ECLI:CZ:US:2019:2.US.816.19.1
sp. zn. II. ÚS 816/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti L. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti zásahu Okresního státního zastupitelství v Chebu spočívajícímu v nečinnosti při prověření podezření ze spáchání trestných činů, na které bylo upozorněno podáním stěžovatelky ze dne 19. listopadu 2018, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 3. 2019, se stěžovatelka domáhá ochrany proti tvrzenému zásahu Okresního státního zastupitelství v Chebu (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které přípisem ze dne 11. 1. 2019 stěžovatelce sdělilo, že z jejího podání ze dne 19. 11. 2018 nevyplývají skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestných činů, a proto na základě tohoto podání dále nečiní žádná opatření. Tento postup podle stěžovatelky porušuje její základní práva podle čl. 3 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí relevantních skutkových okolností
2. Stěžovatelka byla na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 2010, uzavřené s pronajímateli J. D. a E. D., nájemkyní budovy v obci S. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2015. Na základě darovací smlouvy se stala majitelkou budovy dcera pronajímatelů, kteří byli původními vlastníky, B. D. Ta dala stěžovatelce dne 8. 9. 2014 výpověď z nájmu. Na základě žaloby stěžovatelky rozhodl Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 15 C 446/2014-413, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2017 č. j. 15 C 446/2014-440, o neplatnosti uvedené výpovědi. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018 č. j. 13 Co 28/2018-540.
3. V době po uvedené výpovědi z nájmu mělo dojít k několika případům, kdy J. D. neoprávněně vnikl do uvedené budovy, kterou tehdy stěžovatelka užívala k bydlení. V období od 17. 9. 2014 do 25. 11. 2014 se tak mělo stát 3krát, přičemž za tato jednání byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku nepravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 9. 2018 č. j. 5 T 89/2015-1557.
4. Podáním ze dne 19. 11. 2018 stěžovatelka požádala okresní státní zastupitelství, aby orgány činné v trestním řízení prověřily důvodné podezření ze spáchání několika trestných činů, k němuž mělo dojít jednáními J. D., B. D., společnosti XX a jejího jednatele. Celkem mělo jít o čtyři skutky. Stěžovatelka upozorňuje, že J. D. měl dne 24. 2. 2015 na základě pokynu B. D. bez souhlasu či předchozího upozornění stěžovatelky odvrtat vložky zámku FAB a vstoupit do budovy obývané stěžovatelkou. Tím se měli oba dopustit přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. V případě vlastnice budovy se tak mělo stát formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek č. 1).
5. Dále stěžovatelka tvrdila, že J. D. měl při neoprávněném vstupu do jejího obydlí dne 17. 9. 2014 odcizit kupní smlouvu a následně porušit tajemství jejího obsahu při hlavním líčení konaném dne 24. 8. 2016. Tím měl spáchat přečin porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 2). B. D. uzavřela dne 23. 6. 2015 kupní smlouvu se společností XX, na kterou převedla vlastnické právo k předmětné budově. Tato společnost pak měla uzavřít smlouvu, na jejímž základě pronajala budovu jiné osobě, ačkoli ji na základě platné nájemní smlouvy stále obývala stěžovatelka. Faktickým obsazením budovy novými nájemníky mělo být stěžovatelce znemožněno řádně vykonávat její užívací právo. Uvedená společnost i její jednatel tím měli spáchat přečin neoprávněného zásahu do práva k domu a bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku (skutek č. 3). Při předávání budovy novému majiteli velmi pravděpodobně došlo ke vstupu do ní bez souhlasu stěžovatelky za účelem kontroly vybavení, a proto se měli J. D., uvedená společnost a její jednatel dopustit přečinu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (skutek č. 4).
6. Na uvedené podání reagovalo okresní státní zastupitelství přípisem ze dne 11. 1. 2019, v němž uvedlo, že ve vztahu ke skutkům č. 1, 3 a 4 bylo podání vyhodnoceno jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 trestního řádu, neboť se týká trestní věci původně vedené Policii České republiky, Obvodním oddělením Plesná, pod sp. zn. KRPK-52001/TČ-2015-190217. Usnesením uvedeného policejního orgánu ze dne 3. 10. 2015 č. j. KRPK-52001-77/TČ-2015-190217 byla tato věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena. Stížnost proti tomuto usnesení byla dne 1. 12. 2015 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta státním zástupcem okresního státního zastupitelství. Stížnost na jeho postup byla dne 9. 3. 2016 státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") vyhodnocena jako nedůvodná. Ve věci v současné době neběží žádné trestní řízení, ani se nečiní žádné úkony. Stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a doložené listiny přitom neodůvodňují, aby bylo v trestním řízení pokračováno. Jde o stejné skutečnosti a listiny, jež byly tvrzeny a předkládány v původně vedeném trestním řízení, případně jde o občanskoprávní rozhodnutí ohledně platnosti výpovědi nájemní smlouvy, kterým nejsou orgány činné v trestním řízení vázány. Na těchto závěrech nemění nic ani zatím nepravomocný rozsudek okresního soudu ve věci sp. zn. 5 T 89/2015, který je navíc rozhodnutím v jiné trestní věci, vycházející z jiných skutkových okolností. V případě skutku č. 2 není podle okresního státního zastupitelství zřejmé, z čeho se dovozuje, že se J. D. zmocnil předmětné smlouvy při přečinu porušení domovní svobody. Protože z podání neplyne podezření ze spáchání některého z trestných činů uvedených v trestním zákoníku, státní zástupce nebude ve věci činit další opatření.
7. Dne 23. 1. 2019 podala stěžovatelka krajskému státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. O výsledku dohledu nebyla doposud vyrozuměna.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní státní zastupitelství nedostatečně prověřilo, zda jednáním, na které poukázala ve svém podání, nedošlo ke spáchání trestných činů. Podle jejího názoru bylo v případě skutků č. 1, 3 a 4 trestní oznámení podloženo novými listinnými důkazy, které dříve policejní orgán neměl k dispozici. Platí to minimálně pro výše zmíněný, byť zatím nepravomocný trestní rozsudek okresního soudu, přičemž v případě skutku č. 1 šlo o identické jednání, o jaké šlo v případě tří dílčích útoků obsažených v popisu skutku v tomto rozsudku. Závěr okresního státního zastupitelství o odlišnostech skutkových okolností nebyl nijak konkretizován. Jedinou odlišnost lze spatřovat v tom, že vstupu J. D. do obydlí stěžovatelky dne 24. 2. 2015 předcházelo vyrozumění, kterým společně se svou dcerou sdělil okresnímu státnímu zastupitelství záměr vstoupit do domu. Právě okresní státní zastupitelství tak fakticky umožnilo spáchání v pořadí čtvrtého útoku pokračujícího přečinu domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Bude-li okresní státní zastupitelství čekat až na pravomocné rozhodnutí, může se stát, že dojde k promlčení trestní odpovědnosti za popsaná jednání. Popsaná trestná činnost tak zůstane neprošetřena a nepotrestána, a tím fakticky "legalizována", ačkoli v jejím důsledku měla být porušena základní práva stěžovatelky. Je důvodné, aby byly zahájeny úkony trestního řízení a následně došlo k zahájení trestního stíhání jí označených osob.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je však nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje stěžovatelce k ochraně jejího práva.
10. V posuzované věci představuje takovýto prostředek podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Toto státní zastupitelství je oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři, včetně případných vad v šetření trestních oznámení [např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podmínka vyčerpání tohoto zákonného prostředku je přitom splněna nikoli samotným podáním uvedeného podnětu, ale teprve jeho vyřízením, o kterém by ten, kdo podnět učinil, měl být vyrozuměn.
11. Stěžovatelka sice podala podnět k výkonu dohledu nad činností okresního státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, ústavní stížnost však podala ještě předtím, než byl tento podnět vyřízen. Stěžovatelka tak nemohla vědět, zda na základě uvedeného podnětu nebude odstraněn jí tvrzený zásah do jejích základních práv, ani nemohla reagovat na případné důvody, pro které by nadřízené státní zastupitelství jejímu podnětu nevyhovělo. Její ústavní stížnost tudíž byla podána předčasně.
12. Jen nad rámec Ústavní soud poznamenává, že dle čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny je vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit [např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)]. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z některých ústavně zaručených základních práv a svobod lze nicméně dovodit právo osoby poškozené trestným činem na účinné trestní stíhání, jehož ochrany se lze domáhat ústavní stížností. Podstata tohoto práva nespočívá v záruce odsouzení pachatele trestného činu, nýbrž záruce řádného zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Stát je povinen zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Současně platí, že právo na účinné vyšetřování nelze chápat jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí. Nutno zdůraznit jeho subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů, a to při zohlednění jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob (např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1910/15).
13. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj