena nebo je-li pořízena za ni věc nová, pojišťovna doplatí zbytek nákladů na novou nebo opravenou věc. Ústavnímu soudu přitom primárně nepřísluší, aby takové eventuální určení pojistného plnění, které si smluvní strany pojistné smlouvy - tedy stěžovatelka a žalovaná - dohodly (respektive stěžovatelka na takové podmínky přistoupila), hodnotil. Uvedené omezení totiž není zjevně nepřiměřené (smysl a účel pojištění jím není bez dalšího popřen) a ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by zde existoval zjevný rozpor mezi smlouvou a pojistnými podmínkami. Nejde tedy o situaci, kdy by si pojistné podmínky a smlouva odporovaly, tak jak tomu bylo ve stěžovatelkou odkazovaném případě životního pojištění, jímž se zabýval finanční arbitr. Přiléhavý rovněž není odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2785/08 ze dne 13. 9. 2011 (N 157/62 SbNU 373). Stěžovatelka totiž není provozovatelkou nestátního zdravotnického zařízení poskytující zdravotní péči hrazenou ze systému veřejného zdravotního pojištění a naopak soudy v nyní posuzované věci námitky stěžovatelky - na rozdíl od odkazovaného nálezu - dostatečně vypořádaly.
8. Ústavněprávní diskrepanci pak nezpůsobuje ani možná neurčitost toho, co smluvní dokumentace, uzavřená mezi stěžovatelkou a žalovanou, chápe pod novou nebo opravenou věcí. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by takový výkladový problém v jejím případě reálně existoval. Řečeno jinak, stěžovatelka tuto svoji námitku předkládá ve svém důsledku jen v hypotetické rovině, že není podle jejího názoru dostatečně určité, co je novou nebo upravenou věcí. Sama však netvrdí, že by takovou věc v souladu se smluvními podmínkami měla a že existuje toliko spor o to, zda taková věc požadované vlastnosti má nebo nemá. Podobnou povahu pak má rovněž námitka stěžovatelky, že soudy nezjišťovaly správnost tzv. časové ceny, kterou žalovaná stěžovatelce vyplatila. Pro úspěšnou ústavněprávní argumentaci totiž nepostačuje, aby stěžovatelka soudům vytkla, že nikdy časovou cenu neschválila a že tedy není správný jejich závěr, že otázka výše časové ceny nebyla v řízení sporná. Stěžovatelka totiž ani v ústavní stížnosti nenaznačuje, v čem by určení výše časové ceny ze strany žalované mělo být nesprávné, natož aby definovala její konkrétní výši; sama naopak žalobu koncipovala jako rozdíl mezi časovou cenou vyplacenou žalobkyni a maximálním pojistným plněním podle pojistné smlouvy.
9. S ohledem na to nelze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že by obecné soudy v její věci postupovaly přehnaně formalisticky, byť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu by jistě mohlo být podrobnější. Na druhou stranu přípustnost dovolání není dána ani porušením stěžovatelčiných ústavních práv, když jiným otázkám přípustnosti dovolání se stěžovatelka v ústavní stížnosti hlouběji nevěnuje, a proto ani Nejvyšší soud z ústavněprávního hlediska nepochybil, přistoupil-li k odmítnutí dovolání.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu