ECLI:CZ:US:2019:3.US.107.19.1
sp. zn. III. ÚS 107/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Ing. Milana Fialy, zastoupeného Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2018 č. j. 24 Co 193/2018-114, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Společenství vlastníků Kurandové 670-675, sídlem Kurandové 671, Praha 5 - Hlubočepy, a 2. Michala Kotouše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 24 Co 193/2018-114 změnil v řízení o zaplacení částky 4 535 Kč s příslušenstvím na základě odvolání prvního vedlejšího účastníka řízení (žalobce) jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 7. 2018 č. j. 34 C 140/2017-99, jímž bylo přiznáno stěžovateli znalečné v celkové výši 2 320 Kč, tak, že o znalečném pro stěžovatele se nerozhoduje. Důvodem pro nevydání rozhodnutí o znalečném bylo, že druhým vedlejším účastníkem řízení (žalovaným) předložená soukromá expertíza vyhotovená stěžovatelem neměla náležitosti znaleckého posudku podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v ní absentovala doložka, v níž by znalec prohlásil, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Krajský soud dovodil, že stěžovatel nemohl být vyslýchán ani jako znalec, ani jako svědek, neboť jej nebylo možno považovat za osobu, která by něco významného pro věc viděla nebo slyšela. Svou podstatou šlo o natolik jiný nárok (např. jiný nepojmenovaný důkaz podle §125 o. s. ř.), než o jakém rozhodoval okresní soud, že krajský soud musel rozhodnout s přiměřeným využitím §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výše uvedeným způsobem.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu vytýká, že svoje rozhodnutí o nepřiznání znalečného založil na prokazatelně nepravdivém tvrzení ohledně absence znalecké doložky. Poukazuje na to, že text, že si je jako znalec vědom následků vědomě nepravdivého posudku, je součástí znaleckého posudku a je obsažen na č. l. 29 spisu okresního soudu. Rovněž zdůrazňuje, že na jednání dne 13. 4. 2018, k němuž byl předvolán, byl jako znalec vyslechnut, byl poučen a byl mu připomenut znalecký slib. Vyslovuje přesvědčení, že napadené usnesení je v rozporu s procesním právem, konkrétně s §127a o. s. ř., a jeho nepředvídatelnost má ústavněprávní rozměr.
III.
Vyjádření účastníka řízení
3. Ústavní soud si vyžádal od krajského soudu vyjádření a od okresního soudu příslušný spis.
4. Krajský soud setrval na svém stanovisku, že stěžovateli náleží svou podstatou ve vztahu k rozpočtovým prostředkům státu zcela odlišný nárok než nárok na znalečné. Výrok jeho rozhodnutí umožňuje, aby okresní soud dalším procesním postupem přiznal v souvislosti s provedením tzv. nepojmenovaného důkazu jiný nárok než znalečné. Stěžovatel v replice k argumentaci krajského soudu uvedl, že nemá žádnou jinou procesní možnost nápravy a ústavní stížnost považuje za důvodnou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Stěžovatel je sice osobou oprávněnou k jejímu podání [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz] a je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je ovšem nepřípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím (procesním) rozhodnutím.
7. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
8. V nyní posuzované věci podal proti rozhodnutí okresního soudu, jímž bylo stěžovateli přiznáno znalečné ve výši 2 320 Kč, odvolání první vedlejší účastník řízení. Na jeho základě krajský soud následně změnil usnesení okresního soudu tak, že o znalečném pro stěžovatele se nerozhoduje. Předmětem ústavní stížnosti je tedy nerozhodnutí, resp. takové rozhodnutí, které nevede k ukončení řízení. Přestože nejde z formálního hlediska o rozhodnutí kasační, z pohledu stěžovatele v podstatě znamená, jakoby okresní soud o jeho nároku na kompenzaci nákladů vynaložených v souvislosti s aktivitou stěžovatele v průběhu řízení dosud nerozhodl. Okresní soud se bude muset nároky stěžovatele tedy dále zabývat. Teprve poté, co rozhodnutí o nárocích stěžovatele bude konečné, bude moci stěžovatel podat ústavní stížnost.
9. V tuto chvíli je ústavní stížnost předčasná, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj