ECLI:CZ:US:2019:3.US.1393.19.1
sp. zn. III. ÚS 1393/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Úřadu městské části Praha 8 ze dne 20. února 2019 č. j. MCP8 042706/2019 SZ MCP8 092086/2017/31 OSČ R 751/17, za účasti Úřadu městské části Praha 8, občansko-správního odboru, sídlem Zenklova 1/35, Praha 8 - Libeň, jako účastníka řízení, a Petra Vojnara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Úřadu městské části Praha 8 (dále jen "správní orgán") ze dne 20. 2. 2019 č. j. MCP8 042706/2019 SZ MCP8 092086/2017/31 OSČ R 751/17 bylo podle §86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich"), řízení o přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se měl vedlejší účastník jako obviněný dopustit tím, že jako fyzická osoba měl jinému ublížit na cti tím, že ho zesměšní nebo jiným způsobem hrubě urazí, zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se řízení vedlo, nebylo vedlejšímu účastníkovi prokázáno. Z oznámení přestupku zpracovaného Policií České republiky bylo zjištěno, že vedlejší účastník publikoval pod svým jménem na sociální síti Facebook a na serveru YouTube obrazově zvukové záznamy s vlastními názory, ve kterých v několika případech uvedl i jméno stěžovatele, přičemž stěžovatel po zhlédnutí těchto záznamů začal trpět bolestmi hlavy, bolestmi v oblasti srdce, nespavostí a začaly se u něj projevovat příznaky deprese a úzkosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se zastavením předmětného přestupkového řízení a namítá, že spáchání skutku bylo vedlejšímu účastníkovi spolehlivě prokázáno, avšak správní orgán věc v rovině ústavního práva nesprávně posoudil. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že jednání směřovalo vůči stěžovateli, vedlejší účastník stěžovatele zcela účelově, nikoliv věcně, kritizoval a prostřednictvím internetové šikany ho ponižoval a dehonestoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, pročež podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžadují §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností správních orgánů či soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. K tomu Ústavní soud dodává, že tím spíše (arg. a maiori ad minus) není dáno ani žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby bylo vedeno proti jiné osobě přestupkové řízení.
9. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. O požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) pak platí, že je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo stěžovatele na život zaručené v čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování nedotknutelnosti osoby, osobní svobody a lidské důstojnosti dle čl. 7, 8 odst. 1, čl. 9 a 10 Listiny, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se nelidskému zacházení, užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) a nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
10. V posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelem napadeného rozhodnutí správního orgánu neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
11. Ústavní soud neshledal, že by předmětné přestupkové řízení trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami. Správní orgán postupoval nestranně, efektivně a přiměřeně rychle. Vyšel přitom z oznámení přestupku zpracovaného Policií České republiky a z obsahu trestního oznámení, které podal stěžovatel. Po zahájení správního řízení stěžovatel vyjádřil k věci jako osoba přímo postižená spácháním přestupku své stanovisko a k věci se vyjádřil rovněž vedlejší účastník. Správní orgán se pokusil stěžovatele jako osobu přímo postiženou a vedlejšího účastníka usmířit, k usmíření však nedošlo, a proto bylo pokračováno v jednání. Správní orgán provedl důkazy přehráním videí i výpovědí svědka a vedlejšího účastníka. Stěžovatel měl v souladu s §71 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich možnost se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním vyjádřit. Po provedeném řízení a zhodnocení všech skutečností důležitých pro rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že nebylo prokázáno, že se vedlejší účastník dopustil přestupku urážky na cti stěžovatele. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatelova argumentace spočívá pouze v tvrzeném nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku řízení. Jak ale plyne ze shora uvedeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu