ECLI:CZ:US:2019:3.US.1326.19.1
sp. zn. III. ÚS 1326/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Jandy, zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019 č. j. 20 Cdo 31/2019-48, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Sampa Invest, s. r. o., sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává [a stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ani žádnou část usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), které bylo dovoláním napadeno, nezpochybňuje], že krajský soud svým usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 11 Co 143/2018-29 potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 4. 2018 č. j. 31 EXE 11530/2017-19 o zamítnutí návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce. Následné dovolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť odvolací soud se při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatele na zastavení exekuce podle Nejvyššího soudu neodklonil od závěrů ustálené rozhodovací praxe a tuto ustálenou praxi není důvod jakkoliv měnit.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve velmi stručné a blanketní ústavní stížnosti považuje exekuční řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, za nespravedlivé, neboť částku 51 346 Kč nedluží (už ji totiž zaplatil). Navíc výše příslušenství přirostlá k jistině je podle stěžovatele nespravedlivě vysoká, což i podle judikatury Ústavního soudu, tak jak ji chápe stěžovatel, představuje důvod k zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Stěžovateli lze sice dát zapravdu v tom, že judikatura Ústavního soudu připouští zastavení exekuce i "jen" z důvodu, že by výkon rozhodnutí byl nespravedlivý [srov. například z poslední doby nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Na druhou stranu i v intencích této nálezové judikatury platí, že primárně by se argumenty týkající se vlastní podstaty sporu neměly přenášet do vykonávacího řízení. Z odůvodnění Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že rozsudek soudu představující nyní exekuční titul byl vydán jako rozsudek pro zmeškání. Za této situace obstojí závěr Nejvyššího soudu, že mu nepřísluší, aby v exekuční fázi řízení, nadto v řízení o dovolání, přezkoumával skutečnosti, jež nepřezkoumával ve svém důsledku ani soud prvního stupně v nalézacím řízení. Nadto stěžovatel ani v ústavní stížnosti ke svému tvrzení, že dluh vymáhaný v exekuci ve skutečnosti zaplatil, neuvádí jakoukoliv věcnou argumentaci.
8. Obdobně, uvádí-li stěžovatel, že výše vymáhaného příslušenství je nemravná, konkrétní částku v ústavní stížnosti nespecifikuje. Nadto, a to je důležitější, se v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje k tvrzení obsaženému ve shora citovaném usnesení krajského soudu, že oprávněná - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - stěžovateli nabízela možnost smíru a podstatnou "slevu" co do výše požadované úhrady a zbylého příslušenství. Stěžovatel tak zjevně nedostál své povinnosti tvrzení, natožpak povinnosti ústavněprávní argumentace, jež platí pro podání ústavní stížnosti [§34 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a která je potvrzena judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu