ECLI:CZ:US:2019:3.US.1476.19.1
sp. zn. III. ÚS 1476/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Pacáka, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. ledna 2019 č. j. 57 Co 340/2018-141 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 21. srpna 2018 č. j. 109 C 89/2013-105, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Frýdlantská zemědělská a. s., sídlem Janovice 593, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. K věci samé pak stačí poznamenat, že stěžovatel vedl řízení proti žalované obchodní korporaci Frýdlantská zemědělská a. s. - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici - o vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel totiž od vedlejší účastnice nabyl nemovitosti, když však posléze bylo vlastnictví vedlejší účastnice k těmto nemovitostem zpochybněno a tím bylo zpochybněno i navazující vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel se však obrátil na Ústavní soud a ten svým nálezem sp. zn. III. ÚS 705/16 ze dne 19. 4. 2016 (N 73/81 SbNU 275) zrušil rozhodnutí obecných soudů určující, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť obecné soudy měly podle uvedeného nálezu Ústavního soudu vyjít z dobré víry stěžovatele v zápis v katastru nemovitostí (princip zachování dobré víry při nabytí nemovitostí od nevlastníka). Za této situace však stěžovatel svou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vzal zpět a okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením mimo jiné rozhodl tak, že řízení zastavil a III. výrokem stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 93 896 Kč.
3. K odvolání stěžovatele následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením III. výrok usnesení okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 3 303 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel oběma soudům vytýká, že jeho procesní zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. na zastavení řízení posoudily svévolně a formalisticky, když nezohlednily, že žalobu vzal zpět až po shora citovaném vyhovujícím nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel dále upozorňuje, že mu bylo okresním soudem doručeno vyjádření vedlejší účastnice ke zpětvzetí žaloby až společně s napadeným usnesením. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu zaujmout k tomuto vyjádření příslušnou repliku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Nad rámec toho ústavní stížností napadená rozhodnutí ve výrocích ukládajících stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů nejsou svévolná ani formalistická. Zejména krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, proč nejen z formálně-procesního, ale také z materiálního hlediska existuje zavinění stěžovatele na zastavení řízení; stěžovatel přitom na důvody vysvětlené krajským soudem v ústavní stížnosti argumentačně dostatečně nereaguje. Vedlejší účastnice by totiž podle krajského soudu nemohla namítat promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli, neboť vlastnické právo se nepromlčuje. Není-li pak námitka promlčení k dispozici ani druhé straně synallagmatického závazku, soud k takové námitce nepřihlíží. Stěžovateli tedy nic podle krajského soudu nebránilo, aby vyčkal definitivního rozhodnutí ve věci žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Rovněž mu nic nebránilo v tom, aby alespoň současně s podáním žaloby na zaplacení žalované částky (bezdůvodného obohacení) navrhl přerušení řízení. Ani tento procesní úkon však včas neučinil.
9. I kdyby byla stěžovateli skutečně odepřena možnost repliky k vyjádření vedlejší účastnice ke zpětvzetí žaloby, nelze přehlížet, že soud by řízení stejně zastavil. Tedy ani případný nesouhlas vedlejší účastnice se zpětvzetím žaloby a se zastavením řízení (kdy ovšem stěžovatel ani výslovně netvrdí, že by vedlejší účastnice s takovým postupem nesouhlasila) stěžovatelovo právo ve svém důsledku nijak nepoškodil.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné aspekty nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu