ECLI:CZ:US:2019:2.US.908.19.1
sp. zn. II. ÚS 908/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Palacké, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem se sídlem Lesní 1828, Frýdek - Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2309/2018-169, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, č. j. 11 Co 304/2017-118, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 7. 2017, č. j. 14 C 78/2016-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Novém Jičíně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě označené bytové jednotky. Soud žalobu zamítl z důvodu námitky promlčení relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 1. 2011. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Namítá-li stěžovatelka, že byla při řešení svých finančních potíží uvedena v omyl, neboť se domnívala, že podepisuje toliko smlouvu zástavní a nikoliv smlouvu, jíž prodala svůj byt (tedy smlouvu kupní), pak zejména okresní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil důvody, proč tomuto tvrzení neuvěřil. Prioritní pro něj v této souvislosti bylo, že stěžovatelka začala - ať už občanskoprávní cestou nebo prostřednictvím trestního oznámení - předmětnou smlouvu napadat až s ročním (resp. dokonce s více než ročním) odstupem a svoji první občanskoprávní žalobu vzala zpět v řízení, v němž byla zastoupena advokátem. Naopak žalovaní, jež byt kupovali jako investici, nechali stěžovatelku v bytě za nájemné bydlet a i během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, jí nabízeli různá smírná řešení situace, na něž však stěžovatelka nepřistoupila. K těmto okolnostem se stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje. Navíc v ústavní stížnosti sice naznačuje, že jí byla vyplacena jen nepatrná část dohodnuté kupní ceny v hotovosti, soudy ovšem vyšly z toho, že podstatná část kupní ceny měla být stěžovatelce uhrazena mimo jiné bezhotovostně na účet vedený u Komerční banky. Nalézacímu soudu ovšem stěžovatelka tvrdila, že tento účet není její; v ústavní stížnosti se však stěžovatelka k tomuto svému poměrně zásadnímu tvrzení nevrací.
6. Za této situace ovšem podle Ústavního soudu obecné soudy nepochybily ani v posouzení toho, zda žalovanými vznesená námitka promlčení je nebo není v rozporu s dobrými mravy (když samy tento rozpor nenalezly). Ostatně stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokouší rovněž ani vysvětlit, v čem se například změnily její poměry do té míry, že při podání první žaloby (ještě před uplynutím promlčecí lhůty) podlehla údajnému tvrzenému tlaku (ač zastoupena advokátem) a žalobu vzala zpět, kdežto podruhé již ve vedení řízení setrvala. Jakkoliv stěžovatelka pro takový postup mohla mít důvody, tyto by měly být v ústavní stížnosti alespoň rámcově vysvětleny, což však nejsou a Ústavní soud rovněž z toho důvodu nemůže závěry obecných soudů přehodnocovat, jelikož jim není nadřízen.
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu