ECLI:CZ:US:2019:2.US.969.19.1
sp. zn. II. ÚS 969/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti F. Š., t. č. ve Vazební věznici P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 1 As 437/2018-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 3. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako ústavní stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Společně s návrhem stěžovatel žádal, aby mu byl k ochraně jeho práv v řízení o ústavní stížnosti ustanoven zástupce z řad advokátů.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem pro jeho formální vadu - stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem [§30, §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Pro posuzovaný případ je významné zjištění, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 3798/18, sp. zn. IV. ÚS 3799/18, sp. zn. IV. ÚS 3806/18 a dalších). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, přestože z odmítnutých ústavních stížností, které k Ústavnímu soudu podal, mu musí být důsledky neodstranění vad návrhu zcela zřejmé.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem (s možností obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení právního zástupce s tím, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce), pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí téhož stěžovatele, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka