ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1334.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1334/2018-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1-Nové Město, Klimentská 1207/10, IČO 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 5, proti žalované Lázně Velké Losiny, s.r.o., , IČO 28561813, se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 770/52, o zaplacení částky 202.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 EC 99/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2017, č. j. 4 Co 12/2017-387, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Fröhlicha, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená 5.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení §95 a násl. zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhala proti žalované zaplacení částky 202.705 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. září 2007 do 31. prosince 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2017, č. j. 74 EC 99/2012-324, výrokem I. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 81.104 Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu co do částky 121.601 Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalovaná byla v předmětném období povinna platit podle ustanovení §23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle ustanovení §40 autorského zákona a žalobkyni tak vzniklo právo vyžadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona. Při stanovení náhrady ušlého zisku vyšel soud z částek uvedených v sazebníku OSA v rozhodné době, počtu televizních přijímačů a obsazenosti pokojů v jednotlivých ubytovacích zařízeních žalované v této době.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, č. j. 4 Co 12/2017-387, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil (výrok I.), ve výroku III. ho změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 27.091,90 Kč (výrok II.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.245,80 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 5. března 2018 dovolání, v němž uvádí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem vyřešena, ale je třeba ji posoudit jinak. Konkrétně, zda je možné pro případ vyčíslení výše bezdůvodného obohacení za bezlicenční užití předmětů ochrany striktně vyjít ze sazebníků kolektivních správců . Dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu považuje dovolatelka za nesprávnou, případně rozporuplnou. Zdůrazňuje, že kolektivní správce ve svém sazebníku nerespektoval ustanovení §106 odst. 6 autorského zákona a překračuje zákonný strop stanovený v §23 autorského zákona. Dovolatelka také považuje ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona za rozporné s evropským právem. Žádá, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda platí princip proporcionality na určení výše odměny, která se má nositelům práv dostat na základě bezlicenčního užití děl a pokud ano, zda je třeba při určování výše této odměny rozlišovat mezi ubytováním hostů na ryze komerčním základě a ubytováním pacientů realizovaným v rámci komplexní zdravotní péče. Dále klade ještě další otázky, např. zda lze připustit zastoupení kolektivním správcem těch nositelů práv, kteří s ním neuzavřeli žádnou smlouvu o zastoupení, když právní úprava brání tomu, aby kolektivní správce vybrané plnění za tyto nositele práv těmto nositelům práv vyplatil. Požaduje také, aby dovolací soud opětovně posoudil názor o tom, že výjimka uvedená v §23 autorského zákona pro zdravotnická zařízení je použitelná pouze na samotné rehabilitační a léčebné úkony.
Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně dne 14. května 2018 prostřednictvím svého zástupce vyjádření s doplněními ze dne 20. a 23. srpna 2018. Žalobkyně považuje rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího za správné. Dovolání je podle jejího názoru navíc nepřípustné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z obsahu dovolání nelze jednoznačně dovodit, že by žalovaná výslovně zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že jako lázeňské zařízení je povinna za provozování rozhlasového a televizního vysílání zpřístupňováním děl rozhlasem a televizí na pokojích ubytovaných lázeňských hostů platit autorské odměny, ani to, že pokud neplatila autorské odměny, dostalo se jí bezdůvodného obohacení na úkor autorů těchto děl. Její námitky však směřují především ke zpochybnění odůvodněnosti výše licenční odměny v sazebníku OSA, který v této souvislosti nerozlišuje mezi lázeňskými zařízeními a ostatními subjekty poskytujícími ubytovací služby.
V otázce, kterou učinila žalobkyně předmětem svého dovolání Nejvyšší soud nemá důvod svůj dosavadní právní názor, který podrobně zdůvodnil v předchozích rozhodnutích, jakkoli měnit. K tomu připomíná, pro zjednodušení pochopení svého stanoviska, že podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem . Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem . Za získání licence v době neoprávněného nakládání s dílem by musel zaplatit částku stanovenou v sazebníku kolektivního správce, tedy pojmově nelze požadovat jinou než tuto částku. Dovolání ve svém dalším obsahu směřuje již jen výhradně proti správnosti výše odměny stanovené v sazebníku kolektivního správce. Výši těchto odměn ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 písm. h) autorského zákona ve znění účinném do 19. dubna 2017, stanovuje kolektivní správce , nikoli soudy. Nejvyšší soud také připomíná, že ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, v reakci na názor odvolacího soudu, který přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalovanému, kde akcentoval zejména hledisko přiměřenosti, dovodil, že nelze z ustanovení §100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny . Ani pokud jde o výši licenční odměny ve vztahu k lázeňským zařízením, k níž se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil v rozsudku velkého senátu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněným pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevidí dovolací soud, vzhledem k přesvědčivým důvodům, pro toto své stanovisko, svůj právní názor jakkoli měnit.
Otázka zda je možné dovodit, že kolektivní správci jsou oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv, přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně je jakožto kolektivní správce aktivně legitimována zastupovat nositele autorských práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5891/2016).
Je tak zřejmé, že není naplněn dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti jejího dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 9.140 Kč byla stanovena podle §6 odst. 1, §7 bod 6., §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 9.440 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně tak činí 11.422,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu