ECLI:CZ:US:2019:3.US.1148.16.1
sp. zn. III. ÚS 1148/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jiřího Zemánka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného Mgr. Karlem Jandusem, LL.M., advokátem, sídlem Křižíkova 185/35, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015 č. j. 25 Cdo 4185/2015-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015 č. j. 20 Co 30/2015-238 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. října 2014 č. j. 20 C 133/2012-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) GENERALIST, s. r. o., sídlem Seydlerova 2451/8, Praha 13 - Stodůlky, a 2) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31 věta první, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na první vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 234 000 Kč z titulu náhrady újmy na zdraví a ztížení společenského uplatnění. Tato újma mu měla vzniknout zanedbáním povinnosti lékaře (a jednatele) první vedlejší účastnice, který stěžovateli po vyšetření dne 16. 8. 2011 nevystavil dočasnou pracovní neschopnost; u stěžovatele totiž došlo následně k trvalému poškození sluchové funkce levého ucha (k 99% ztrátě sluchu). Současně obvodní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit první vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 127 243 Kč a České republice na náhradě nákladů řízení (znalečné) ve výši 14 161,70 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 135 Kč.
4. Městský soud shodně s obvodním soudem neshledaly stěžovatelovu žalobu důvodnou, neboť dospěly k závěru, že v inkriminovaném jednání lékaře první vedlejší účastnice nelze podle výsledků dokazování spatřovat prvky protiprávnosti, neboť šlo o postup lege artis; odpovědnost první vedlejší účastnice za poškození stěžovatelova zdraví proto podle obecných soudů nebyla dána.
5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 582,10 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatelovo dovolání "není přípustné, neboť je založeno pouze na námitkách proti skutkovým zjištěním".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve podal ústavní stížnost bez povinného právního zastoupení advokátem, přičemž v ní obsáhle polemizoval se závěrem obvodního soudu a městského soudu, že jednání lékaře první vedlejší účastnice nelze označit za postup, jenž by nebyl lege artis, když s odkazem na výsledky dokazování zdůrazňuje, že daný lékař naopak prokazatelně nepostupoval v souladu s léčebnými standardy. Tuto část stěžovatelovy argumentace přitom i z níže uvedených důvodů netřeba na tomto místě podrobněji rekapitulovat. Současně stěžovatel předložil rovněž argumentaci směřující proti nákladovým výrokům napadených soudních rozhodnutí, když vyjádřil přesvědčení, že v dané věci bylo možno použít §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
7. Po obstarání právního zastoupení advokátem se stěžovatel v ústavní stížnosti zaměřil již výhradně pouze na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Dovolacímu soudu přitom vytýká, že jeho rozhodnutí nesplňuje kritéria předvídatelnosti, srozumitelnosti, transparentnosti a individualizace soudního rozhodnutí. Podle mínění stěžovatele totiž z Nejvyšším soudem předloženého odůvodnění vyplývá, že jeho dovolání bylo možno odmítnout pro vady, nikoliv však pro nepřípustnost. Jelikož napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá veškerá výše uvedená kritéria soudního rozhodnutí, má stěžovatel za to, že mu dovolací soud svým postupem (rozhodnutím) odepřel spravedlnost, a tím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Nadto stěžovatel namítá, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhraní mezi skutkovými a právními závěry (otázkami) není vždy zcela zřejmé, pročež je na dovolacím soudu, aby i v případě skutkových otázek posoudil, zda odvolací soud při jejich hodnocení neporušil některé základní právo dovolatele. I když tedy Nejvyšší soud v napadeném usnesení uzavřel, že stěžovatelovo dovolání je výlučně založeno na námitkách proti skutkovým zjištěním městského soudu, znamenalo by jeho odmítnutí pro vady podle stěžovatele taktéž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to, a s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), pak stěžovatel zdůrazňuje, že závěr o postupu (non) lege artis je závěrem právním, nikoliv skutkovým. Odmítl-li proto Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání z důvodu, že obsahuje výlučně námitky proti skutkovým zjištěním městského soudu, porušil podle mínění stěžovatele jeho základní procesní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Stěžovateli je v prvé řadě nutno přisvědčit potud, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné, resp. jde o odůvodnění, jež nekoresponduje s obsahem stěžovatelova dovolání.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení v podstatě konstatuje, aniž by to však uvedl expressis verbis, že stěžovatel v dovolání uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Takový závěr by přitom, jak správně namítá stěžovatel, měl vést k odmítnutí dovolání pro jeho vady, Nejvyšší soud však nedůvodně z této skutečnosti dovodil, že stěžovatelovo dovolání není přípustné.
13. Z obsahu k ústavní stížnosti přiložené kopie předmětného dovolání přitom vyplývá, že se stěžovatel, v řízení před Nejvyšším soudem [z důvodů předvídaných v §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nezastoupený advokátem, otázkou jeho přípustnosti vůbec nezabývá (což ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí).
14. Přestože je tedy třeba souhlasit se stěžovatelem, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nedostojí kritériím, jež je třeba na soudní rozhodnutí klást, nelze současně přehlížet skutečnost, že odmítnutí stěžovatelova dovolání bylo zcela případné, neboť dovolání zjevně trpělo vadou, pro kterou nebylo možno přikročit k jeho meritornímu projednání.
15. Jakkoli by proto mohlo být namístě přitakat tvrzení stěžovatele, že závěr o postupu (non) lege artis je závěrem právním (když sice jde o otázku právní, fakticky však jde rovněž o otázku skutkovou - viz odůvodnění stěžovatelem taktéž odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, přijatého ostatně ve stejném složení senátu jako napadené usnesení), nemůže být tato otázka v posledku relevantní v řízení o ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatelovo dovolání zjevně vykazuje vady.
16. Jinými slovy, i kdyby Ústavní soud shledal stěžovatelovu argumentaci v úplnosti za důvodnou v tom smyslu, že by přikročil ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu, musel by Nejvyšší soud po vrácení věci znovu rozhodovat o stěžovatelově dovolání, tedy o dovolání, jehož obsah vylučuje možnost jeho věcného posouzení. Po zrušení napadeného rozhodnutí by tak Nejvyšší soud nevyhnutelně musel stěžovatelovo dovolání opětovně odmítnout (pro vady).
17. Za této situace, navzdory potenciálně relevantní argumentaci směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, není namístě stěžovatelově ústavní stížnosti v této části vyhovět, neboť je zjevné, že navzdory rozpornému odůvodnění Nejvyšší soud nezatížil své rozhodnutí vadou, jež by mohla vskutku efektivně zasáhnout do stěžovatelových základních práv.
18. Současně je třeba brát zřetel na skutečnost, že stěžovatel nedostál své procesní povinnosti podat obsahově bezvadné dovolání, což v zásadě vede k závěru, že na takové dovolání je třeba hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
19. Přesto je vzhledem k celkovému kontextu dané věci třeba nad rozhodný rámec zdůraznit, že ani v řízení předcházejícím vydání napadených rozsudků městského soudu a obvodního soudu by Ústavní soud nemohl shledat žádná ústavněprávní pochybení. Oproti přesvědčení stěžovatele je zjevné, že závěr o postupu lege artis lékaře první vedlejší účastnice je závěrem, jenž koresponduje s výsledky dokazování, resp. že jde o závěr, jenž bezpochyby není s provedeným dokazováním v extrémním nesouladu (srov. str. 10 a 11 rozsudku městského soudu a zejména pak str. 8 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelem tvrzený rozpor se přitom nepodává ani z obsahu protokolu z jednání obvodního soudu dne 17. 10. 2013, jehož kopii stěžovatel taktéž k ústavní stížnosti přiložil. Je tak možno uzavřít, že stěžovatel staví svoji oponenturu vůči rozsudkům obvodního soudu a městského soudu toliko na dílčích vyjádřeních znalkyně, současně však zcela ztrácí ze zřetele, že veškeré důkazy hodnocené striktně v souladu s §132 o. s. ř. vedou k závěru, že postup lékaře první vedlejší účastnice nenese znaky protiprávního jednání, jež by bylo (mohlo být) v příčinné souvislosti s újmou na zdraví, jež u stěžovatele (v poměrně krátké době po inkriminovaném vyšetření) nastala.
20. Ústavněprávní roviny by konečně nedosáhla ani stěžovatelova kritika nákladových výroků napadených rozhodnutí, neboť skutečnost, že soudy nepřikročily (k výjimečnému) použití §150 o. s. ř. bez dalšího nemůže vést k porušení stěžovatelových základních práv.
21. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu