ECLI:CZ:US:2019:3.US.1481.19.1
sp. zn. III. ÚS 1481/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 7 Tdo 1593/2017-146, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2016 č. j. 13 To 193/2016-2467 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. března 2016 č. j. 2 T 6/2010-2393, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl společně s dalšími dvěma spoluobviněnými rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokusem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §8 odst. 1, §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Trestný čin spočíval podle zjištění nalézacího soudu v tom, že po vzájemné domluvě a v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem "Severní krajina", jehož autorkou je Marie Čermínová tvořící pod jménem Toyen, o němž spoluobvinění věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným M. F. a jejímu synovi P. F. uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu, za což jim na společných schůzkách nabízeli částku ve výši 2 000 000 Kč a následně jen 1 800 000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v hrubém nepoměru, neboť jeho hodnota dosahuje nejméně 5 000 000 Kč. V případě, že by poškození smlouvu neakceptovali, odmítli by jim spoluobvinění sdělit, kde se obraz nachází a že jej má v držení spoluobviněný J. B.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním podaným ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který je jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutkové závěry vyvozené v napadených rozhodnutích, zejména pak v usnesení Nejvyššího soudu, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel v kontextu této námitky velmi podrobně rekapituluje vlastní skutkovou verzi projednávané trestní věci. Takto stěžovatel zejména namítá, že neměl žádné indicie vedoucí k pochybnostem o vlastnickém právu B. k obrazu "Zimní krajina". Pouhou náhodou se stěžovatel až později dozvěděl, že obraz byl údajně původnímu vlastníku, M. F., v roce 1992 odcizen. Provedené odposlechy této stěžovatelově tezi údajně odpovídají. Stěžovatel uvádí, že B. nabyl vlastnické právo k obrazu vydržením. Smlouva o finančním vyrovnání, jejíž uzavření bylo nabídnuto poškozené M. F. a jejímu synovi, pak bylo míněno jako morální akt, který měl odstranit dvojí vlastnictví obrazu. Stěžovatel dále rekapituluje průběh schůzek s poškozenou. Z obšírně popsaného skutkového děje pak zejména dovozuje, že šlo o policejní provokaci, když poškozená, spolupracující s Policií České republiky, iniciovala další setkání za účelem vyjednávání o dalším osudu obrazu. Tímto nezákonným jednáním orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 39 Listiny.
6. Další soubor námitek směřuje vůči údajně nesprávné aplikaci hmotného práva na daný skutkový děj, kdy nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §8 odst. 1, §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Objektem předmětného trestného činu může být pouze cizí majetek. Tato podmínka však v posuzované věci není dána, neboť obraz vydržel B. Dále stěžovatel namítá, že nebyl naplněn znak zastření původu věci, tedy obrazu, neboť spoluobvinění, včetně stěžovatele, nijak neusilovali, což vyplývá i ze smlouvy o finančním vyrovnání, o zastření krádeže obrazu. Zároveň stěžovatel uvádí, že nebyla naplněna ani zákonná podmínka existence pohnutky, kterou je jednání s cílem vzbudit zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem. Stěžovatel taktéž namítá, že nedošlo ani k naplnění podmínky zavinění, tedy subjektivní stránky trestného činu. Nadto ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze ani rozklíčovat skutkový děj, který by bylo možno subsumovat pod danou skutkovou podstatu. Stěžovatel taktéž namítá, že spoluobvinění ani společně nemohli reálně získat prospěch velkého rozsahu, neboť z dokazování jasně vyplývá, že stěžovatel, jakož i další spoluobvinění, se domnívali, že obraz má hodnotu 5 000 000 Kč, když tato částka vyplývá ze znaleckých posudků k obrazu. Z této částky však měla být vyplacena částka ve výši 2 000 000 Kč, resp. 1 800 000 Kč, poškozené. V případě dalšího prodeje obrazu by poškozená ještě v souladu se smlouvou o finančním vyrovnání získala 10 % z kupní ceny obrazu.
7. Další obsáhlý soubor námitek směřuje k dohodě o finančním vyrovnání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že otázka platnosti dohody o finančním vyrovnání je v dané věci irelevantní. Stěžovatel se naproti tomu domnívá, že dohodu lze považovat za platnou, neboť byla učiněna po právu a v takovém případě nelze dovozovat trestní odpovědnost osob, které takový úkon učinily. Stěžovatel uzavírá, že jeho jednání mělo být posouzeno při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud konstatuje, že v podstatě všechny námitky stěžovatele jsou toliko opakováním jeho obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy, a to bez další přidané, ústavněprávní hodnoty. Veškeré námitky, které stěžovatel uvádí, byly již soudy beze zbytku vypořádány. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem argumentaci soudů, která spočívá ve výkladu zákonných norem trestního práva hmotného a procesního, dále reprodukovat. Stěžovatel především brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho trestní věci. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
12. Pokud jde o poslední námitku stěžovatele, kterou se domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve své věci, ani zde mu nelze přisvědčit, neboť v případě jednání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných, byly naplněny jak znaky skutkové podstaty trestného činu, tak došlo zároveň k naplnění kritéria společenské nebezpečnosti předmětného jednání (podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu), neboť ta je dána zejména okolnostmi případu; zde lze poukázat především na předmět trestného činu, kterým bylo ceněné umělecké dílo, jakož i na vidinu velkého finančního zisku, který by spoluobvinění mohli případným zpeněžením obrazu získat. Uplatnění zásady subsidiarity na posuzovanou věc tedy není na místě.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu