ECLI:CZ:US:2019:3.US.1312.19.1
sp. zn. III. ÚS 1312/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdenky Němcové, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2019 č. j. 13 Co 300/2011-1315, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňka Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce domáhal vypořádání společného jmění manželů. Výrokem VI. rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 12. 2010 č. j. 31 C 27/2006-963 bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 254 040 Kč, tento výrok však byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zrušen. O nákladech řízení bylo následně rozhodnuto samostatným usnesením obvodního soudu ze dne 28. 5. 2012 č. j. 31 C 27/2006-1136, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 11 100 Kč. Toto usnesení bylo změněno I. výrokem usnesení městského soudu ze dne 7. 2. 2013 č. j. 13 Co 433/2012-1168 tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení o vydání věcí před soudem prvního stupně ve výši 9 801 Kč a před odvolacím soudem ve výši 5 808 Kč, a II. výrokem tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení o vypořádání společného jmění manželů před soudem prvního stupně ve výši 33 420 Kč a před odvolacím soudem ve výši 39 567 Kč. Tato usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu ze dne 28. 5. 2012 č. j. 31 C 27/2006-1136 co do nákladů řízení byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 22 Cdo 563/2013-1182 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 563/2014-1204 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Následně IV. výrokem rozsudku městského soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 13 Co 300/2011-1253 ve spojení s opravnými usneseními ze dne 17. 8. 2016 č. j. 13 Co 300/2011-1262 a ze dne 30. 8. 2016 č. j. 13 Co 300/2011-1271 nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Tento výrok byl zrušen II. výrokem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 6013/2016-1305.
3. O nákladech řízení před soudy všech stupňů bylo opětovně rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 14. 2. 2019 č. j. 13 Co 300/2011-1315 tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit částku 275 746,40 Kč. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, v odůvodnění uvedl, že rozhodujícím pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů je pravidlo úspěchu ve věci zakotvené v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a že v nyní posuzované věci majetkové, osobní ani sociální poměry vedlejšího účastníka neodůvodňují použití §150 o. s. ř.
Jde-li o výpočet konkrétní výše přiznaných nákladů řízení, vycházel městský soud podle §8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z poloviny hodnoty vypořádávaného společného jmění manželů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že městský soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, podle nějž v nyní posuzované věci mělo být určujícím pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení pravidlo úspěchu ve věci. Procesní úspěch měl být navíc posuzován podle více hledisek, konkrétně měly být zohledněny původní návrhy stran, částečné zastavení řízení i celkový výsledek. Závěry o povinnosti vycházet z pravidla úspěchu ve věci stěžovatelka opírá o ustálenou rozhodovací praxi (zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 a ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3345/2013). Stěžovatelka městskému soudu dále vytýká nevytvoření procesního prostoru vyjádřit se k postupu v odvolacím řízení, měl-li městský soud na hrazení nákladů jiný náhled než soud obvodní. Toto pochybení, s odkazem na závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (pozn. nález byl publikován pod N 168/74 SbNU 451), podle stěžovatelky představuje porušení jejích ústavně zaručených práv.
5. Stěžovatelka v další části ústavní stížnosti upozorňuje, že řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a proto bylo povinností městského soudu zvážit legitimní očekávání účastníků. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (pozn. nález byl publikován pod N 106/81 SbNU 681), podle stěžovatelky vyplývá, že v odůvodněných případech po zrušení této vyhlášky Ústavním soudem by určení výše podle advokátního tarifu mohlo pro účastníky znamenat nezanedbatelné zvýšení nákladů řízení, s nimiž by mohl účastník v případě neúspěchu počítat.
6. Další bod ústavní stížnosti poukazuje na absenci poučovací povinnosti městským soudem. Stěžovatelka uvádí, že rozhodl-li se městský soud vycházet z jiné právní úpravy či jiných skutkových zjištění, než mohli účastníci předvídat, bylo nezbytné, aby o takovém postupu byli poučeni. Městský soud, který podle stěžovatelky při rozhodování o nákladech řízení vycházel z jiných skutkových zjištění, této povinnosti nedostál.
7. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na hodnotu vypořádávaného společného jmění. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že nijak nerozvádí, proč na rozdíl od původního rozsudku obvodního soudu vycházejícího z částky 39 783 385 Kč vycházel pouze z částky 253 135 Kč. Tato skutečnost se pak s ohledem na výpočet odměny advokáta podle advokátního tarifu dotýká celkové výše nákladů řízení. Absence rozvedení důvodů zásadní změny v přisouzení nákladů řízení je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nálezů ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (pozn. nález byl publikován pod N 52/73 SbNU 59) a ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (pozn. nález byl publikován pod N 213/79 SbNU 433)] projevem libovůle zakládající překvapivost rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
11. Z §142 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jde-li o náklady právního zastoupení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů, je podle §8 odst. 6 advokátního tarifu třeba vycházet z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že posouzení úspěchu ve věci a následné určení výše přiznaných nákladů jsou předmětem běžného zákona a podzákonného předpisu, jejichž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. V nyní posuzované věci stěžovatelka městskému soudu v prvé řadě vytýká nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, s touto výtkou se však Ústavní soud neztotožňuje. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 6013/2016-1305 (č. l. 11) je zřejmý pokyn městskému soudu zhodnotit při novém rozhodování o nákladech řízení procesní úspěch účastníků řízení. Této povinnosti městský soud řádně dostál, když v bodech 9. až 11. odůvodnění napadeného usnesení poměřuje úspěch vedlejšího účastníka a stěžovatelky a vylučuje možné užití §150 o. s. ř.
13. Jde-li o výtku stěžovatelky, že účastníci neměli procesní prostor pro vyjádření k přiznání a výpočtu nákladů řízení, je třeba upozornit, že tato otázka byla obsažena ve všech opravných prostředcích podaných v nyní posuzované věci, resp. že byla posouzena ve všech uvedených rozhodnutích obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu. Jde-li o rozsah vypořádávaného společného jmění jako určujícího hlediska pro výpočet odměny advokáta, je bez jakýchkoliv pochybností odvoditelný již z rozsudku městského soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 13 Co 300/2011-1253, jehož podrobné odůvodnění se od č. l. 13 věnuje pochybením obvodního soudu.
Argumentuje-li proto stěžovatelka, že městský soud ji nepoučil o užití jiné právní úpravy a zohlednění jiných skutkových zjištění, uvádí Ústavní soud, že smyslem poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. není poskytnutí kompletního návodu, jak má účastník v řízení jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesněprávních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94 (N 42/3 SbNU 297) nebo ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11(N 151/74 SbNU 289)]. V nyní posuzované věci je třeba uzavřít, že městský soud nevycházel z jiné právní úpravy než té, která byla ke dni vydání rozhodnutí platná a účinná, a při rozhodování zohlednil pouze skutečnosti, které byly, resp. musely být stěžovatelce známy. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit, že stěžovatelka sama má právní vzdělání a v řízení byla navíc zastoupena advokátem.
14. K tvrzení stěžovatelky o legitimním očekávání účastníků, jde-li o náhradu nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., je třeba uvést, že její odkaz na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu není přiléhavý. Odkazované rozhodnutí se zabývá legitimním očekáváním neúspěšného účastníka, jemuž při užití advokátního tarifu může být zvýšena povinnost nahradit úspěšnému účastníkovi náklady řízení. V nyní posuzované věci však stěžovatelka žádá přiznání náhrady nákladů řízení v několikanásobné výši oproti napadenému usnesení, navíc právě s odkazem na výpočet odměny za úkon právní služby podle advokátního tarifu.
15. K poslednímu tvrzení stěžovatelky o nezdůvodnění zásadního rozdílu při určení hodnoty vypořádávaného společného jmění manželů oproti původnímu rozsudku obvodního soudu Ústavní soud poukazuje na bod 8. napadeného usnesení, jež odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 13 Co 300/2011-1253, z nějž vyplývají pochybení obvodního soudu při určení rozsahu, resp. hodnoty společného jmění manželů. Takto učiněný závěr není založen na libovůli a pro stěžovatelku v této fázi řízení nemohl být překvapivý.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu