ECLI:CZ:US:2019:3.US.132.19.1
sp. zn. III. ÚS 132/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018 č. j. MSPH 96 INS 19663/2011, 196 ICm 2195/2013, 29 ICdo 99/2016-355, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2016 č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015 č. j. MSPH 196 ICm 2195/2013-140, MSPH 96 INS 19663/2011, spojené s návrhem na zrušení části §410 odst. 5, §159 odst. 1, §192 odst. 3, §201 odst. 1 a §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, "příslušné ustanovení" vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, a 2) Ing. Jaroslavy Dlabolové, sídlem Révová 3242/3, Praha 10 - Strašnice, insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Marcely Kettnerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, dále došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. obecně rovnosti lidí podle čl. 1 Listiny, jakož i k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž podala návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu a na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právních předpisů z důvodu jejich tvrzené protiústavnosti.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 196 ICm 2195/2013-140, MSPH 96 INS 19663/2011 v řízení o určení pravosti a výše pohledávky (vzniklé z úvěrové smlouvy) odmítl žalobu v rozsahu, v němž se první vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala vůči druhé vedlejší účastnici řízení (první žalované) a stěžovatelce (druhé žalované) určení, že její pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek stěžovatelky ve výši 2 738 959,48 Kč jako zajištěná a nevykonatelná pohledávka číslo 1, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod I. výroku). Dále odmítl žalobu v rozsahu, v němž se první vedlejší účastnice řízení domáhala vůči druhé vedlejší účastnici řízení a stěžovatelce určení, že její pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení, ve výši 45 168 Kč jako vykonatelná (a nezajištěná) pohledávka číslo 2, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod II. výroku). Důvodem pro odmítnutí žaloby (v obou výrocích) byla neoprávněnost první vedlejší účastnice řízení k podání žaloby [srov. §160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění]. U výroku v bodě I. šlo o bezpředmětnost uplatněného nároku, když první vedlejší účastnice řízení podala žalobu jako zajištěná věřitelka v situaci, kdy uvedenou pohledávku popřela toliko stěžovatelka jako dlužnice, přičemž s takovým popěrným úkonem v režimu oddlužení nejsou podle §410 insolvenčního zákona (pozn. ve znění účinném do 30. 6. 2017 šlo o §410 odst. 2 insolvenčního zákona) spojeny žádné obdobné účinky a platila tak obecná úprava v §192 odst. 3 insolvenčního zákona, podle níž nemá dlužníkovo popření žádný vliv na zjištění pohledávky zajištěného věřitele. U výroku v bodě II. popřela vykonatelnou nezajištěnou pohledávku opět pouze stěžovatelka, která tak byla sama, a nikoliv první vedlejší účastnice řízení, aktivně legitimována k podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky.
3. Městský soud dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se první vedlejší účastnice řízení domáhala vůči druhé vedlejší účastnici řízení a stěžovatelce určení, že její pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení ve výši 127 797,55 Kč jako nevykonatelná pohledávka číslo 3, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod III. výroku). Konečně zamítl žalobu v rozsahu, v němž se první vedlejší účastnice řízení domáhala vůči druhé vedlejší účastnici řízení a stěžovatelce určení, že její pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení, ve výši 64 589,59 Kč jako nevykonatelná pohledávka číslo 4, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod IV. výroku). Závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi první vedlejší účastnicí řízení a druhou vedlejší účastnicí řízení (bod V. výroku) a mezi první vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelkou (bod VI. výroku).
4. K odvolání první vedlejší účastnice řízení (jež směřovalo proti bodům III. až VI. výroku rozsudku městského soudu) a stěžovatelky (jež směřovalo proti bodům I. a II. výroku rozsudku městského soudu) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2016 č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011) potvrdil rozsudek městského soudu v bodech I. a II. výroku, v části bodu III. výroku ohledně částky 30 197,80 Kč a v bodech V. a VI. výroku (první výrok, část věty před středníkem). Rozsudek městského soudu změnil ve zbývající části bodu III. výroku tak, že určil, že pohledávka číslo 3 (smluvní pokuta) je po právu ve výši 97 399,75 Kč (první výrok, část věty za prvním středníkem) a v bodu IV. výroku tak, že určil, že pohledávka číslo 4 (smluvní pokuta) je po právu ve výši 64 589,59 Kč (první výrok, část věty za druhým středníkem). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok a třetí výrok). Důvodem pro změnu rozhodnutí městského soudu v části výroku III. a ve výroku IV. byl odlišný právní názor vrchního soudu, který za tím účelem zopakoval a doplnil dokazování, na splatnost smluvních pokut.
5. Následné řízení o dovolání stěžovatelky, směřovalo-li proti rozsudku městského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 10. 2018 č. j. MSPH 96 INS 19663/2011, 196 ICm 2195/2013, 29 ICdo 99/2016-355 zastavil (výrok I.) z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti. Směřovalo-li dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu, Nejvyšší soud je odmítl (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit první vedlejší účastnici řízení náklady dovolacího řízení ve výši (výrok III.).
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl zčásti z důvodu subjektivní nepřípustnosti, a to v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou vrchní soud potvrdil rozsudek městského soudu v části bodu III. výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti části pohledávky číslo 3 (co do částky 30 197,80 Kč). Tím, že v dotčeném rozsahu městský soud zamítl žalobu (a vrchní soud tento výrok potvrdil), nezpůsobil "procesní" újmu stěžovatelce, nýbrž první vedlejší účastnici řízení. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části prvního výroku, kterou vrchní soud změnil rozsudek městského soudu v části bodu III. výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti části pohledávky číslo 3 tak, že určil, že je po právu ve výši 97 399,75 Kč, a v bodu IV. výroku městského soudu o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky číslo 4 tak, že určil, že je po právu (ve výši 64 589,59 Kč), jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož stěžovatelka způsobem odpovídajícím požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání a ohledně výroků o nákladech řízení v dovolání ani žádným způsobem neargumentovala. V rozsahu, v němž dovolání stěžovatelky směřovalo proti té části prvního výroku, kterou vrchní soud potvrdil rozsudek městského soudu v bodu I. výroku o odmítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky číslo 1 a v bodu II. výroku o odmítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky číslo 2, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. z důvodu objektivní nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. V posouzení dovolatelkou položené otázky bylo totiž napadené rozhodnutí souladné s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2604/14) aj.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se nezabývaly důkazy, které předkládala, řádně se nevypořádaly s jejími argumenty a nepřizvaly k výslechu jediného navrhovaného svědka. Rozepisuje okolnosti vedoucí ke vzniku pohledávek, které byly následně první vedlejší účastnicí řízení přihlášeny do majetkové podstaty. Namítá, že městský soud si vytvořil vlastní, ale podle stěžovatelky nepravdivý závěr o skutkovém stavu, který byl v rozporu s předkládanými důkazy. Rovněž namítá, že jí bylo odepřeno vyjádřit se k provedeným důkazům. Tím, že městský soud nepřihlédl k argumentům a důkazům stěžovatelky, ale naopak zohlednil zájmy první vedlejší účastnice řízení, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Námitky obdobného charakteru vznáší i proti rozhodnutí vrchního soudu, který vycházel ze zkreslených závěrů městského soudu a nevypořádal se se stěžovatelčinou argumentací. Jeho odůvodnění, proč souhlasí s platností smluv, postrádá jakýkoliv smysl. Dále poukazuje na to, že nemá-li dlužník právo účinně popřít pohledávku zajištěného věřitele, je porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V této souvislosti se pozastavuje nad tím, že zajištěný věřitel je zvýhodněn, a to i v rovině práva procesního. Takový výklad považuje za protiústavní. V další části ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených předpisů a po Ústavním soudu požaduje jejich nahrazení jiným zněním, z pohledu dlužníků příznivějším.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti těm výrokům napadených rozhodnutí, jimiž byla žaloba první vedlejší účastnice řízení odmítnuta z důvodu její neoprávněnosti k podání žaloby (část potvrzujícího výroku vrchního soudu ohledně výrokových bodů I. a II. rozsudku městského soudu). K tomu je možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu citovanou Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2604/14 nebo usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2594/17), která se týkala právní úpravy účinné v době rozhodování soudů. V těchto rozhodnutích bylo jako ústavně konformní akceptováno rozlišování mezi pohledávkami zajištěného a nezajištěného věřitele a z toho plynoucí důsledek pro právo jak dlužníka, tak i věřitele podat žalobu na určení pravosti a výše pohledávky, které se odrazilo v rozhodnutí soudu o takovém návrhu (viz §160 odst. 4 insolvenčního zákona). Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru, že v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením neměl podle právní úpravy účinné v rozhodné době [srov. §410 odst. 2 ve spojení s §192 odst. 3 a s §201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona v rozhodném znění] popěrný úkon dlužníka žádný vliv na zjištění zajištěné pohledávky, a proto žaloba věřitele na určení pravosti či výše pohledávky nebyla skutečně na místě. V této části tak postrádá ústavní stížnost opodstatnění, neboť stěžovatelka nemohla být dotčena na svých ústavně zaručených právech odmítnutím žaloby, kterou podala vedlejší účastnice řízení.
11. Obdobné platí i u potvrzujícího výroku vrchního soudu ohledně výrokového bodu II. rozsudku městského soudu. V případě popření vykonatelné pohledávky dlužníkem to opět nebyla první vedlejší účastnice řízení, která by byla aktivně legitimována k podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky, nýbrž právě stěžovatelka. Neučinila-li tak, nemůže nyní v řízení o ústavní stížnosti toto opomenutí napravit.
12. Stěžovatelka dále namítala nevypořádání se s její argumentací a neprovedení důkazů, což mělo mít podle jejího názoru za následek nepravdivý závěr obecných soudů o skutkovém stavu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že tato argumentace a námitky, které uplatňovala jak již v odvolacím, tak i posléze v dovolacím řízení, se týkaly převážně té části rozhodnutí městského soudu, potažmo vrchního soudu, kterými byla žaloba první vedlejší účastnice řízení odmítnuta (z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace), přičemž stěžovatelka se snaží prosadit svůj požadavek na meritorní přezkum žalobních nároků uplatněných první vedlejší účastnicí řízení. Jak však bylo řečeno výše, Ústavní soud postup obecných soudů, které žalobu na určení pravosti a výše pohledávky podanou první vedlejší účastnicí řízení odmítly jako žalobu podanou osobou neoprávněnou, shledal ústavně souladným, a proto její námitky týkající se těchto výroků, včetně požadavku na věcný přezkum, nepovažuje za relevantní.
13. S ohledem na výše uvedené by tak mohla stěžovatelka brojit pouze proti měnícímu výroku vrchního soudu. V této souvislosti ovšem Ústavní soud nemohl přehlédnout, že její dovolání bylo v této části Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelka nevymezila způsobem odpovídajícím požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. předpoklad přípustnosti dovolání. Nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá měnící rozsudek vrchního soudu (první výrok, část věty za prvním středníkem a část věty za druhým středníkem) nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud samostatně - vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti - nerozhodoval.
15. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právních předpisů je pak podstatné především to, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu