ECLI:CZ:US:2019:2.US.986.18.1
sp. zn. II. ÚS 986/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AGROPODNIK KRKONOŠE, s. r. o., se sídlem Holečkova 100/9, Praha 5, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 4 Afs 219/2017-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017 č. j. 5 A 162/2014-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 3. 2018, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Napadená rozhodnutí dále nesou znaky libovůle a jsou proto v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o dotaci na projekt výstavby malokapacitního ubytovacího zařízení. Státní zemědělský intervenční fond (dále jen "SZIF") žádost rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014 č. j. SZIF/2014/0105219 zamítl, neboť shledal, že došlo k porušení Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova (dále jen "pravidla pro poskytování dotací") tím, že byly uměle vytvořeny podmínky pro získání dotace rozdělením jednoho projektu ubytovacího zařízení do více projektů zdánlivě nesouvisejících. Podle SZIF byla stěžovatelka jedním z propojených subjektů, které samostatně žádaly o dotaci na zdánlivě samostatné projekty, ve skutečnosti však tyto projekty tvořily jeden funkčně propojený celek ubytovacího komplexu. Schválením dotace by tak došlo k překročení maximální povolené částky výdajů na jeden projekt.
3. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 27. 7. 2014, č. j. 39802/2014-MZE-14113 rozhodnutí SZIF potvrdilo. Proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rovněž zamítl. V řízeních před správními soudy stěžovatelka neúspěšně polemizovala se závěry správních orgánů, že projekt, na nějž žádala dotaci, tvoří ve skutečnosti jeden funkční celek s projekty propojených společností (SPOLEČNOST PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ VENKOVA, s.r.o., KRKONOŠSKÉ POLESÍ, s.r.o., NA VRŠKU, s.r.o. atd.) a obchází tak pravidla pro poskytování dotací. Nejvyšší správní soud dále shledal nedůvodnou námitku týkající se porušení principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Až po podání žádosti a zjištění všech relevantních skutečností může SZIF s konečnou platností posoudit, zda byly splněny dotační podmínky. V posuzovaném případě navíc se stěžovatelkou ještě ani nebyla uzavřena dohoda o poskytnutí dotace.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám (rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajských soudů z oblasti správního soudnictví jsou nadto dostupné z http://nssoud.cz), Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh dotačního procesu a řízení před správními soudy. Domnívá se, že správní orgány se dopustily libovůle (rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny), když původně SZIF odeslal stěžovatelce dopis označený jako "Oznámení ukončení administrace žádosti", v následném rozhodnutí o ukončení žádosti však uvedl jiné důvody pro zamítnutí dotace než v tomto dopise. Libovůli spatřuje stěžovatelka i v tom, že rozhodnutí SZIF a Ministerstva zemědělství jsou nedostatečně odůvodněny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že od počátku řízení otevřeně deklarovala veškeré rozhodné skutečnosti (projekt, vlastnickou strukturu atd.) a že správní orgány v průběhu administrace dotace v letech 2012 a 2013 neshledaly žádné porušení pravidel pro poskytování dotací. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti proto pro ni bylo překvapivé a neslo prvky libovůle. K tomu se stěžovatelka dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004. Tím, že SZIF vydal zpravodajství z programu rozvoje venkova, ve kterém uvedl žádost stěžovatelky v seznamu doporučených projektů a přidělil jí vysoké bodové ohodnocení, vzniklo stěžovatelce legitimní očekávání, že se rozšíří její majetek o dotaci. Překvapivým rozhodnutím o zamítnutí dotace bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny mělo být porušeno především tím, že Ministerstvo zemědělství a následně správní soudy odmítly provést stěžovatelkou navržený důkaz - výslech svědků (úředních osob SZIF) a dále tím, že řízení před správními orgány trvalo příliš dlouho (1 rok).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové nedostatky však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uplatňuje obdobnou argumentaci jako před obecnými soudy a porušení základních práv pouze povšechně konstatuje.
9. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že projednávaná věc je prakticky totožná s věcí rozhodnutou zdejším soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 2837/16 ze dne 27. 9. 2016, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti ROZVOJ POHRANIČÍ, s. r. o., personálně propojené s nynější stěžovatelkou a zastoupené totožným právním zástupcem. Vzhledem k praktické totožnosti případů (jde o projekt stavby v rámci téhož komplexu na stejném pozemku propojenými osobami), se Ústavní soud zabýval stížností především v té části, ve které se od usnesení sp. zn. III. ÚS 2837/16 liší, a ve zbytku na něj odkazuje (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Totožná je především námitka nepřipuštěného důkazního návrhu. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2837/16 Ústavní soud tuto námitku odmítl (bod 15), neboť nebyla v předcházejícím řízení vznesena a Nejvyšší správní soud se věcí z tohoto hlediska vůbec nezabýval; nemůže být proto s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti pro posouzení ze strany Ústavního soudu relevantní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Podobně námitka, že správní orgány účelově měnily důvody pro zamítnutí žádosti o dotaci, nebyla před Nejvyšším správním soudem vůbec řešena, Ústavní soud se jí proto nemohl blíže zabývat.
11. Ve vztahu k námitce porušení legitimního očekávání stěžovatelky spočívajícího v tom, že SZIF dal jejímu projektu dobré bodové ohodnocení a ve zpravodajství z programu rozvoje venkova ji zařadil na seznam doporučených projektů, nakonec ji však zamítl, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se závěry obecných soudů ostatně nijak nepolemizuje, pouze doslovně přebírá svou argumentaci z předcházejících řízení (a řízení propojených osob). Samotná skutečnost, že byl poskytovatel dotace seznámen s indiciemi, které mohly vést k nepřiznání dotace, a přesto nezamítl žádost "neprodleně", ještě nezakládá legitimní očekávání stěžovatelky. Naopak, za dodržení všech podmínek dotací jsou po celou dobu výlučně odpovědni příjemci podpory. SZIF ostatně v průběhu administrace žádosti upozorňoval stěžovatelku, že ani kladné závěry jedné administrativní kontroly, natož pouhá komunikace s úředními osobami, neznamenají příslib dotace.
12. Nad rámec komplexního zhodnocení ze strany Nejvyššího správního soudu Ústavní soud dodává, že nepřiléhavý je i odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004. V tomto rozhodnutí posuzoval Ústavní soud stížnost deklaranta, kterému pracovník celního úřadu při kontrole zboží osvědčil správnost zařazení položky v prohlášení. Po následné kontrole celního prohlášení uložil celní úřad deklarantovi pokutu za nesprávné zařazení zboží, neboť mělo být zařazeno pod jinou podpoložku celního sazebníku. Ústavní soud tedy řešil otázku, zda lze deklarantovi udělit sankci poté, co mu orgán státní moci v rámci celního řízení v potvrzení o úplné kontrole zboží osvědčil správnost údajů uvedených v celní deklaraci, a shledal, že "[p]okud celní orgán již jednou plně osvědčí správnost těchto údajů a sám o nich rozhodne, nelze akceptovat, aby z případného odlišného posouzení úplně doložených údajů deklaranta z hlediska možnosti jejich zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku byly následně vyvozovány ve vztahu k jednotlivci důsledky v rovině objektivní odpovědnosti za porušení celních předpisů (celní delikt)."
13. Od nynější věci se skutkový stav podstatně liší. Tehdejším předmětem posouzení bylo uložení sankce, nikoliv přiznání podpory z veřejného rozpočtu (čemuž odpovídá naprosto jiné rozvržení odpovědnosti, viz bod 11 výše) a legitimní očekávání stěžovatele bylo založeno správním aktem v rámci formalizovaného procesu celní kontroly, nikoliv uveřejněním kladného hodnocení ve zpravodaji, hovory či e-mailovou komunikací s úředními osobami.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu