ECLI:CZ:US:2019:2.US.919.19.1
sp. zn. II. ÚS 919/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele COOP Jednota Trenčín, spotrebné družstvo, Mierové námestie 19, Trenčín, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Ľubomírem Vanekem, advokátem, se sídlem Bratislavská 3004/2, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 7 Af s 424/2017-27 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2017 č. j. 31 Af 33/2016-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územního pracoviště v Uherském Hradišti ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1631997/15/3309-80542-701264 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyloučení majetku z daňové exekuce dle §179 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatel se domáhal vyloučení především papírového hygienického zboží (toaletní papír, hygienické kapesníky, kuchyňské papírové utěrky, odličovací tampony, ale i tvrdé bonbony s příchutí máty atd.), které dodal, ačkoli mu nadále svědčilo vlastnické právo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2016 č. j. 16321/16/5100-41458-711233 zamítnuto. Následně stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím žalobu, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud shledal nepravdivým tvrzení stěžovatele, že ve správním řízení předložil veškeré faktury a dodací listy vztahující se k předmětnému majetku. Proto správním orgánům nezbývalo, než vycházet při posuzování oprávněnosti návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce primárně z kupní smlouvy, z níž však vlastnické právo pro stěžovatele nevyplývá. Správní orgány mohou dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu pouze prokazovat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků, avšak bylo jen odpovědností stěžovatele v souladu s §92 odst. 3 daňového řádu prokázat své vlastnické právo. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele s tím, že krajský soud postupoval zcela správně, pokud se při rozhodování o důvodnosti žaloby zaměřil na to, zda se stěžovateli podařilo ve vztahu ke konkrétnímu majetku prokázat jeho vlastnictví a splnění podmínek jeho vynětí z exekuce probíhající u daňového subjektu. Ani podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel svoji důkazní povinnost prokázat své vlastnické právo k majetku, jehož vydání požadoval v souladu s §92 odst. 3 daňového řádu, nesplnil.
3. Stěžovatel odůvodňuje porušení svých základních práv tím, že správce daně, Odvolací finanční ředitelství nebo soud, nepředložili soudu přezkoumávajícímu rozhodnutí správního orgánu úplný spis, a pokud jej předložili, nebyl doručen v celém rozsahu. Soudům nebyly předloženy zásadní dokumenty, na kterých je stavěno rozhodnutí, a to faktury č. 528130070 až č. 528130118, faktury č. 528140001 až č. 528140015 a k nim vztahující se dodací listy, které byly do spisu doloženy stěžovatelem. Z toho důvodu soudy rozhodly bez toho, aby při svém rozhodování zhodnotily všechny důkazy. Oba soudy přitom svá rozhodnutí opírají výhradně o tu skutečnost, že nebyly stěžovatelem předloženy v rámci řízení faktury č. 528130070 až č. 528130118, faktury č. 528140001 až č. 528140015 s k nim se vztahujícími dodacími listy, čímž stěžovatel zavinil neúplnost spisu sám.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému rozhodnutí na ústavněprávní rovině. Tvrzená neúplnost správního spisu neobstojí s ohledem na jednoznačný popis postupu správních orgánů, soudů i stěžovatele v předmětném řízení, jak je uveden v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (body 15 až 17). Podstata napadených rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkovém posouzení věci obecnými soudy, do jejichž pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu