ECLI:CZ:US:2019:3.US.1210.19.1
sp. zn. III. ÚS 1210/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. U., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 13. prosince 2018 č. j. 58 Co 344/2018-2529, a výrokům I., II., III., XXV. a XXVIII. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. července 2018 č. j. P 293/2008- 2370, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a J. U., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 12, čl. 16, čl. 18, čl. 27 odst. 4 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2018 č. j. P 293/2008- 2370 Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilého výrokem I. do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), stěžovatele (dále také "otec") zavázal platit na nezletilého výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat pouze nepřímo komunikačními prostředky, jako jsou dopisy a SMS zprávy na mobilní telefon nezletilého, a matce uložil stěžovateli takový styk umožnit (výrok III.). Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že jeho rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 č. j. P 293/2008-762, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. P 293/2008-771, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 1. 2016 č. j. 59 Co 278/2015-1134 byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, od prosince 2016 však nezletilý demonstroval, že ke stěžovateli nechce. V průběhu řízení byly vypracovány dva znalecké posudky. Z posudku PhDr. Martina Lečbycha (vypracovaného pro účely trestního řízení) vyplývá, že nezletilý vykazuje známky psychického týrání matkou, které poškozuje jeho osobnostní, morální a citový vývoj. Dle znalce je řešení problematické, nezletilý je zoufalý, potřebuje stabilní prostředí a ukončení rodičovského konfliktu. Také ze znaleckého posudku PhDr. Jaroslavy Chudobové (vypracovaného pro účely opatrovnického řízení) vyplývá, že nezletilý potřebuje zejména klid a nebýt zatahován do nekončících sporů rodičů, které musí řešit celý svůj život. Znalkyně doporučila, aby byl nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli byl umožněn pouze nepřímý styk. Citovaným rozsudkem okresní soud taktéž nařídil výkon rozhodnutí a uložil matce pokuty v celkové výši 42 000 Kč (výroky IV. až XXIV.) za nepřipravení nezletilého na péči stěžovatele a spolupůsobení na zmaření péče stěžovatele. Výrokem XXV. okresní soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí za zmařenou péči o nezletilého ve dnech 3. 11. 2017 od 16:00 hodin do 10. 11. 2017 do 16:00 hodin. Výrokem XXVIII. bylo uloženo stěžovateli zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení za vypracovaný znalecký posudek a účast znalců před soudem 5 839 Kč.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 58 Co 344 /2018-2529 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV. - XXV. a ve výroku XXIX. v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků za řízení o výkon rozhodnutí, potvrdil, ve II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že zavázal stěžovatele platit na nezletilého výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně a ve III. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každé pondělí a čtvrtek v době od 19.00 hodin po dobu maximálně pěti minut prostřednictvím internetového programu Skype, popřípadě prostřednictvím telefonického hovoru na mobilním telefonu nezletilého. Krajský soud doplnil dokazování zejména výslechem nezletilého, obou rodičů, zprávou jejich zaměstnavatelů, zprávou Dětského centra Zlín, p. o., přepisem SMS zpráv předložených stěžovatelem, aktuální zprávou opatrovníka a zprávou Okresního státního zastupitelství Zlín, a dospěl k závěru, že nezletilý dlouhodobě trpí traumatickými zážitky z rozchodu rodičů a z jejich sporů, přičemž si žádný z rodičů nepřipouští svůj podíl viny na tom, že je dnes nezletilý znalcem hodnocen jako ,,zničené dítě". Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že nezletilý otce fakticky již několik let odmítá, naopak u matky cítí zázemí, je tam spokojený. Z obou znaleckých posudků krajský soud dovodil, že pro nezletilého je nutné urychleně zajistit klid, neboť rodiče ve své vzájemné rivalitě nejsou schopni se na zájem nezletilého ohlížet. Po vyhodnocení uvedených skutečností a postoje nezletilého krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, že v nejlepším zájmu nezletilého je jeho svěření do výlučné péče matky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry okresního soudu, a tvrdí, že předseda ve věci rozhodujícího senátu, který byl dle stěžovatele podjatý, doslova převzal závěry PhDr. Jaroslavy Chudobové, ačkoli byly vyvráceny znaleckým posudkem PhDr. Martina Lečbycha. Okresní soud dle stěžovatele nerespektoval také závěry Ústavního soudu vyplývající z usnesení sp. zn. II. ÚS 1464/16 ze dne 9. 8. 2016 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud odmítl ústavní stížnost matky a zdůraznil požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého. Okresní soud se uvedeným rozhodnutím neřídil a rozhodl o změně poměrů nezletilého z fungující střídavé péče na omezený styk stěžovatele se synem, ač k tomu nebyl důvod. Dnes je nezletilý v důsledku činnosti obecných soudů psychicky velmi poškozen, a to zejména soustavným popouzením nezletilého matkou proti otci, kteréžto soud dlouhodobě neřešil, ačkoli měl k dispozici dostatek relevantních důkazů, že ke zmíněnému psychickému týrání nezletilého matkou skutečně dochází. Uvedené tvrzení dokládá stěžovatel přiloženým usnesením krajského soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 6 To 160/2018-582, vydaným v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání matky proti rozsudku, kterým byla odsouzena za spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího trestního soudu stěžovatel cituje, že "jednání obžalované tak zásadním způsobem vybočilo z akceptovatelného rámce vztahů mezi rodiči a dětmi a je natolik společensky škodlivé, že je třeba na něj reagovat prostředky trestního práva. Podstatně a významně překročilo rámec obvyklého narušení rodinných vztahů, když způsobilo fakticky rozpad vazeb otce se synem."
5. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dopouští vykonstruovaných předsudků k obviňování stěžovatele z nahrávek nezletilého, takovýto důkaz dle stěžovatele neexistuje. Je-li krajským soudem stěžovateli vytýkáno, že se pod svým jménem zúčastnil natáčení pořadu "Pološero" - "Zneužil jsem své dítě", stěžovatel to nemůže přijmout, naopak za toho, kdo zneužil své dítě, označuje matku, která syna naučila nepravdivé věci říkat před lékaři, psychology a veřejností. Stěžovatel namítá, že ho soud očerňuje z manipulace nezletilého, avšak všichni znalci, senát krajského soudu 59 Co (který rozhodl o svěření nezletilého do střídavé péče), jakož i senát krajského soudu 6 To (který zamítl odvolání matky v trestní věci) konstatují, že zdrojem zničení dítěte je právě matka a její rodina, a dále selhání justice vůči povinnosti zajištění práv oprávněných. Stěžovatel proto upozorňuje na závadný stav, kdy justice proti matce včas nezasáhla, a soudy tak zapříčinily současný stav nezletilého, který odmítá jak stěžovatele, tak sourozence, i další příbuzné ze strany stěžovatele s naučeným tvrzením, že ho stěžovatel bil. Dle stěžovatele neobstojí závěr krajského soudu, že nezletilý má u matky klid, když tato osoba nezletilého dlouhodobě navádí proti stěžovateli. V daném prostředí nelze hovořit o klidu k zdravému psychickému vývoji nezletilého, což bylo potvrzeno soudem ve věci trestní, zatímco opatrovnický soud ohledně tohoto zjištění selhal. Podle názoru stěžovatele nemůže být v zájmu nezletilého, aby zůstal v péči matky, neboť nezletilý má právo na to, aby si mohl utvářet a rozvíjet kladný vztah i k otci a toto právo mu matka dlouhodobě odpírá. Stěžovatel poznamenává, že i úřad Veřejného ochránce práv má za to, že v obdobných situacích je na místě dočasně umístit dítě do diagnostického ústavu, neboť je to jediná cesta, jak nezničit vztahy dětí k oběma rodičům, a to zejména za stavu, kdy byly vyčerpány všechny možné zákonné postupy. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě byly všechny postupy za 12 roků vyčerpány, a to hned několikrát, kdy matku nikdo v její urputnosti nedokázal vést k respektu soudních rozhodnutí a k řádné výchově dítěte. Stěžovatel je proto přesvědčen, že rozhodnutí krajského soudu zcela vybočuje z ustálené judikatury, když soud porušil práva stěžovatele na rodinný život, a to jak nepřiměřenou dobou soudního řízení, tak ponecháním nezletilého v nepřátelském prostředí matky. Soud také dostatečně uvědoměle nevedl matku k respektování rozsudků a nerozhodoval ve smyslu platných zákonů a Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud i okresní soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry řádně odůvodnily.
10. Ústavní soud předesílá, že jde o složitou věc, kdy ze znaleckých posudků vyplynulo, že oba rodiče nesou svůj podíl na skutečnosti, že došlo k poškození osobnostního a citového vývoje nezletilého. To by samo o sobě nebylo v rámci rozhodování opatrovnických soudů neobvyklé, daný případ však vybočuje intenzitou negativního jednání obou rodičů.
11. Na jedné straně matka nezletilého dle závěrů znalce PhDr. Martina Lečbycha zcela zjevně systematicky a dlouhodobě manipuluje s nezletilým, staví ho do pozice proti otci a využívá ho jako nástroj k vyřizování sporů s ním, čímž dochází k potlačování osobnosti nezletilého, jeho skutečné přirozenosti, k zneužívání jeho závislosti pro diskreditaci druhého rodiče, k cílenému posilování strachu z otce a účelovému popuzování vůči němu, což ve svém důsledku naplnilo kritéria psychického týrání ze strany matky. S těmito závěry se ztotožnil nejen trestní soud, který odsoudil matku za toto její jednání naplňující znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte k trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců podmíněně se zkušební dobou v trvání třiceti šesti měsíců, ale také opatrovnický soud, který je považoval za závažné, konstatoval však, že ani přes uvedené skutečnosti znalec nenavrhl odebrání nezletilého z péče matky, což znamená, že "se na problém nelze dívat jednoduchou logikou, že je vhodné problém vyřešit odebráním dítěte z takového závadného prostředí, což mimo jiné svědčí i ve prospěch závěrů PhDr. Jaroslavy Chudobové", která vypracovala posudek v opatrovnické věci, a z jejíchž závěrů i po seznámení se závěry posudku znalce PhDr. Martina Lečbycha vyplývá ponechat nezletilého v péči matky a stěžovateli s ním stanovit pouze nepřímý styk.
12. Na druhé straně se totiž stěžovatel dopustil jednání, o němž bude zmínka níže, a svým dlouhodobě nevhodným chováním k nezletilému způsobil, že nezletilý je vůči němu negativně nastaven a nemá o styk s ním zájem. Okresní soud výslovně konstatoval, že "jde o závěr, z kterého nemá radost, neboť matka je ta, v jejímž prostředí docházelo k navádění proti otci", současně však vyjádřil obavy, jak by výchova otcem za situace, kdy ho nezletilý odmítá, probíhala, a to tím spíše, že nyní pracuje v třísměnném provozu a žije sám.
13. Jednáním stěžovatele, které ve svém důsledku vedlo k tomu, že se soudy rozhodly i přes závažné nedostatky v péči matky nesvěřit nezletilého do péče stěžovatele, či alespoň stanovit obvyklý rozsah styku mezi stěžovatelem a nezletilým, se zabýval v odůvodnění svého rozsudku důkladně krajský soud, který ústavně souladným způsobem odůvodnil, proč bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky. Krajský soud konstatoval, že původně nastavená střídavá péče fungovala bez větších problémů v roce 2016 asi půl roku, kdy se vzájemné vztahy stabilizovaly, a nezletilý střídavou péči zvládal. Stěžovatel však namísto budování nového (dosud velmi křehkého) vztahu s nezletilým nezletilého proti jeho přání nahrával, ačkoli již minimálně od roku 2013 musel vědět, že nezletilému jeho neustálé nahrávání a natáčení (při přebírání nezletilého či při soukromých rozhovorech) vadí, což vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Marty Skulové, který byl v tomto opatrovnickém řízení v minulosti vypracován. Zpochybňuje-li nyní stěžovatel v ústavní stížnosti tuto skutečnost s tím, že o jeho nahrávání nezletilého neexistuje důkaz, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, z něhož se podává, že dle výslechu stěžovatele toto činil, aby se vyhnul obvinění matkou. Uvedenému konstatování okresního soudu nemá Ústavní soud důvod nevěřit. Vyvrcholením nevhodného chování bylo zveřejnění rodinných problémů stěžovatelem v televizním pořadu "Pološero" v díle nazvaném "Zneužil jsem své dítě", kde prezentoval, jak byl nezletilý zneužit matkou vůči němu; šlo o obvinění stěžovatele matkou se sexuálním podtextem, které stěžovatel v pořadu podrobně popsal. Stěžovateli muselo být zřejmé, že se vše dovědí spolužáci nezletilého, avšak nezvažoval, že by to pro syna mohlo mít negativní následky, neboť dle jeho názoru on, stejně jako syn, byli v uvedeném pořadu v postavení oběti. Příběh dle svého tvrzení zveřejnil proto, aby se takové věci nestávaly, neboť pro něj to byl těžký zážitek, a když k předmětnému obvinění došlo, nechtěl ani chodit mezi lidi. Od zveřejnění pořadu "Pološero" došlo k dramatickému zhoršení vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým, který, tehdy devítiletý, bezprostředně následující týden ponechán bez dozoru opustil domácnost stěžovatele a odjel 7 km na koloběžce do bydliště matky, od prosince 2016 pak již nebyla střídavá péče uskutečňována pro neměnný odmítavý postoj nezletilého.
14. Aktuální situace je tedy taková, že od prosince roku 2016 je nezletilý fakticky v péči matky a stěžovatel se se synem sešel pouze dvakrát, a to za asistence pracovníků sociálně aktivizační služby. Nezletilý, jak je zjevné ze znaleckých posudků, zjevně trpí vztahy mezi rodiči, kteří si své spory vyřizují přes něj s tvrzením, že jednají v jeho nejlepším zájmu. Krajský soud nezletilého vyslechl a ověřil si, že stěžovatele kategoricky odmítá a jen samotný hovor o stěžovateli mu působí trauma.
15. Za uvedené situace Ústavní soud postup krajského soudu, který při svém rozhodování o svěření do péče přihlédl k přání nezletilého, jenž má již 12 let a svůj názor vyjádřil jednoznačně a přesvědčivě a odpovídá jeho stanovisku v posledních dvou letech, neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
16. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy zabezpečují její smluvní strany dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
17. Dle §867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), poskytne soud dítěti před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li pak podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout, nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor či tento sdělit, pak dle §867 odst. 2 občanského zákoníku soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. O dítěti starším dvanácti let se dle tohoto ustanovení má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. Ústavní soud k tomu poznamenává, že podle názoru Výboru pro práva dítěte tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12., s. 12, bod 35).
18. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) či ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)].
19. Vycházel-li tedy krajský soud z názoru nezletilého, ověřil-li si současně, že nezletilý má u matky stabilní a pro jeho vývoj nijak závadné prostředí, nemá jeho závěrům z pozice ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout.
20. Lze přitom přisvědčit stěžovateli v tom, že konstatování o stabilitě výchovného prostřední je za situace, kdy matka byla pravomocně odsouzena za psychické týrání nezletilého, přinejmenším diskutabilní, krajský soud však, jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodoval mezi dvěma zly, a to mezi svěřením nezletilého do péče trestně stíhané matky či do péče otce, jehož chování nebylo sice předmětem žádného řízení, nicméně, jak konstatoval krajský soud, vykazovalo znaky necitlivosti vůči nezletilému. Ve skutečnosti rozhodoval krajský soud mezi třemi zly, neboť opatrovník navrhoval umístit nezletilého do neutrálního prostředí - do zařízení pro děti vyžadující zvláštní péči při dětském centru Čtyřlístek Opava, takové rozhodnutí však krajský soud nepovažoval za odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilého.
21. Při úvaze, které ze dvou menších zel zvolit, pak hrálo hlavní roli stanovisko nezletilého a především závěry znaleckých posudků, které si neprotiřečily, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž v jednom se odráží, že byl vypracován pro účely trestního řízení, zatímco ohledně druhého, vypracovaného pro účely opatrovnického řízení, soud zdůraznil, že znalkyně měla možnost porovnat stav nezletilého z doby, kdy vypracovávala znalecký posudek v řízení ukončeném rozhodnutím o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, se stavem nezletilého nyní. Oba posudky shodně konstatovaly, že nezletilý nyní vyžaduje zejména klid a stabilitu prostředí, ani jeden přitom výslovně nevyloučil matku jako vhodného vychovatele.
22. Okresní soud, respektive předseda senátu, jehož podjatost stěžovatel namítl (kterou však s výjimkou hodnocení důkazů nijak nezdůvodnil), přitom přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem znalecké posudky vyhodnotil a postupoval přitom v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Nesouhlasí-li stěžovatel s vyhodnocením provedených důkazů okresním soudem, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
23. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy nerespektovaly závěry vyplývající z usnesení sp. zn. II. ÚS 1464/16. V uvedené věci Ústavní soud přezkoumával na základě ústavní stížnosti matky rozhodnutí obecných soudů, kterým byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Soudy přitom vycházely ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého má nezletilý přání být u obou rodičů stejně, má je stejně rád, přeje si být týden u matky a týden u otce, nechce však již být do konfliktu rodičů zatahován, přeje si klidné rodinné zázemí. Ke střídání výchovného prostředí u nezletilého pak znalkyně uvedla, že by mělo pro nezletilého přínosný vliv, protože potřebuje i mužský vzor. Jde o závěry krajského soudu z ledna roku 2016, v průběhu roku 2016 přitom došlo, zejména s ohledem na jednání stěžovatele, ke shora popsané změně poměrů, která vedla ve svém důsledku k vydání nového rozhodnutí ve věci péče o nezletilého, kterým byl nezletilý svěřen do výlučné péče matky. Závěry Ústavního soudu, které se váží k úplně jiné skutkové situaci, tak na posuzovanou věc nedopadají. I ve stěžovatelem citované věci se však soudy při svém rozhodování především soustředily na zjištění skutečně objektivního názoru (přání) nezletilého, zasazeného do celkového kontextu okolností daného případu, a na zkoumání možných úskalí a důsledků nově nastalé změny výchovných poměrů nezletilého, přičemž kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy).
24. Jak správně konstatoval krajský soud, za situace, kdy se zájem dítěte dostane do konfliktu se zájmem jiných osob, má zájem dítěte vyšší váhu. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy zájmu nezletilého na stabilním prostředí a jeho přání žít s matkou, ke které byl vždy citově silně vázán, a ke které se ještě více přimknul poté, co stěžovatel zveřejnil rodinné problémy v televizním pořadu, musel ustoupit jinak vyžadovaný zájem na kvalitním výchovném prostředí dítěte, představovaný mimo jiné rodičem jako řádným vychovatelem, což matka nezletilého splňuje obtížně. Přesto však soudy na základě znaleckých posudků vyhodnotily, že v její péči bude nezletilý prospívat lépe, než v péči stěžovatele. Je na matce, aby si nedostatky v péči o nezletilého, jak jí byly vytknuty v trestním i opatrovnickém řízení, uvědomila a vyvarovala se jejich opakování, neboť již dosahují takové intenzity, že jakékoli její další pochybení může vést ve svém důsledku ke změně soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku. S ohledem na závěry odsuzujícího rozsudku v trestní věci (maření výchovy dítěte) pak matce současně hrozí v případě dalšího odsouzení za stejnou trestnou činnost přeměna podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný.
25. Není přitom pravdou, jak uvádí stěžovatel, že justice proti matce nijak nezasáhla. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. P 293/2008-1395 a usnesením okresního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. P 293/2008-1908, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 59 Co 376/2017-2113 byl soudem nařízen výkon rozhodnutí a matce bylo za maření péče otce o nezletilého (v období od 9. 12. 2016 do 1. 9. 2017) uloženo celkem 19 pokut v celkové výši 25 500 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl opětovně soudem nařízen výkon rozhodnutí a matce bylo za maření péče otce o nezletilého (v období od 15. 9. 2017 do 20. 7. 2018) uloženo celkem 21 pokut v celkové výši 42 000 Kč. Dosud nepravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 3 T 33/2019-115 byla matka shledána vinnou spácháním přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Matka byla taktéž shledána rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 5. 2018 č. j. 34 T 46/2018-455 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 6 To 160/2018-582 vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu