ECLI:CZ:US:2019:3.US.1468.19.1
sp. zn. III. ÚS 1468/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelek P. J., I. M. a H. Š., zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 3 Tdo 1266/2018-57 za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky napadly v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeny, že jimi byl porušen princip ne bis in idem, zakotvený v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 3 Tdo 1266/2018-57 bylo ke stížnosti nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných (tedy stěžovatelek) podle §265k odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. 61 To 193/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. 6 T 136/2013, v částech, vztahujících se ke stěžovatelkám, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu bylo dále Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Stěžovatelky uvádějí, že nepovažují svoji ústavní stížnost za předčasnou s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18.
4. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
6. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v trestním řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné - stejně jako další odkazovaná usnesení - na internetu na: http://nalus.usoud.cz).
7. Co se týče odkazu stěžovatelek na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18, nelze jej považovat za přiléhavý, neboť v něm řečená situace byla velmi specifická a odlišná, když tehdejší rozhodnutí Nejvyššího soudu se zcela vymykalo ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj