ECLI:CZ:US:2019:3.US.1438.18.1
sp. zn. III. ÚS 1438/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou, sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 12 Co 17/2018-683, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O. T. V. a nezletilého L. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 10. 2017 č. j. 0 P 105/2016-578 byl vedlejší účastník, nezletilý (dále jen "nezletilý") svěřen do střídavé péče rodičů vždy po jednom týdnu s předáváním nezletilého vždy v 16:00 hodin v neděli v místě bydliště toho rodičů, kde střídavá péče končí (výrok I.); stěžovateli jako otci (dále též "otec") soud vyměřil výživné ve výši 5 000 Kč a vedlejší účastnici jako matce (dále též "matka") ve výši 2 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výroky II. a III.). Výroky IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení. Takto soud rozhodl původně o návrhu otce ze dne 8. 2. 2016, kterým otec požadoval svěřit nezletilého do své péče, změněného otcem (po vypracování soudního znaleckého posudku) na návrh střídavé péče. Matka požadovala návrh otce zamítnout.
3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 2. 2018 č. j. 12 Co 17/2018-683 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že návrh otce na střídavou péči o nezletilého se zamítá (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zde nejsou podmínky pro změnu dosavadní péče a širšího styku otce s nezletilým, které byly upravena rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 14 Nc 639/2013-172 na otcem navrhovanou střídavou péči obou rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů provedené městským soudem, když nepřihlédl k důkazům, které byly provedeny a hodnoceny obvodním soudem. Zejména městský soud nepřihlédl ke znaleckému posudku z odvětví psychologie, aniž by uvedl relevantní argumenty, na jejichž základě ke znaleckým závěrům přihlédl. Městský soud rovněž nepřihlédl ke stanovisku kolizního opatrovníka a dále se nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a důkazy.
5. Stěžovatel uvádí, že městský soud zohlednil přání nezletilého, který chce bydlet s matkou, a poukazuje na to, že soud je povinen zjišťovat názor dítěte pečlivě, s přihlédnutím k jeho rozumové a volní vyspělosti a zralosti. Soud měl zkoumat, zda bylo dítě vyslechnuto dětským psychologem. Městský přistoupil k hodnocení sdělení nezletilého, ke kterému podle stěžovatele není vůbec oprávněn, neboť nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi. Městský soud tak rozhodl způsobem, který překračuje meze volného uvážení, zvláště dospívá-li ke zcela kontradiktorním zjištěním a závěrům v oboru psychologie dítěte, než ke kterým dospěl soudní znalec v odvětví psychologie. Podle názoru stěžovatele měl městský soud vyvrátit či potvrdit takové pochybnosti pouze důkazním prostředkem, který má stejnou odbornou váhu, a to revizním znaleckým posudkem z odvětví psychologie.
6. Podle názoru stěžovatele městský soud dospěl k nepřezkoumatelnému závěru, když při svém rozhodování vyšel z přání nezletilého, které jednak řádně neobjektivizoval, jednak nerozhodl v kontextu ostatních důkazů a jiných podkladů pro vydání rozhodnutí. Městský soud se podle stěžovatele odchýlil od právního posouzení provedeného obvodním soudem, rozhodl v rozporu s principem právní jistoty a legitimního očekávání, resp. předvídatelnosti shodného výkladu práva a rozsudek městského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V souzené věci stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným městským soudem a namítá, že městský soud přihlédl k zájmům nezletilého, aniž by tento svůj závěr podložil dalším dokazováním ve věci.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
13. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítěte svěřeno do péče, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Polemizuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy upravily jeho styk s nezletilým, Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, např. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení zákona, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou zákonnou úpravou je právě ústavní úprava konkretizována [čl. 32 odst. 6 Listiny, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3117/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
14. V souzené věci městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zde nejsou podmínky pro změnu dosavadní výchovy a širšího styku otce s nezletilým, která byla upravena rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 14 Nc 639/2013-172 na otcem navrhovanou střídavou péči obou rodičů. Městský soud tak rozhodl v souladu s §220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
15. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud poukázal na to, že v daném případě nejsou vztahy rodičů na dobré úrovni. Rodiče mají rozdílné představy o výchově nezletilého, vzájemně se osočují z ovlivňování nezletilého vůči druhému z rodičů. Městský soud posuzoval i přání nezletilého, jeho osobnost a psychickou vyspělost, která je nutná k tomu, aby zvládl zátěž, kterou nastolení střídavé péče pro něj představuje. Městský soud poukázal na to, že střídavá péče přináší zásadní zvrat do jistot nezletilého. Ten byl do té doby upnut pouze k jednomu místu (které považoval za svůj bezpečný domov) a k osobě jeho "hlavního" vychovatele a nastolenou střídavou péčí tyto pro něj hlavní jistoty padají. Městský soud po osobním vyslechnutí nezletilého dospěl k závěru, že ačkoli nezletilý již navštěvuje základní školu, není natolik psychicky zocelen, aby byl již schopen, bez větších následků pro jeho další zdravý vývoj, snášet půtky svých rodičů v průběhu střídavé péče. Střídání péče (byť v týdenním intervalu) u rodičů, kteří se snaží prosazovat své výchovné metody a svůj názor na nejlepší zájem nezletilého, je mnohdy v zásadním rozporu s náhledem druhého rodiče. Městský soud uzavřel, v současné době není střídavá péče o nezletilého s ohledem na jeho psychickou vyspělost a se zohledněním jeho přání, vhodná. V nejlepším zájmu nezletilého je tak dosavadní soudem provedená úprava rozšířeného styku. Městský soud přitom v neposlední řadě zohlednil i přání nezletilého bydlet s matkou. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil, když dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu dosavadní úpravy péče a širšího styku otce s nezletilým. Stěžovatel se se závěry městského soudu neztotožňuje, to však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto zjištění učinil.
17. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).
18. V posuzované věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud přihlédl především k zájmům nezletilého. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by městský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilého do střídavé péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilého rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Městský soud této své povinnosti řádně dostál.
20. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 519/04 (N 64/36 SbNU 689), ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) a ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957) Ústavní soud neshledal v souzené věci v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud nepovažuje za případné ani další v ústavní stížnosti citované odkazy na nálezy týkající se střídavé péče, neboť ty byly vydány za jiných skutkových okolností a nelze je proto použít na skutkové okolnosti daného případu, jak bylo již výše uvedeno.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu