ECLI:CZ:US:2019:3.US.1285.19.1
sp. zn. III. ÚS 1285/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti XX, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. března 2019 č. j. 3 NZT 253/2018-25, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. ledna 2019 č. j. 6 KZT 180/2018-31 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 3. prosince 2018 č. j. ZT 208/2018-57, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži (dále jen "okresní státní zastupitelství"). Tvrdí, že uvedenými vyrozuměními a jim předcházejícím postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), při prověřování trestní věci R. B., vedené pod sp. zn. KRPZ-29007-143/TČ-2013-150881-KMA, byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh se podává, že policejním orgánem byly dne 24. 1. 2012 na základě oznámení jednatele stěžovatelky zahájeny podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů, kterých se mohl dopustit bývalý jednatel stěžovatelky R. B. Po prověření relevantních skutečností vydal policejní orgán dne 28. 8. 2018 pod č. j. KRPZ-29007-157/TČ-2013-150881-KMA usnesení, kterým podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání R. B. jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit ke škodě stěžovatelky jednáním popsaným ve výroku usnesení. Policejní orgán tak rozhodl poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 26. 2. 2018, jímž podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil věc podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, okresní státní zastupitelství usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. ZN 879/2013-296 ke stížnosti stěžovatelky podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušilo a současně policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění kasačního usnesení vyplývá, že okresní státní zastupitelství se neztotožnilo se závěrem policejního orgánu, že se prověřováním nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání R. B. ve věci podezření ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
3. Stěžovatelce nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání R. B. doručováno (viz §160 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Stížnost obviněného R. B. byla usnesením okresního státního zastupitelství ze dne 19. 10. 2018 zamítnuta.
4. Přípisem ze dne 15. 11. 2018 požádala stěžovatelka okresní státní zastupitelství o přezkoumání postupu policejního orgánu. Napadeným vyrozuměním okresní státní zastupitelství stěžovatelce sdělilo, že v postupu policejního orgánu nebyly zjištěny průtahy ani jiné závady.
5. Dne 20. 12. 2018 byla krajskému státnímu zastupitelství doručena žádost stěžovatelky o přezkoumání postupu dozorového státního zástupce a návrh na výkon dohledu ve spojení s návrhem na postup podle §12 odst. 2, případně odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Krajské státní zastupitelství dalším napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělilo, že v postupu okresního státního zastupitelství nezjistilo žádné pochybení.
6. Podnětem ze dne 19. 2. 2019 adresovaným Nejvyššímu státnímu zastupitelství stěžovatelka požádala o nařízení kontroly skončené věci obviněného R. B., které Nejvyšší státní zastupitelství vyhodnotilo jako podnět k využití oprávnění podle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Napadeným vyrozuměním pak stěžovatelce sdělilo, že po seznámení se s jejím podáním i se spisovým materiálem nebude mimořádná kontrola již skončené věci nařízena, když k omezení jejích práv jako poškozené v trestním řízení nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka vyslovuje názor, že nebylo řádně procesně rozhodnuto o všech prověřovaných skutcích. Z toho důvodu učinila podnět k výkonu dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím. Napadenými vyrozuměními však byl postup policejního orgánu potvrzen. Odkazuje na závěry nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), v němž bylo vymezeno právo poškozeného na řádné prověření jeho trestního oznámení, a tvrdí, že vtělil-li policejní orgán své argumenty pro nezahájení trestního stíhání R. B. pro některé skutky do odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání pro jiné skutky, odňal stěžovatelce jako poškozené právo využít opravných prostředků a možnost zvrátit stav odložení daných skutků. Policejní orgán přitom nerespektoval kasační usnesení okresního státního zastupitelství ze dne 25. 6. 2018. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentem obsaženým v napadených vyrozuměních, že samostatné procesní rozhodnutí u odložených skutků formou usnesení není zapotřebí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená vyrozumění, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Napadená vyrozumění státních zastupitelství přitom lze označit za rozhodnutí podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nemohla napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jejího trestního oznámení. Za "rozhodnutí" zasahující do jejích ústavních práv je tedy možno považovat i sdělení státního zastupitelství, kterým byl její podnět k přezkoumání postupu policejního orgánu vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky jako oznamovatelky a poškozené s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů a se způsobem, jakým byla o tomto výsledku informována.
12. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
13. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka dovolává účinného šetření svého trestního oznámení. Touto otázkou se Ústavní soud také opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze práva na účinné vyšetřování [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15]. Právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy, chránících právo na soukromý a rodinný život. Právo na efektivní trestněprávní ochranu však nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. civilní žalobou nebo instituty správního práva).
14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) nebo ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
15. Není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítanému zásahu do tvrzených práv stěžovatelky mělo dojít především nedostatečným prošetřením stěžovatelčiných trestních oznámení. Dozor nad činností policejních orgánů však vykonává státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. V dané věci takovou kontrolu příslušný státní zástupce na základě stěžovatelčiných podnětů opakovaně uskutečnil. Na rozdíl od policejního orgánu dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jednáním R. B. mohl být spáchán pokračující zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což nakonec vyústilo ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání R. B. pro uvedený trestný čin. Požadovala-li stěžovatelka samostatné meritorní rozhodnutí o dalším objasňovaném jednání obviněného, napadenými vyrozuměními krajského státního zastupitelství i Nejvyššího státního zastupitelství jí bylo vysvětleno, že prověřování podle §158 odst. 3 tr. řádu se nevede pro konkrétní přesně specifikovaný skutek, ale pouze pro skutkové okolnosti, což je pojem značně obsahově širší než pojem skutek, pro který je vedeno trestní stíhání podle §160 tr. řádu, takže trestní stíhání může být zahájeno z hlediska skutku i poměrně odlišně od prověřovaných skutkových okolností. Na změny ve skutkových zjištěních tedy není třeba reagovat žádným formálním způsobem, tedy ani dvojím odlišným rozhodnutím ve stejné věci. Rozhodující je, že na základě zjištěných skutkových okolností bylo proti R. B. zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak připomnělo Nejvyšší státní zastupitelství, usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu není konečným meritorním rozhodnutím, neboť nevytváří překážku věci rozhodnuté. V prověřování další trestné činnosti lze tedy pokračovat, budou-li k tomu zjištěny nové konkrétní okolnosti, a to i na základě podnětu stěžovatelky.
16. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že by ve věci došlo k omezení jejích práv jako poškozené. I když jí nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání R. B., když o to v souladu s §160 odst. 2 větou druhou výslovně nepožádala, realizovala svá práva cestou žádosti o přezkoumání zákonnosti postupu policejního orgánu podle §157a tr. řádu, na niž okresní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním patřičně reagovalo. Dále podala žádost o přezkoumání postupu dozorového státního zastupitelství, která byla posouzena jako podnět k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, který následně krajské státní zastupitelství vykonalo. Využila též podnětu k nařízení kontroly skončené věci podle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, takže i Nejvyšší státní zastupitelství opakovaně věc přezkoumalo.
17. S přihlédnutím k tomu, že postupem orgánů činných v trestním řízení mělo být zasaženo do práva na ochranu majetku, pročež náhrady utrpěné újmy lze požadovat občanskoprávní žalobou proti domnělému pachateli, lze konstatovat, že řádně odůvodněná vyrozumění státních zastupitelství, která stěžovatelka postupně obdržela, nevykazují žádné známky svévole a z ústavního hlediska jsou přijatelná. Sama okolnost, že stěžovatelka vyslovuje názor opačný, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu