ECLI:CZ:US:2019:3.US.1043.19.1
sp. zn. III. ÚS 1043/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Petry Prekopové, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2019 č. j. 28 Cdo 3784/2018-148, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. února 2018 č. j. 18 Co 17/2018-122 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. července 2017 č. j. 27 C 14/2017-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, sídlem Teplého 1526, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem sporu před obecnými soudy byla náhrada nákladů řízení zahájeného žalobou stěžovatelky podanou k Okresnímu soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), kterou se po vedlejším účastníkovi domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích. Po zrušení rozhodnutí okresního soudu i rozhodnutí o odvolání, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 142 202 Kč (kterou vedlejší účastník splnil), a vrácení věci Nejvyšším soudem k dalšímu řízení, vzala stěžovatelka žalobu zpět. Okresní soud řízení zastavil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. K odvolání stěžovatelky změnil usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 108 622 Kč. Po zaplacení částky ve výši rozdílu mezi přisouzenými náhradami nákladů řízení (33 580 Kč) stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi, bylo posledně uvedené usnesení krajského soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 zrušeno a věc vrácena krajskému soudu. Ten rozhodl usnesením ze dne 30. 12. 2015 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, načež se vedlejší účastník na stěžovatelce žalobou k okresnímu soudu domáhal vydání bezdůvodného obohacení - zbylé výše jím nahrazených nákladů řízení.
3. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností uložil okresní soud stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 108 622 Kč, tj. částku, v jejíž výši vedlejší účastník nahradil stěžovatelce náklady řízení na základě později zrušeného rozhodnutí. Okresní soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků řízení, podle nichž vedlejší účastník vyzval stěžovatelku k vrácení této částky. Stěžovatelka však výzvy označila za předčasné - chtěla vyčkat rozhodnutí o existenci právního důvodu k vrácení částky. Dne 22. 3. 2016 stěžovatelka požádala vedlejšího účastníka o sdělení údajů k zaslání předmětné částky, jež jí nato byly poskytnuty. Dne 4. 9. 2016 stěžovatelka uplatnila námitku promlčení. Okresní soud dospěl k závěru, že zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, jež nabylo právní moci dne 2. 11. 2015, odpadl právní důvod plnění vedlejšího účastníka, které proto posoudil jako bezdůvodné obohacení stěžovatelky. Jelikož vedlejší účastník podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení dne 9. 1. 2017, tj. přibližně 14 měsíců po odpadnutí právního důvodu plnění, uzavřel okresní soud, že právo na jeho vydání nebylo promlčeno.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Přisvědčil názoru stěžovatelky, že počátek běhu promlčecí lhůty okamžikem právní moci v pořadí druhého zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá výslovnou oporu v právním předpise; neztotožnil se však s jejím názorem, že promlčecí doba začala běžet dnem právní moci prvního zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. dne 5. 6. 2013. Krajský soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že strany učinily jednoznačný, byť konkludentní, projev vůle považovat plnění vedlejšího účastníka za poskytnuté na splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení. O tom svědčily jak částečné splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení stěžovatelkou (33 580 Kč), tak její komunikace, podle níž chtěla posečkat na definitivní rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. Pohledávka vedlejšího účastníka za stěžovatelkou z titulu bezdůvodného obohacení tak vznikla dnem právní moci druhého zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu (2. 11. 2015), jenž byl okamžikem počátku běhu promlčecí lhůty.
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, jež spatřovala jeho přípustnost v dosud neřešené právní otázce, zda může platně dojít k započtení pohledávky proti pohledávce státu bez uzavření dohody podle §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle Nejvyššího soudu na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo; stěžovatelka svou argumentaci postavila na jiném skutkovém stavu, než ze kterého při rozhodnutí vyšel krajský soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zejména v tom, že výsledek hodnocení důkazů neměl oporu v hmotném právu. Uvádí, že krajský soud aproboval závěr okresního soudu o existenci konkludentního projevu vůle účastníků řízení, a nezabýval se jeho zákonností. Nebyla-li mezi účastníky v souladu se zákonem uzavřena dohoda o započtení pohledávek, bylo na místě posoudit právní účinky takového projevu vůle, čímž se okresní soud ani krajský soud nezabývaly. Podle stěžovatelky neměl výklad projevu vůle oporu v provedeném dokazování - byl nepatřičnou konstrukcí soudů, která musí být spojována s určitým právním hodnocením, z čehož plyne nesprávné právní posouzení celé věci.
7. Dále nebyla stěžovatelka podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), náležitě poučena o tom, že soudy mají za to, že pohledávky byly konkludentním způsobem započteny. Důsledkem absence poučení je jiný počátek běhu promlčecí lhůty, což je zásadní pro jí uplatněnou námitku promlčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v prezentaci vlastního náhledu stěžovatelky na skutková zjištění obecných soudů a jejich právní hodnocení, pročež postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelčiny námitky byly v napadených rozhodnutích spolehlivě vyvráceny, přičemž většina v nich ani nemá oporu.
12. Okresní soud ani krajský soud nedospěly k závěru, že by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda o započtení pohledávek, od níž stěžovatelka odvíjí uplatněný dovolací důvod. Obecné soudy srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, proč projev vůle stěžovatelky posoudily jako jednání směřující k částečnému uspokojení pohledávky stěžovatele. Současně přesvědčivě odůvodnily, proč je nikoli z provedeného dokazování, ale ze shodných tvrzení účastníků řízení a nesporného skutkového stavu tento výklad projevů vůle jediným logickým závěrem, a proč tudíž počal běh promlčecí lhůty okamžikem právní moci druhého zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Stěžovatelka si protiřečí, uvedla-li, že částka poskytnutá vedlejšímu účastníkovi za účelem vyrovnání "rozdílu v částkách nákladů řízení" a její dopis s návrhem na vyčkání definitivního soudního rozhodnutí nelze vykládat jako projevy vůle považovat poskytnuté plnění za připadající na povinnost k náhradě nákladů řízení. V uvedeném hodnocení stěžovatelka v rozporu se závěry okresního soudu i krajského soudu spatřuje údajně jimi dovozenou existenci dohody o započtení. Závěry těchto soudů o účelovosti tvrzení stěžovatelky jsou proto v kontextu nesporných skutkových okolností v souladu s požadavky, jež klade na odůvodnění soudních rozhodnutí ústavní pořádek.
14. Ze stejného důvodu shledává Ústavní soud i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ústavně konformním. Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, proč stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, nýbrž z domnělého závěru okresního soudu a krajského soudu o existenci dohody o započtení dovozuje i odlišné - podle ní nesprávné - právní posouzení věci. Stěžovatelčino tvrzení o nezákonnosti dohody o započtení bylo irelevantní, pročež Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem dospěl k závěru, že na vyřešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nezáviselo.
15. Bez ústavněprávní relevance je námitka stěžovatelky o nenáležitém poučení podle §118a o. s. ř.; v řízení před obecnými soudy zjevně nenastala procesní situace vyžadující příslušné poučení. Ústavní soud odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadených rozhodnutí, k jejichž zrušení by mohl přistoupit v případě excesu, který v posuzované věci neshledal.
16. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz).
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu