ECLI:CZ:US:2019:2.US.819.19.1
sp. zn. II. ÚS 819/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2019 č. j. 4 To 75/2019-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného vazebního rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku; konkrétně je viněn z prodávání heroinu dalším obviněným. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2018 č. j. 40 Nt 634/2018-22 byl stěžovatel vzat do vazby; usnesením téhož soudu ze dne 8. 11. 2018 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby za současného odmítnutí náhrad vazby. Dne 2. 1. 2019 stěžovatel znovu požádal o propuštění z vazby za současného navržení náhrad vazby. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2019 č. j. 40 Nt 802/2019-34 byla žádost stěžovatele o propuštění na svobodu zamítnuta a současně nebyly přijaty záruky Celostátní asociace sociálně zodpovědných romských spolků a podnikatelů v ČR, z.s., a dcery stěžovatele; nebyl přijat písemný slib stěžovatele jako obviněného; vazba nebyla nahrazena dohledem probačního úředníka; a nebyla přijata nabídka složení peněžité záruky bratrem stěžovatele [§71a, §73 odst. 1 písm. a), b) a c), §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu]. Okresní soud shledal, že u stěžovatele je stále naplněn důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná); neuvěřil přitom tvrzení stěžovatele, že balíček 350g heroinu zakoupil vlastně "náhodou" a "náhodou" jej pak postupně začal prodávat jedinému kupujícímu, který je nyní jako obviněný rovněž stíhán vazebně; naopak okresní soud měl za pravděpodobné, že příjmy z prodeje drog tvořily nedílnou součást hospodaření rodiny stěžovatele. Nabízené záruky pak okresní soud neshledal schopnými efektivně nahradit vazbu a eliminovat riziko pokračování v trestné činnosti.
3. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 2. 2019 č. j. 4 To 75/2019-45. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o trvání důvodu vazby předstižné ve stěžovatelově případě a nemožnosti nahradit vazbu některým z institutů dle §73 odst. 1 a §73a trestního řádu. Na rozdíl od okresního soudu pouze krajský soud shledal, že o záruce nabídnuté Celostátní asociací sociálně zodpovědných romských spolků a podnikatelů v ČR, z.s., nelze pro formální vady vůbec rozhodovat, a proto rozhodnutí okresního soudu v tomto výroku zrušil.
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského ani okresního soudu nejsou náležitě odůvodněna a není zřejmé, proč má být stěžovatel držen ve vazbě. Podle stěžovatele není v současnosti dán žádný důvod pro jeho vazbu. Stěžovatel připomíná, že se již v trestním řízení doznal a další naplánované úkony orgánů činných trestní řízení nemohou být důvodem pro další trvání jeho vazby. Poukazuje též na principy plynoucí z relevantní judikatury týkající se trvání vazby, včetně doktríny zesílených důvodů. Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení v jeho případě nezabývaly konkrétním naplněním všech zákonných podmínek pro prodloužení trvání vazby podle §71 trestního řádu, zejména podmínkou hrozby zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního stíhání při případném propuštění na svobodu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s odmítnutím přijetí záruk ze strany soudů, které přitom poukázaly na to, že stěžovatel je nedůvěryhodnou osobou. Nakonec kritizuje, že krajský soud se ve svém rozhodnutí dostatečně či vůbec nevypořádal s argumenty jím vznesenými. Souhrnně stěžovatel namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval otázkou, zda je ve stěžovatelově případu dán veřejný zájem na trvání vazby, v poměřování s jeho základními právy; přitom stěžovatel je ve vazbě již osm měsíců, v trestním řízení nebylo zesíleno podezření ze spáchání trestné činnosti, naopak provedeným dokazováním je toto podezření zeslabováno a jedná se o trestnou činnost nikterak závažnou.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i předcházejícího rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu dle §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby, respektive ponechání obviněného ve vazbě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (trestního stíhání) a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, respektive ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
8. V posuzovaném případě obecné soudy dostály ústavněprávním požadavkům na vazební rozhodnutí, respektive na přezkum trvání důvodů vazby. Napadené rozhodnutí krajského soudu ve spojení s předcházejícím rozhodnutím okresního soudu je dostatečně odůvodněno a obecné soudy náležitě vypořádaly všechny relevantní námitky a argumenty vznesené stěžovatelem. Podle obecných soudů u stěžovatele trvá naplnění důvodu vazby předstižné [§67 písm. c) trestního řádu], tedy je u něj stále důvodná obava z opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán, a to i s ohledem na význam příjmů ze stíhané trestné činnosti pro finanční zabezpečení běžného provozu domácnosti stěžovatele, který vyplývá též z výpovědi (doznání) stěžovatele. Ústavní soud pokládá odůvodnění obecných soudů co do trvání důvodů vazby stěžovatele za ústavně akceptovatelné; je z něj rovněž zřejmé, že obecné soudy fakticky poměřovaly veřejný zájem oproti základním právům stěžovatele. Pokud pak stěžovatel poukazuje na to, jak postupuje trestní řízení, a na aspekt plynutí času, je nutno zdůraznit, že tyto skutečnosti nehrají tak zásadní roli u vazby předstižné, na rozdíl od vazby koluzní či útěkové. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159) je plynutí času u vazby předstižné, ve srovnání s vazbou útěkovou či koluzní, méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, protože v průběhu trvání předstižné vazby se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění. V nyní posuzovaném případě se navíc okresní soud ve svém rozhodnutí výslovně zabýval otázkou, zda v mezidobí nedošlo k oslabení původních důvodů pro vazbu stěžovatele; což neshledal.
9. Případná není ani námitka stěžovatele ohledně nedostatečného zkoumání všech podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě dle §71 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že podle aktuálního znění uvedeného ustanovení, účinného od 1. 1. 2012, je zásadní podmínkou trvání důvodů vazby a skutečnost, že vazbu nelze nahradit některým z opatření dle §73 a §73a trestního řádu; a "přihlíží se" také k průběhu trestního stíhání. Tento zákonný postup obecné soudy ve stěžovatelově případě splnily. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti ohledně zkoumání aspektu rizika zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání (řízení) poukazuje na dnes již neúčinnou právní úpravu (právní úpravu účinnou do 31. 12. 2011) a na ni navázanou judikaturu. Rovněž nelze souhlasit s kritikou stěžovatele ve vztahu k hodnocení jeho doznání obecnými soudy; obecné soudy jednak doznání stěžovatele nehodnotily nijak k jeho tíži a jednak nelze mít za to, že by doznání obviněného obecně či automaticky odstraňovalo obavu z opakování stíhané trestné činnosti, respektive z dokonání či vykonání pokoušené či připravované trestné činnosti.
10. Stěžovatel dále kritizuje odmítnutí přijetí náhradních opatření za jeho vazbu ze strany obecných soudů. V tomto ohledu ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a staví Ústavní soud fakticky do role další odvolací instance, kterou však Ústavní soud není. Rozhodnutí obecných soudů jsou i v této části náležitě zdůvodněna, nevybočují z mezí ústavnosti a Ústavní soud za této situace není oprávněn zasahovat do posouzení obecných soudů a nahrazovat jejich roli.
11. Konečně stěžovatel vytýká nedostatečnost vypořádání svých námitek ze strany krajského soudu. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že odůvodnění krajského soudu je vskutku poměrně stručné a strohé; nicméně zřetelně z něj vyplývá, že krajský soud se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí okresního soudu, což je zde ústavně akceptovatelné. Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně opakuje, že právo na spravedlivý proces nevyžaduje, aby účastníku řízení byla dána podrobná odpověď na každý argument; a soud druhé instance se při zamítnutí opravného prostředku může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Proto není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud krajský soud na stížnostní námitky reaguje explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4338/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 16). Taková situace nastala i v posuzovaném případě u ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, které tak lze považovat za ústavně přijatelné.
12. Ústavní soud shrnuje, že dotčená rozhodnutí obecných soudů vyhovují ústavněprávním požadavkům na vazební rozhodnutí a napadeným rozhodnutím krajského soudu, ve spojení s předcházejícím rozhodnutím okresního soudu, respektive nepropuštěním stěžovatele na svobodu nedošlo k porušení ústavně zaručených stěžovatele. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu