ECLI:CZ:US:2019:3.US.135.19.1
sp. zn. III. ÚS 135/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lázně Velké Losiny, s. r. o., sídlem Lázeňská 323, Velké Losiny, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 1334/2018-453, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2017 č. j. 4 Co 12/2017-387 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. února 2017 č. j. 74 EC 99/2012-324, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i principy ovládající demokratický právní stát.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že vedlejší účastník se jako hromadný správce autorských práv podle §95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky 202 705 Kč s příslušenstvím s tím, že se stěžovatelka v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. září 2010 do 31. prosince 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 74 EC 99/2012-324, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 81 104 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobu co do částky 121 601 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Krajský soud s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v předmětném období povinna platit podle §23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky podle §40 autorského zákona a vedlejšímu účastníkovi tak vzniklo právo vyžadovat po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona. Při stanovení náhrady ušlého zisku vyšel krajský soud z částek uvedených v sazebníku spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., v rozhodné době, počtu televizních přijímačů a obsazenosti pokojů v jednotlivých ubytovacích zařízeních stěžovatelky v této době.
4. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 4 Co 12/2017-387 rozsudek krajského soudu v odvoláním napadeném I. výroku potvrdil, ve III. výroku ho změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 27 091,90 Kč a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 245,80 Kč.
5. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž nebyla v dovolání formulována žádná právní otázka zakládající jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítá porušení právní jistoty, neboť zaujímala-li v minulosti stanovisko, že není povinna jako provozovatel lázeňského zařízení hradit odměnu nositelů autorských práv, vycházela z tehdy relevantní judikatury, zejména Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ovšem posléze svůj právní názor změnil a stěžovatelce na základě toho byla v následném řízení uložena nepřiměřeně vysoká povinnost uhradit shora citovanou částku. Takový postup je ovšem podle stěžovatelky mimo jiné v rozporu s principem zákazu retroaktivity. Princip přiměřenosti pak podle stěžovatelky nerespektoval ani sám vedlejší účastník, když výši údajného bezdůvodného obohacení, jehož měla stěžovatelka na jeho úkor dosáhnout, stanovil v podstatě libovolně. Stěžovatelka také během řízení před obecnými soudy formulovala několik předběžných otázek. Soudy však nepřerušily řízení a nevyčkaly na eventuální rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Tím však porušily právo stěžovatelky na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Namítá-li stěžovatelka porušení principu právní jistoty či porušení zákazu retroaktivního působení, kdy Nejvyšší soud pod vlivem rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. C-351/12 změnil svoji dosavadní judikaturu podle níž - jak uvádí stěžovatelka - na poskytovatele lázeňské péče plně nedopadala povinnost hradit autorské poplatky, pak přehlíží, že v daném případě nejde o retroaktivní působení jako u právních norem, ale o retrospektivní působení judikatury, kdy dochází ke korekci chybného právního názoru, a proto nový postup musí být uplatňován i na probíhající soudní řízení [srov. k tomu například nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].
10. Značnou část své argumentace pak stěžovatelka věnuje tomu, že jí uložená povinnost nahradit bezdůvodné obohacení je nepřiměřeně vysoká. K tomuto svému tvrzení však neuvádí zásadnější konkrétní skutečnosti. Stěžovatelka přitom není nemocničním provozem a zabývá se i jinou činností, než je poskytování komplexní lázeňské péče. Ve své argumentaci pak přesvědčivější tvrzení, která by indikovala její snížený hospodářský prospěch z užívání práv požívajících autorskoprávní ochrany, neuvádí (srov. například specifika místa regionu atp.).
11. Umožňuje-li přitom autorský zákon, aby výše náhrady za bezdůvodné obohacení toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by získal potřebnou licenci, činil dvojnásobek jinak obvyklé odměny, pak takováto metodika výpočtu není rozporná ani se stěžovatelkou odkazovaným odstavcem 26 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES, o dodržování práv duševního vlastnictví, neboť zde se výslovně uvádí, že náhrada za porušení práv má obsahovat nejen ušlý zisk, ale také například náklady na zjištění porušení práv. Nadto i sama stěžovatelka, byť argumentuje opačně, připouští, že výše bezdůvodného obohacení nebyla soudem stanovena ani v rozporu s tzv. koncesionářskými poplatky, neboť neuvádí, že by jí provozované přijímače nemohly reprodukovat rozhlasové vysílání.
12. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka sama se v ústavní stížnosti ve své podstatě nevyjadřuje důsledně (tedy na základě aplikace konkrétních kritérií) k tomu, proč by soudem stanovená výše bezdůvodného obohacení byla v jejím případě nepřiměřená. Proto ani její obecné odkazy na právní předpisy Evropské unie, kde je princip přiměřenosti výslovně zakotven a je také zohledněn v autorském zákoně, nemohly založit jí tvrzený rozpor s právem Evropské unie, který by - za splnění dalších podmínek plynoucích z judikatury Soudního dvora Evropské unie - měl vést k přerušení řízení a k položení předběžné otázky.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu