ECLI:CZ:US:2019:3.US.1371.18.1
sp. zn. III. ÚS 1371/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Robertem Rotreklem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. 5 Tdo 1263/2017-152, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2017 č. j. 3 To 341/2016-1818 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. června 2016 č. j. 9 T 113/2015-1500, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016 č. j. 9 T 113/2015-1500 byl stěžovatel, spoluobviněný J. T. a další osoby uznáni vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a obviněná obchodní společnost XY, byla uznána vinnou pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §256 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen dle §256 odst. 2 trestního zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř let a dále trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu účasti v orgánech veřejného zadavatele veřejné zakázky územního samosprávného celku na dobu čtyř let.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 2. 2017 č. j. 3 To 341/2016-1818 bylo odvolání stěžovatele a dalších spoluobviněných jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1263/2017-152 bylo dovolání stěžovatele a dalších odsouzených proti usnesení krajského soudu odmítnuto zčásti jako nenaplňující uplatněný dovolací důvod, neboť napadalo otázky skutkové, a zčásti jako neopodstatněné.
5. Charakter trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, spočíval, stručně shrnuto, v tom, že, spolu s dalšími osobami, jako místostarosta Městské části Brno-Židenice předem, skrytě a mimo rámec výběrového řízení zajišťoval předem vybraným obchodním společnostem získání veřejných zakázek včetně určení jejich ceny, kdy na poradách starosty městské části navrhoval oslovovat konkrétní uchazeče o zakázky, přičemž každý z následně oslovených uchazečů o veřejnou zakázku byl předem srozuměn, zda se stane vítězem konkrétní veřejné zakázky nebo bude dělat tzv. křoví, tedy zda podají protinabídku vypracovanou obviněným J. T. s vyšší cenou, aby tak umožnili získání veřejné zakázky předem určené obchodní společnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným ve věci. Upozorňuje, že svědek B. se vyslovil v tom směru, že je přesvědčen, že firmy k oslovení navrhoval stěžovatel, nicméně nevzpomínal si s jistotou. Stejně tak zcela jednoznačnou výpověď neposkytl ani svědek M. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by stěžovatel při konkrétních poradách starosty v předmětných zakázkách navrhl konkrétní společnosti. Někteří svědci naopak vypovídali, že podobné návrhy mohl na poradách činit kdokoliv. Provedené odposlechy se jeví být usvědčující vůči některým spoluodsouzeným, nikoliv však právě vůči stěžovateli. V případě veřejné zakázky "X" navíc zápis z porady starosty ze dne 21. 5. 2012 ani neuvádí, že by byla někým k tomuto bodu navržena nějaká stavební společnost. Nebyla tak respektována zásada in dubio pro reo.
7. Stěžovatel také upozorňuje, že zadávání veřejných zakázek malého rozsahu bylo v době skutků zčásti vyňato z věcné působnosti zákona o veřejných zakázkách a byla tak při něm umožněna určitá volnost při jejich zadávání. Je tak otázkou, zda vůbec lze hovořit o porušení zásady transparentnosti a rovnosti při předmětném zadávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1428/13, usnesení ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3639/15, usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2540/17 a mnoho dalších) plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených.
11. Ústavní soud ve zmíněné judikatuře opakovaně uvedl, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými soudy nemůže sama o sobě dokládat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
12. Stěžovatelova argumentace napadající skutkové hodnocení provedené obecnými soudy nemá povahu námitek ústavněprávního charakteru. Z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy při posuzování skutkového stavu vycházely z konkrétních svědectví a dalších důkazů, které následně hodnotily, a to i vzhledem k uplatněné obhajobě. Jestliže na takovémto základě považovaly stěžovatelovu obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Považuje-li stěžovatel některé důkazy za nejednoznačné, předkládá toliko své subjektivní přesvědčení a poněkud vytrhává dílčí aspekty věci z celkového kontextu. Provedené důkazy soudy, jak je ostatně třeba, přitom hodnotily v celkovém kontextu věci, kdy i důkaz sám o sobě stěžovatele neusvědčující může představovat součást řetězce důkazů, kterými lze závěr o vině dostatečně pevně podložit.
13. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, dostatečně odůvodnily.
14. K problematice trestnosti jednání lze odkázat na podrobný rozbor v usnesení Nejvyššího soudu. Jak je v něm vyloženo, zadávací řízení pro veřejné zakázky malého rozsahu podléhalo pouze podmínce, aby se nepříčilo zásadám uvedeným v §6 zákona o veřejných zakázkách, což však v případě veřejných zakázek popsaných ve skutkové větě výroku o vině dodrženo nebylo, protože postup obviněných včetně stěžovatele uvedené pravidlo obcházel. V trestním řízení byl zjištěn shodný postup zadávacího řízení provedeného po vzájemné dohodě mezi jednotlivými obviněnými. Takové okolnosti neomylně ukazují na jasné porušení zásady transparentnosti. Okruh dodavatelů, jež stěžovatel navrhoval na poradách starosty, byl totiž zúžen pouze na ty, kteří byli ochotni spolupracovat s ostatními dodavateli a obviněnými na zákulisním vyjednávání o budoucím předem určeném vítězi veřejné zakázky (podrobněji viz str. 12-13 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu