ECLI:CZ:US:2019:2.US.900.19.1
sp. zn. II. ÚS 900/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Havla, zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Horní 10, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 22 Cdo 1693/2018-465, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2018, č. j. 20 Co 348/2017-449, a proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 3 C 161/2013-416, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 14. 3. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem nalézacího řízení vedeného před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 161/2013 bylo vypořádání společného jmění manželů. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2017, č. j. 3 C 161/2013-400, podal stěžovatel (jakožto žalovaný) odvolání.
3. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl usnesením ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 3 C 161/2013-416, o zastavení odvolacího řízení (výrok I.) a nepřiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2018, č. j. 20 Co 348/2017-449, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 22 Cdo 1693/2018-465, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto (výrok I.), zamítnut návrh na odklad právní moci (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III.).
6. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně poté, co bylo podáno odvolání a nebyl uhrazen soudní poplatek, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Výzva stěžovateli byla doručena na adresu, kterou uváděl v průběhu celého řízení o vypořádání společného jmění manželů a která byla vedena i v informačním systému evidence obyvatel. Obsahem výzvy byla lhůta k zaplacení soudního poplatku, a to 10 dnů od doručení, jakož i poučení, že nebude-li v uvedené lhůtě poplatek uhrazen, bude řízení zastaveno. Výzva byla stěžovateli doručena tzv. fikcí podle §50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), desátý den po vyvěšení usnesení na úřední desce soudu, tj. 13. 11. 2017. Nečinnost stěžovatele, resp. dodatečné zaplacení soudního poplatku dne 11. 12. 2017, nebylo možné s odkazem na nové znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), účinného od 30. 9. 2017 (zákon č. 296/2017 Sb.), nijak zhojit.
II.
7. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v hrubě nepřiměřené lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, kterou mu stanovil soud prvního stupně. Za standardní považuje lhůtu 15 dní, kterou uvádí zákon o soudních poplatcích. Stěžovateli byla poskytnuta lhůta 10 dnů. Pochybení spatřuje též v tom, že mu nebylo soudem prvního stupně poskytnuto řádné poučení o tom, že pokud poplatková povinnost nebude ve lhůtě splněna, dojde k zastavení odvolacího řízení. Obecné soudy také nesprávně aplikovaly účinnost nového znění §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích na projednávaný případ. Řízení bylo zahájeno v roce 2013, kdy tento zákon umožňoval zaplatit soudní poplatek i dodatečně, dokonce po zastavení soudního řízení, avšak ve lhůtě pro odvolání proti usnesení o zastavení soudního řízení. Ke změně došlo v průběhu soudního řízení a podle stěžovatele se má uplatnit zásada, že civilní řízení má být dokončeno podle procesních předpisů, podle kterých bylo zahájeno. Stěžovatel se také dovolává porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť v důsledku postupu soudu prvního stupně nedošlo k meritornímu projednání odvolání stěžovatele odvolacím soudem. Uvedené vady následně nezhojil ani odvolací, ani dovolací soud.
III.
8. Ústavní soud opakovaně v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
10. V posuzované věci po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 3 C 161/2013, Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v zásadě obdobné argumenty jako před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role dalšího přezkumného orgánu, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Podstatou posuzovaného řízení před obecnými soudy je nesouhlas stěžovatele se zastavením odvolacího řízení, když argumentuje především absencí řádného poučení o tom, že pokud nebude poplatková povinnost ve lhůtě splněna, dojde k zastavení odvolacího řízení, dále stanovením nepřiměřené lhůty k zaplacení soudního poplatku, jakož i neúčinností novely zákona o soudních poplatcích účinné od 30. 9. 2017 na jeho případ. Ústavní soud však tyto námitky neshledal opodstatněnými a považuje je za pokračující polemiku s právními názory obecných soudů. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, rozhodnutí jsou srozumitelná a odpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
12. Pokud jde o námitku stěžovatele, podle které se na projednávaný případ nevztahuje novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., je třeba poukázat na přechodné ustanovení v čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela zákona nabyla účinnosti dnem 30. 9. 2017. Řízení před odvolacím soudem je zahájeno podáním návrhu (odvolání) u příslušného soudu. Z nalézacího spisu Ústavní soud zjistil, že soudu prvního stupně byly doručeny dne 23. 10. 2017 dvě písemnosti, a to odvolání podané přes datovou schránku právního zástupce stěžovatele (č. l. 405-407) a odvolání stěžovatele doručené na podatelnu soudu obsahující také výpověď plné moci právnímu zástupci (č. l. 409-410). Odvolací řízení tak bylo zahájeno dnem 23. 10. 2017, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., která se proto na něj plně vztahuje.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se absence poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku. V usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 10. 2017, č. j. 3 C 161/2013-411, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, je obsaženo řádné poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku (viz č. l. 411 nalézacího spisu). Skutečnost, že byla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena stěžovateli tzv. fikcí doručení, nelze považovat za vadu postupu soudu prvního stupně, neboť tento učinil v souladu s právní úpravou doručování obsaženou v občanském soudním řádu vše pro řádné doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku.
14. Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani námitce ohledně nepřiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku, kterou soud prvního stupně stanovil na 10 dní. Při posouzení, zda se jednalo o porušení práva stěžovatele na přístup k soudu, Ústavní soud vyšel výhradně ze skutkových okolností posuzovaného případu. Proto nelze zcela vyloučit, že za jiných skutkových okolností by takto stanovená lhůta mohla být posouzena jako porušení práva na přístup k soudu.
15. Předně je třeba konstatovat, že poplatková povinnost, resp. splatnost poplatku, nastává dnem, kdy je podání (odvolání) doručeno soudu. V daném případě tomu bylo dne 23. 10. 2017, kdy bylo doručeno odvolání stěžovatele. Není-li poplatek takto zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Z nalézacího spisu bylo zjištěno, že písemnost nebylo možné doručit při jednání nebo jiném úkonu, neboť se žádné jednání ani jiný soudní úkon nekonaly, písemnost nebylo možné doručit ani do datové schránky, neboť po předchozím ověření soud prvního stupně zjistil, že datovou schránku měl stěžovatel přístupnou až dne 7. 12. 2017. Proto byla výzva doručena na adresu, kterou stěžovatel po celé řízení uváděl a uvedl ji i na odvolání ze dne 20. 10. 2017, podání ze dne 20. 10. 2017, i podání ze dne 23. 10. 2017 a která korespondovala i s adresou uvedenou v centrální evidenci obyvatel (viz podrobné odůvodnění usnesení ze dne 15. 1. 2018, č. j. 3 C 161/2013-442). Doručující orgán však písemnost vrátil soudu, protože na uvedené adrese nebylo možné písemnost vložit do schránky, když obálka obsahovala poznámku doručovatelky, že se adresát "odstěhoval" (viz č. l. 412 nalézacího spisu). Proto došlo k doručení písemnosti fikcí podle §50 odst. 2 občanského soudního řádu desátý den po vyvěšení na úřední desce soudu, tj. 13. 11. 2017. Následně počala běžet stěžovateli desetidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku. Z nalézacího spisu bylo dále zjištěno, že se dne 11. 12. 2017 dostavil stěžovatel za účelem nahlédnutí do spisu a sdělil soudu novou doručovací adresu.
16. Ústavní soud se při posouzení přiměřenosti lhůty ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu (č. l. 465 nalézacího spisu), neboť v posuzovaném případě nebyla stěžejní délka určené dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, ale skutečnost, že se stěžovatel v důsledku své nedbalosti, způsobené tím, že včas neinformoval soud o změně své doručovací adresy, neseznámil s výzvou k zaplacení soudního poplatku, což nemůže být kladeno k tíži obecným soudům. V kontextu shora uvedeného by skutečně delší lhůta k zaplacení soudního poplatku nemohla mít vliv na rozhodnutí ve věci.
17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Pokud tedy stěžovatel nevěnoval dostatečnou pozornost ochraně svých práv, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu