ECLI:CZ:US:2019:3.US.1076.19.1
sp. zn. III. ÚS 1076/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Hamé s. r. o., sídlem Na Drahách 814, Kunovice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. 23 Cdo 5098/2016-427, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2016 č. j. 3 Cmo 171/2015-232 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 21 Cm 7/2014-140, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních korporací a) Bonduelle Societé par actions simplifiée, sídlem Renescure, La Woestyne, 59173, Francouzská republika, a b) Bonduelle Central Europe Kft., sídlem Nagyszolos u. 11-15, H-1113, Budapešť, Maďarská republika, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") I. výrokem rozsudku ze dne 28. 4. 2015 č. j. 21 Cm 7/2014-140 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zdržet se v obchodním styku výroby, skladování, distribuce, nabídky k prodeji, reklamy a propagace výrobků v obalech, jež jsou v tomto rozsudku specifikovány (zjednodušeně řečeno jde o konzervy se sterilovanou zeleninou a jejich design). Dále městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každé vedlejší účastnici přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (II. a III. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč první vedlejší účastnici (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 2. 2. 2016 č. j. 3 Cmo 181/2015-232 potvrdil rozsudek městského soudu v I. výroku ohledně povinnosti stěžovatelky zdržet se výroby, skladování, distribuce, nabídky k prodeji, reklamy a propagace výrobků v obalech v tomto výroku specifikovaných, když zároveň stěžovatelka měla povinnost stáhnout tyto výrobky z trhu, jsou-li v jejím vlastnictví, a zničit jejich obaly; část I. výroku rozsudku městského soudu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost stáhnout výrobky, které byly v obalech v tomto rozsudku definovaných, když ovšem tyto výrobky nebyly ve vlastnictví stěžovatelky, vrchní soud změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Výroky II. a III. rozsudku městského soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici částku 750 000 Kč a druhé vedlejší účastnici částku 250 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (I. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila žádnou otázku zakládající jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že grafická úprava plechovek s její zeleninou již není zaměnitelná s plechovkami vedlejších účastnic (minulá období by pak podle stěžovatelky na hodnocení nynější grafiky plechovek neměla mít vliv). Nejvyšší soud přitom ve věci stěžovatelky podle jejího názoru nesprávně uplatnil svou vlastní judikaturu obsahující kritéria hodnocení (ne)zaměnitelnosti výrobků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka svoji argumentaci směřuje zejména proti přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť petitem ústavní stížnosti žádá zrušit všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí. Tento argumentační postup - ač je to jistě zcela na rozhodnutí stěžovatelky - jí pak ovšem do jisté míry umožnil vyhnout se podstatě ústavní stížností napadených rozhodnutí. V řízení bylo totiž prokázáno, že součástí určité řady výrobků stěžovatelky bylo využití žlutozeleného designu (zjednodušeně řečeno lístků rostlin zalitých slunečním svitem), který ovšem patřil k designovému prvku se zvláštní rozlišovací způsobilostí používaného vedlejšími účastnicemi. Zásah do práv vedlejších účastnic - kdy ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v civilním řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhaly svých nároků z titulu ochrany před nekalou soutěží - pak v návaznosti na to nespočíval výlučně v tom, zda jsou plechovky stěžovatelky zaměnitelné s obdobnými plechovkami (obdobným zbožím) vyrobenými vedlejšími účastnicemi, ale spočíval rovněž v tom, že stěžovatelka užíváním zelenožlutého pozadí rozmělnila rozlišovací schopnost tohoto známkového motivu vedlejších účastnic, když používání tohoto motivu nezanechala ani po předchozích rozhodnutích obecných soudů. Naopak tento motiv používala i nadále, byť jej vizuálně rozostřila. Toto rozostření (kdy zejména lístky rostlin nebyly tolik zřetelné) však zásah do práva vedlejších účastnic nemohlo dostatečně zmírnit i proto, že běžný spotřebitel si daný vizuální prvek zvykl vídat i u výrobků stěžovatelky a dané rozostření k předchozímu - a závadnému - designu nebylo odlišné do té míry, aby to vnímání podobnosti mezi výrobky stěžovatelky a vedlejších účastnic změnilo; samy principy plynoucí například z judikatury týkající se ochranných známek nemohou tedy danou věc vyčerpávajícím způsobem popsat.
10. Pokud obecné soudy za tohoto stavu uzavřely, že stěžovatelka právě popsaným jednáním zasáhla do práv vedlejších účastnic, přičemž jí v ústavní stížností napadených rozhodnutích uložily shora rekapitulované povinnosti a omezení, postupovaly tak mimo jiné i v souladu s povinností globálního hodnocení podobnosti ochranných známek, tak jak to definoval Soudní dvůr Evropské unie [srov. obecnými soudy jeho opakovaně citovaný rozsudek ze dne 11. 11. 1997, věc C-251/95]. Na tom nic nemění ani skutečnost - srov. bod 18 a následující dovolání stěžovatelky, jež přiložila k ústavní stížnosti - že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 23 Cdo 971/2011 v aplikaci citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nebyl důsledný a minimálně nevysvětlil, jak jeho tehdejší odůvodnění konvenuje právě se závěry rozsudku sp. zn. C 251/95.
11. Je přitom třeba zdůraznit, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti takřka vůbec argumentačně nereaguje právě na ten rozměr jejího případu, že svojí dlouhodobou činností narušila rozlišovací schopnost jednoho ze známkových motivů vedlejších účastnic. Rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu jsou ovšem právě i z tohoto důvodu spravedlivá a tak ani případné nedostatky v důkladnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohou znamenat ústavněprávní diskrepanci vedoucí ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů uzavírá, že s ohledem na vylíčené aspekty nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu