ECLI:CZ:US:2019:2.US.894.19.1
sp. zn. II. ÚS 894/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti společnosti MESANA Real s. r. o., sídlem Máchova 920, Tachov, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Mezibranská 7, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2018, č. j. 33 Cdo 2943/2016-293, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 17 Co 639/2013-228, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka požádala o připojení fotovoltaické elektrárny (dále též jen "FVE") k distribuční soustavě vedlejší účastnice, společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Ta nejprve stěžovatelce zaslala předběžné kladné stanovisko se stanovením několika podmínek, po obdržení vyžádané dokumentace však vydala negativní stanovisko, v němž rozhodla, že fotovoltaickou elektrárnu stěžovatelky k distribuční soustavě nepřipojí.
2. Stěžovatelka se obrátila na Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") s návrhem, aby rozhodl, že se stanovuje smlouva o připojení její FVE k distribuční soustavě vedlejší účastnice. ERÚ návrhu stěžovatelky v prvním stupni vyhověl, k rozkladu vedlejší účastnice však předseda ERÚ prvostupňové rozhodnutí ERÚ zrušil jako věcně nesprávné a věc vrátil k novém projednání.
3. Po novém projednání ERÚ nárok stěžovatelky neuznal. Stěžovatelka se tedy obrátila na obecné soudy s žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně žalobě stěžovatelky vyhověl a nahradil příslušná rozhodnutí ERÚ tak, že rozsudkem stanovil požadovanou smlouvu o připojení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") však k odvolání vedlejší účastnice změnil prvostupňový rozsudek a žalobu stěžovatelky zamítl. Dovolání stěžovatelky následně zamítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud").
4. V řízení před ERÚ a před obecnými soudy stěžovatelka namítala, že splnila všechny zákonné podmínky pro připojení FVE k distribuční soustavě, a proto měla vedlejší účastnice povinnost vyhovět její žádosti o připojení a uzavřít s ní smlouvu o připojení. Spor před obecnými soudy se týkal především charakteru předběžného stanoviska vedlejší účastnice: podle názoru stěžovatelky bylo stanovisko konečné a podmíněné pouze splněním uvedených podmínek, podle názoru vedlejší účastnice však bylo toto stanovisko pouze předběžným nevymahatelným stanoviskem. V první instanci uspěla stěžovatelka, napadené rozsudky odvolacího a dovolacího soudu daly za pravdu vedlejší účastnici.
5. Za základní vadu předchozího řízení označuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti to, že se odvolací soud při změně prvostupňového rozsudku nevypořádal komplexně se všemi argumenty a zjištěními prvostupňového soudu a stěžovatelky. Dovolacímu soudu stěžovatelka vyčítá, že tento vadný postup odvolacího soudu nezhojil, neboť při meritorním posouzení rovněž nevypořádal komplexně argumentaci prvostupňového soudu a stěžovatelky, ačkoli ji v dovolání znovu uplatnila. Zároveň dle stěžovatelky dovolací soud nepřípustně zúžil právní otázku, kterou se v napadeném rozsudku zabýval, přičemž část argumentace stěžovatelky vyloučil ze svého přezkumu. Tímto měly obecné soudy porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku i ústavně a mezinárodně garantované právo na rovný nediskriminační přístup k elektrizační soustavě, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy, právo podnikat dle čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy a právo na soudní ochranu dobré víry a legitimního očekávání.
6. Stěžovatelka ve svém podání upozorňuje na nález sp. zn. I. ÚS 17/16, v němž jí dal Ústavní soud za pravdu ve sporu o územní rozhodnutí a stavební povolení na předmětnou FVE. Dále stěžovatelka cituje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ke standardům odůvodnění soudních rozhodnutí a namítá, že napadená rozhodnutí odvolacího ani dovolacího soudu tyto standardy nesplňují. Pro změnu prvostupňového rozsudku dle stěžovatelky nestačilo odvolacímu soudu předložit vlastní opačný právní názor, ale odvolací soud měl povinnost přezkoumatelně vypořádat a překonat právní názor prvostupňového rozsudku, což se dle stěžovatelky nestalo. Napadené rozsudky stěžovatelka označuje za nepřezkoumatelné a svévolné, pročež navrhuje jejich zrušení.
II. Vyjádření účastníků řízení
7. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření odvolacího soudu i dovolacího soudu jako účastníků řízení a společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 39/2012.
8. Odvolací soud především odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že se zcela ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že námitky a tvrzení účastníků řízení musí být v rámci rozhodnutí soudu zohledněny a vypořádány, jakož i s tím, že odvolací soud je navíc povinen vypořádat se i s argumentací soudu prvního stupně, pokud ji považuje za nesprávnou. Je však přesvědčen, že právě tímto způsobem v odůvodnění napadeného rozsudku postupoval a že se explicitně a dostatečně věnoval všem relevantním otázkám. Uzavírá proto, že žádné základní právo stěžovatelky porušeno nebylo.
9. Dovolací soud rovněž odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že se dovolacími argumenty stěžovatelky mohl zabývat jen v mezích daných přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nadto dovolací soud poukázal na to, že požadavek na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že by vyžadoval podrobnou odpověď na každý argument dovolatelky. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Dovolací soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
10. Vedlejší účastnice ve vyjádření zevrubně vysvětlila, proč se neztotožňuje s názory stěžovatelky ohledně tvrzených nedostatků předchozích řízení. Uvedla, že stěžovatelka se v rámci své ústavní stížnosti snaží znovu otevřít již pravomocně rozhodnutý spor a dosáhnout jiného výkladu podústavních norem, a to v situaci, kdy již předmětný spor byl posouzen všemi soudními instancemi, včetně zodpovězení zásadní hmotněprávní otázky přímo Nejvyšším soudem. Dle vedlejší účastnice v projednávané věci absentuje jakýkoli ústavní rozměr, resp. zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Jelikož předmětem řízení o ústavní stížnosti by měl být pouze přezkum neoprávněných zásahů do základních práv stěžovatelů a nikoli výklad podústavního práva, vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
11. Stěžovatelka ve své replice zdůraznila, že pokud je odvolacím soudem změněn prvostupňový rozsudek takovým způsobem, že je rozhodnuto zcela opačně, pak odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu musí být vyčerpávající, což v daném případě nebylo. K absenci ústavního rozměru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podrobná polemika nad výkladem podústavní a podzákonné právní úpravy se měla odehrát před odvolacím a dovolacím soudem, což se však nestalo. Závěrem stěžovatelka označila postup dovolacího soudu za nepřiměřeně přísný a restriktivní. Dle jejího názoru totiž nelze dílčí dovolací námitku nevypořádat, pokud je předmětem dovolací námitky porušení některého z ústavně garantovaných základních práv, protože by se jednalo o porušení čl. 4 Ústavy. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka v plném rozsahu trvá na ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i obsah spisového materiálu z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přednáší několik námitek, v souhrnu však jde o opakování tvrzení z předchozích řízení a polemiku se závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelky zůstává v rovině práva podústavního a týká se jejího odlišného názoru na interpretaci zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen "energetický zákon"). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví.
15. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů, zatímco ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod má pouze subsidiární charakter. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je naopak dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Po seznámení se se spisovým materiálem a s napadenými rozhodnutími však Ústavní soud shledal, že v postupu obecných soudů nedošlo k žádnému pochybení ústavněprávního rozměru.
16. Podle §25 odst. 11 energetického zákona je provozovatel distribuční soustavy povinen připojit k distribuční soustavě zařízení každého, kdo o to požádá a splňuje stanovené podmínky, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy. V projednávaném případě vydala vedlejší účastnice jakožto provozovatelka distribuční soustavy nejprve předběžné stanovisko, v němž uvedla, že požadavek na připojení FVE stěžovatelky bude možné realizovat po splnění vymezených podmínek, a že konečné stanovisko vydá, až stěžovatelka předloží studii připojitelnosti. Na základě předložené studie však vedlejší účastnice vydala zamítavé stanovisko, podle něhož nelze předmětnou FVE připojit k distribuční soustavě z důvodů stanovených energetickým zákonem.
17. Jádrem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí v předchozích řízeních byla otázka, zda předběžné stanovisko vedlejší účastnice mohlo založit právo stěžovatelky na zapojení její FVE do distribuční sítě vedlejší účastnice, či nikoli. Ačkoli dal prvoinstanční soud za pravdu stěžovatelce, odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek a žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zevrubně vysvětlil, proč stěžovatelce nenáleží právo na připojení k distribuční síti. Nejvyšší soud následně shledal, že předmětná právní otázka nebyla v jeho rozhodovací praxi dosud vyřešena, pročež označil dovolání stěžovatelky za přípustné. Napadeným zamítavým rozsudkem následně potvrdil právní názor odvolacího soudu a rozhodl, že stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, že předběžným stanoviskem jí byl udělen souhlas s připojením její FVE k distribuční síti vedlejší účastnice.
18. Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí. Soudy se danou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Nejvyšší soud ve svém meritorním rozhodnutí vyložil, jak má být posuzována dosud neřešená sporná otázka hmotného práva, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nelze proto přisvědčit námitkám stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou založena na libovůli a že nejsou dostatečně odůvodněna. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat či nahrazovat závěry dovolacího soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními závěry vyplývajícími z napadených rozhodnutí nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
19. Stěžovatelka dále namítá, že se odvolací soud při změně prvostupňového rozsudku nevypořádal komplexně se všemi argumenty a zjištěními prvostupňového soudu a stěžovatelky. Ústavní soud tento názor stěžovatelky nesdílí a připomíná ustálenou judikaturu, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Tuto povinnost však nelze chápat tak, že se vždy požaduje podrobná odpověď na každou námitku účastníka (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, §61; Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, §29; Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99, §81; či Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku ze dne 6. 11. 2018, stížnost č. 55391/13, §185; srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 4253/18 ze dne 16. 7. 2019, body 36 až 38 a tam citovanou judikaturu). Kvalita i kvantita odůvodnění se tedy může měnit v závislosti na obsahu, rozsahu a kvalitě podání či vyjádření účastníků [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139) či nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014 (N 6/72 SbNU 83) a v nich citovanou judikaturu].
20. K argumentu stěžovatelky, že dovolací soud nepřípustně zúžil právní otázku, kterou se v napadeném rozsudku zabýval, Ústavní soud podotýká, že i otázku rozsahu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud ve svém rozsudku náležitě odůvodnil. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že "dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií v ustanovení §237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem..." (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ústavní soud k tomuto ve své judikatuře dodává, že dovolání má obsahovat tři komponenty. Za prvé, musí být uvedeno, která ze čtyř variant dovolacího důvodu dle §237 o. s. ř. dle dovolatele nastala. Za druhé, dovolatel je povinen položit konkrétní otázku odpovídající této variantě. Za třetí, dovolatel je povinen položení této otázky odůvodnit uvedením konkrétních skutečností. Pokud dovolání obsahuje všechny tři komponenty, jejich obsah je bez obtíží poznatelný, není vnitřně rozporný a je z něj srozumitelné, jakou právní otázku dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá a proč se domnívá, že její položení je z hlediska §237 o. s. ř. důvodné, nelze takovéto dovolání hodnotit jako nevyhovující požadavku na vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 708/17 ze dne 27. 3. 2018, body 26 až 29). V nyní projednávaném případě dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelky jako přípustné ve vztahu k právní otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítá-li stěžovatelka nepřípustné zúžení rozsahu dovolání, nutno konstatovat, že dovolání stěžovatelky neobsahuje žádnou jinou konkrétně formulovanou právní otázku, která by splňovala podmínky přípustnosti vymezené ve shora citované judikatuře. Postupu Nejvyššího soudu tedy z ústavněprávního pohledu není co vytknout.
21. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že odkaz stěžovatelky na její předchozí úspěch v řízení sp. zn. I. ÚS 17/16 není pro nyní projednávanou věc relevantní. V citované věci se Ústavní soud zabýval ochranou dobré víry stěžovatelky a ochranou její důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci, a to v souvislosti s otázkou umístění a povolení stavby fotovoltaické elektrárny. Již v citovaném rozhodnutí navíc Ústavní soud zdůraznil, že právní otázka tvrzené povinnosti ČEZ Distribuce, a.s., připojit výrobnu stěžovatelky k distribuční síti nebyla pro předmětné rozhodnutí podstatná, a že její řešení jako otázky podústavního práva náleží Nejvyššímu soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2943/2016 (srov. nález sp. zn. 1. ÚS 17/16 ze dne 4. 9. 2018, bod 31). Citovaný nález proto nedává Ústavnímu soudu v tomto řízení žádné důvody k pochybnostem o ústavnosti napadených rozhodnutí.
22. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu v ústavněprávní rovině. Stěžovatelka jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo. Zásah do řešení těchto otázek však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
23. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu