ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1593.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1593/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 1. 2019 o dovoláních obviněných J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 13 To 193/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 6/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., P. F. a P. Š. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 7. 3. 2016, č. j. 2 T 6/2010-2393, byli obvinění J. B., P. F. a P. Š. uznáni vinnými pokusem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §8 odst. 1, §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) ve znění platném do 30. 8. 2008 (přesněji: účinném do 30. 6. 2008), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání všech tří obviněných směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně byla jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud) ze dne 27. 6. 2016, č. j. 13 To 193/2016-2467.
Trestný čin obviněných spočíval podle zjištění nalézacího soudu v podstatě v tom, že po vzájemné domluvě v době od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008 v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem „Severní krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným M. F. a jejímu synovi P. F. uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu, za což jim na schůzkách uskutečněných v domě č. p. XY v obci XY, okres Benešov, a v kavárně „XY“ v XY ulici v XY, kterých se po vzájemné dohodě zúčastnili obvinění P. F. a P. Š., nabízeli částku ve výši 2 000 000 Kč a následně jen 1 800 000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v hrubém nepoměru, neboť jeho hodnota dosahuje nejméně 5 000 000 Kč, a v případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítali jim sdělit, kde se obraz nachází a že ho má v držení obviněný J. B.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni tři obvinění dovolání.
Obviněný J. B. v dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), k), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i nesprávném jiném hmotně právním posouzení. Skutek popsaný ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění není trestným činem, protože výkon práva vylučuje protiprávnost a dovolatel vydržel vlastnické právo k obrazu. Jeho jednání nemůže být podle něj trestné i z důvodu pozdější příznivější právní úpravy, konkrétně právního omylu v §19 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010), a úpravy institutů držby a narovnání v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014).
Z hlediska zásad presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je podle obviněného třeba vycházet z takové skutkové verze, že vydržel vlastnické práva k obrazu. K nabytí vlastnického práva tak došlo originárním způsobem a není odvozováno od nabytí věci – třeba nelegálního – některým z předchozích držitelů. Jako vlastník byl dovolatel oprávněn s obrazem nakládat libovolným způsobem. Zásadní pro posouzení věci je podle něj otázka, zda věc byla nabyta v dobré víře. Za nesprávný považoval názor Nejvyššího soudu vyslovený v kasačním rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, že ten, kdo se dovolává oprávněné držby, má důkazní břemeno.
S poukazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu dále namítl, že soudy pominuly zásadu subsidiarity trestní represe. Připomněl, že dne 13. 7. 2009 podal občanskoprávní žalobu na určení vlastnického práva k předmětnému obrazu. Pochybení soudů spatřoval v nepřihlédnutí k zásadám soukromého práva (např. možnosti narovnání) v dané věci.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tento dovolatel vytkl, že výrok o vině v rozsudku je neúplný, protože neobsahuje popis skutkových okolností rozhodných pro závěr o zasažení cizího majetku jakožto objektu trestného činu.
Řízení předcházející vydání napadeného usnesení trpí podle názoru obviněného podstatnými procesními vadami, které představují porušení jeho práva na spravedlivý proces, což se snažil doložit odkazy na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Už Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, jímž zrušil původní pravomocná zprošťující rozhodnutí, podle dovolatele nepodloženě dospěl k vlastním skutkovým zjištěním, odlišným od zjištění soudů nižších stupňů, ačkoli není oprávněn sám hodnotit důkazy, které neprovedl, a na základě takového hodnocení se odchýlit od skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ani jim dávat závazné pokyny k hodnocení důkazů. Stejného pochybení se dopustil i soud odvolací, když přistoupil k vlastnímu hodnocení důkazů, které sám neprovedl, konkrétně k vlastní interpretaci pořízených odposlechů. Dále došlo ze strany soudů prvního a druhého stupně k nesprávné interpretaci právních závěrů dovolacího soudu a jejich závaznosti a byly také užity nezákonné důkazy získané v rozporu s trestním řádem.
Pokud jde o vázanost soudů prvního a druhého stupně závěry vyslovenými ve zmíněném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, zdůraznil obviněný, že dovolací soud nevyslovil názor, že by otázka nabytí jeho vlastnického práva k obrazu byla vyloučena z předmětu dokazování. Pouze uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §252a tr. zák. není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli jednalo o cizí věc. Dovolací soud se nezabýval otázkou vyloučení protiprávnosti činu výkonem obviněným nabytého vlastnického práva k věci ani otázkou, jaký má vydržení vliv na společenskou nebezpečnost jednání obviněných a jaký dopad má tento institut pro možnost posouzení jejich jednání v právním omylu.
Obviněný nesouhlasil ani s konstatováním nalézacího soudu, že v novém hlavním líčení nedošlo k výraznějšímu posunu ve skutkových závěrech, a poukázal na závěr tohoto soudu, že na rozdíl od dovolacího soudu nepovažuje za prokázané, že by se obraz v dílnách Národní galerie restauroval tajně a že je notoricky známo, že sběratelé nebo prodejci uměleckých děl, historikové umění, umělci i další zájemci o umělecká díla, ale i zločinci jsou velmi dobře informováni o uměleckých dílech, jejich výstavách, cenách, převodech, poškození, zničení, krádežích atd.
Obviněný vyslovil názor, že věc měla být před kasačním rozhodnutím předložena velkému senátu Nejvyššího soudu pro rozpory názorů senátu, jemuž byla věc přidělena, s konstantní judikaturou. Pokud se tak nestalo, byl obviněný zbaven svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Tuto výtku obviněný zjevně vztahoval k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Závěrem navrhl, aby senát Nejvyššího soudu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, neboť původní kasační rozhodnutí senátu dovolacího soudu spočívá na právních závěrech, které se odlišují od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Obviněný P. F. své dovolání rovněž opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), k), l) tr. ř. Po rekapitulaci dosavadního řízení v této věci uplatnil v obsáhle odůvodněném dovolání do značné míry stejné námitky jako první dovolatel.
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. se vztahuje námitka, že výkon práva znamená absenci protiprávnosti, přičemž obhajoba o vydržení vlastnického práva k obrazu obviněným J. B. nebyla nikdy vyvrácena a na tuto otázku je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Jmenovaný obviněný jako vlastník obrazu s ním mohl libovolně nakládat a dovolatel jako jeho zmocněnec nebyl oprávněn postupovat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy a „odtajněním“ jeho identity jej vystavit nebezpečí krádeže či jiného protiprávního jednání. S ohledem na dobrou víru nabyvatele obrazu by bylo postačující uplatnit odpovědnost podle občanskoprávních předpisů. Obviněný poukázal rovněž na příznivější úpravu dobrověrné držby podle nového občanského zákoníku.
Jednání obviněných podle něj nenaplnilo znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Nebyl zasažen objekt trestného činu, kterým je cizí majetek. Nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Nebyl dán úmysl, neboť obvinění byli přesvědčeni, že obraz v důsledku vydržení není ve vztahu k obviněnému J. B. věcí cizí. Jednali ve skutkovém omylu pozitivním o okolnostech vylučujících protiprávnost, jimiž byl výkon vlastnického práva a svolení poškozeného.
Nebyl naplněn ani znak úsilí o ztížení nebo znemožnění zjištění původu věci. Fakt, že byl obraz v roce 1992 odcizen, neměli v úmyslu zatajovat a neprováděli s obrazem jakékoli utajené dispozice. Pokud jde o znak „věc získaná trestnou činností“, takový charakter musela věc vydržením nutně pozbýt, a to tím spíše, že od krádeže obrazu uplynulo více než patnáct let. To, jak daleko sahá trestněprávní ochrana poskytovaná dřívějšímu vlastníku věci, musí mít určité hranice. Ty by měly být určeny právě vydržením věci. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu dále nevyplývá, jaké přesvědčení se obvinění snažili ve třetích osobách vzbudit a v čem neodpovídalo skutečnosti. Nikdo nebyl klamán ohledně historie obrazu.
Podle dovolatele není jasné, v čem měl spočívat prospěch velkého rozsahu, který měli obvinění získat. Hodnota obrazu tento prospěch nemůže představovat, protože už před započetím jednání byl obraz ve vlastnictví obviněného J. B. Finanční kompenzace neměla představovat ekvivalent hodnoty obrazu, ale pouze zcela dobrovolné odčinění jakési blíže nespecifikované morální újmy způsobené poškozené třetími osobami odcizením obrazu. Formálně pak představovala odměnu za to, že poškozená poskytne součinnost při výmazu obrazu z registru odcizených děl a nebude nijak (z podstaty věci nedůvodně) zpochybňovat vlastnické právo obviněných. Soudy dále nepřihlédly ke skutečnosti, že částku 2 mil. Kč, již měla poškozená obdržet, by bylo nutno odečíst od hodnoty obrazu, která podle znaleckého posudku činila 5 mil. Kč. Jestliže podle soudu druhého stupně měl být prospěch velkého rozsahu dán subjektivními představami obviněných o potenciální budoucí hodnotě obrazu, přičemž hodnota v aukci mohla dosáhnout 10 až 12 mil. Kč, bylo by však podle dovolatele nutno odečíst náklady, které v textu dovolání podrobně rozepsal s tím, že celkem by činily více než 7 mil. Kč.
Trestnost pokusu trestného činu by podle názoru obviněného zanikla i v případě, že by posuzované jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Obvinění totiž poté, co poškození v červenci 2007 odmítli o uzavření dohody o finanční kompenzaci dále jednat, nečinili žádné kroky, jimiž by mohli naplnit znaky trestného činu. Stejná situace se opakovala po vyprovokované schůzce v červnu 2008. Žádné nebezpečí zákonem chráněnému zájmu přitom vzniknout nemohlo.
Stejně jako první dovolatel namítl i obviněný P. F. s odkazem na §2 odst. 1 tr. zákoníku, že je třeba vzít v úvahu pozdější právní úpravu, podle níž stíhané jednání nemůže být trestné. V této souvislosti uvedl úpravy institutů držby (presumpce řádnosti, poctivosti a pravosti držby) a narovnání (výslovné zakotvení možnosti řešení sporných věcněprávních vztahů narovnáním) v novém občanském zákoníku a zejména v dovolání rozvedl, proč podle jeho názoru jednali obvinění v právním omylu podle §19 tr. zákoníku.
I tento dovolatel poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že není dána vyžadovaná společenská škodlivost činu, přičemž poukázal například na dosavadní bezúhonnost všech obviněných a na to, že M. F. sami dobrovolně vyhledali a že když ona návrh dohody odmítla, nevyvíjeli sami žádné další kroky.
Jednání obviněných není podle dovolatele trestným činem i proto, že šlo o policejní provokaci. Policie od počátku usměrňovala jednání poškozených a podílela se tak na iniciaci jednání obviněných.
Jako podstatné vady řízení vytkl obviněný v zásadě v souladu s prvním dovolatelem porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti postupem dovolacího soudu při jeho předchozím rozhodování, porušení zásady presumpce neviny, nesprávnou interpretaci právních závěrů dovolacího soudu a jejich závaznosti ze strany soudů prvního a druhého stupně, užití nezákonných důkazů (odposlechy pořízené bez splnění materiálních podmínek jejich nařízení a na základě příkazů bez náležitého odůvodnění) a porušení práva obviněného na odvolání v trestních věcech (obviněný nebyl spokojen s odůvodněním, jak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho námitek).
K jednotlivým závěrům Nejvyššího soudu v této věci pak obviněný uvedl výňatky z vybrané judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které jsou podle něj s nimi v zásadním rozporu.
Se shodnou argumentací jako první dovolatel vytkl i obviněný P. F. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že výrok o vině v rozsudku je neúplný, neboť nevyjadřuje zasažení cizího majetku jako objektu daného trestného činu.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., konkrétně že soud, který ve věci rozhodl, nebyl náležitě obsazen, obviněný opřel o výtku, že věc nebyla – právě pro zmíněné domnělé rozpory s judikaturou, zejména v otázkách, zda se lze žalovaného trestného činu dopustit i na věci vlastní a zda lze institut narovnání aplikovat i na věcněprávní vztahy – předložena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, v čemž obviněný spatřoval porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
Také tento dovolatel se domáhal toho, aby senát Nejvyššího soudu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc z výše uvedených důvodů k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, a aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
V písemném doplnění dovolání obviněný P. F. pojednal o principu právní jistoty a zásadě ne bis in idem s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zopakoval své výhrady vůči předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci s tím, že tímto rozhodnutím došlo k porušení zásady právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Porušeno bylo podle obviněného i jeho právo zaručené v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech o zákazu opětovného trestního stíhání pro týž skutek, pro nějž byl obviněný již jednou osvobozen. Podrobně rozebral i zásadu nullum crimen sine lege a předvídatelnost trestního zákona a uzavřel, že s ohledem na předchozí judikaturu, s níž jsou závěry dovolacího soudu v rozporu, nemohl předvídat, že by jeho jednání mohlo být trestněprávně postižitelné jako uvedený trestný čin. „Retroaktivní použití“ nové, dosud nepředvídatelné judikatury představuje podle obviněného závažný zásah do jeho ústavních práv a porušení zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného.
Obviněný P. Š. v rámci jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. vznesl zčásti obdobné námitky jako předchozí dovolatelé. Uvedl, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není popsán skutkový děj, který by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to ani ve stadiu pokusu. Zabýval se jednotlivými znaky tohoto trestného činu, které podle jeho názoru nebyly naplněny. Připomněl, že součástí jednání s poškozenou nebyl požadavek mlčenlivosti o původu obrazu. Cílem jednání obviněného nebylo zatajení či ztížení zjištění původu díla, nýbrž snaha vyjasnit otázku vlastnického práva k obrazu. Namítal dále, že sice věděl, že dílo bylo evidováno jako odcizené, avšak měl k dispozici doklad o nabytí vlastnictví J. B. a neměl důvod pochybovat o existenci jeho vlastnického práva. S těmito a dalšími námitkami se odvolací soud podle obviněného nevypořádal.
Obviněný ve shodě s ostatními dovolateli vznesl výše zmíněné výhrady proti předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, jež se týkaly konstatování skutkového stavu a zasažení objektu trestného činu (cizí majetek). Závěr Nejvyššího soudu, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli jedná o věc cizí, označil za odporující judikatuře a nesprávný i proto, že daný trestný čin u pachatele vyžaduje zvláštní pohnutku, kterou je cíl vzbudit zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem, pročež se takového jednání lze dopustit pouze vůči věci cizí. Zopakoval argumenty, jimiž se obvinění snažili podpořit, že obviněný J. B. nabyl obraz do vlastnictví vydržením. Zdůraznil, že v rámci trestně právního posuzování není nutné, aby obviněný prokazoval nabytí vlastnictví vydržením, nýbrž platí zde zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.
Zabýval se možností uzavření dohody o narovnání, kterou přinejmenším nový občanský zákoník připouští i pro věcná práva. Vyjádřil nesouhlas s výkladem této smlouvy o finanční kompenzaci podaným odvolacím soudem. Jejím účelem ve skutečnosti nebylo co nejlépe zpeněžit předmětný obraz, ale odstranit existenci dvojího vlastnického práva k němu a založit nepochybné vlastnické právo poskytovatele k obrazu za sjednanou finanční náhradu. Smluvní povinnost poškozené učinit u příslušných orgánů taková opatření, aby dílo bylo v příslušných registrech uvedeno jako nalezené, je pak pouze logickým důsledkem uzavření smlouvy, nikoli jejím hlavním účelem.
Dovolatel také namítl, že soudy nehodnotily podíl jednotlivých obviněných na celém jednání. On sám vycházel pouze z podkladů, které měl od spoluobviněného J. B. prostřednictvím spoluobviněného P. F., tj. znaleckého posudku ze dne 21. 12. 1995 a kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1996. Pouhou náhodou se následně dozvěděl, že obraz měl být odcizen v roce 1992 poškozené M. F., což bylo novinkou i pro ostatní obviněné. Měl pak zájem o koupi obrazu pouze za současného morálního vyrovnání s poškozenou jako s původním vlastníkem. Při jednáních s poškozenou nevěděl, kde se předmětný obraz nachází, a nepovažoval to za podstatné. J. B. při jednání nezastupoval, a neviděl proto důvod sdělovat poškozené jeho identitu. Neuvádění identity vlastníka je při obchodování s uměleckými díly běžnou praxí. Původ obrazu se nesnažil zatajit. On sám jednal vlastním jménem, nijak netajil svou identitu.
Dále obviněný vznesl i výše již zmíněné námitky ohledně výše prospěchu, který měli obvinění činem získat, s tím, že při hodnotě obrazu 5 mil. Kč po odečtení navrhované kompenzace pro poškozenou by prospěch mohl činit nanejvýš 3 200 000 Kč.
Stejně jako ostatní dovolatelé uvedl, že jednali v právním omylu podle §19 tr. zákoníku, přičemž k této příznivější pozdější úpravě bylo nutno přihlédnout. Navíc principy obsažené v trestním zákoníku v ustanoveních o skutkovém i právním omylu zastávala teorie i praxe trestního práva při posuzování subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Pokud jde o uzavření dohody o narovnání, vyslovil názor, že jestliže je narovnání ohledně věcných práv nyní občanským zákoníkem výslovně připuštěno, byl vlastně odsouzen za jednání, které je nyní legální.
Obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podaným dovoláním písemně vyjádřila. Shrnula hlavní dovolací námitky z hlediska uplatněných důvodů dovolání a zaujala k nim stanovisko.
Uvedla, že smlouvou o finančním vyrovnání chtěli obvinění zabránit žalobě o určení vlastnictví díla, které bylo kradené a od roku 1992 se pohybovalo na černém trhu uměleckých děl. Zdůraznila, že malířka Toyen je významnou představitelkou postrealismu a je jedinečná tím, že společně s Jindřichem Štýrským rozvíjeli v Paříži i vlastní směr artificialismus. Její díla patří k nejvyhledávanějším obrazům českých sběratelů, spolu s díly Jindřicha Štýrského jsou nejlépe prodávanými obrazy českých surrealistů. Obraz „Geometrická kompozice“ z roku 1926 byl kupříkladu vydražen na 11 500 000 Kč, nejdráže prodaným obrazem Toyen na domácím trhu, resp. v tuzemských aukcích je obraz „Spící“, který se prodal za 20 000 000 Kč. Již několik let se tato malířka pohybuje v první pětce nejdráže prodaných děl na českých aukcích. Další čtyři díla našla v uplynulých letech kupce, kteří za ně byli ochotni zaplatit více než 10 000 000 Kč. Toyen sklízí úspěchy i na zahraničním trhu, zejména ve Francii, což je pro české umění výjimečné. Z uvedeného je zřejmé, že tvorba malířky Toyen je výjimečnou tvorbou a každý odborník věnující se výtvarnému umění má o ní představu.
Zrekapitulovala, že o vlastnictví obrazu nynější poškozené M. F. není pochyb, neboť jej získala jako svatební dar od své matky, která jej stejně tak jako svatební dar získala od svého bratra I. S., kterému obraz darovala samotná Toyen. Předmětný obraz byl v červnu 1992 odcizen, přičemž pachatelé L. N. a L. P. byli pravomocně za krádež obrazu odsouzeni. Z jejich výpovědí vešlo ve známost, že obraz byl prodán, buď do Maďarska, nebo na Slovensko. Obraz se poté vynořil na Slovensku u sběratele O. P., který nabídl svému věřiteli P. F., aby obraz prodal a on tak umořil svůj dluh. P. F. obraz bez smlouvy prodal za 200 000 Kč zřejmě v roce 1995 galeristovi a starožitníkovi J. A., který nechal dílo v prosinci 1995 restaurovat. Okamžitě po restaurování díla jej kupní smlouvou ze dne 8. 1. 1996, v níž nebyla ujednána kupní cena, prodal obviněnému J. B. Obraz byl v té době vybaven znaleckým posudkem, který však neřešil historii díla. Obviněný J. B. se pak snažil v roce 2007 dílo prodat, neboť se chtěl odstěhovat na Kypr, a prodejem pověřil spoluobviněné P. F. a P. Š., jenž sám měl zájem obraz odkoupit. Obvinění se snažili dohodnout s poškozenými F. finanční podmínky, aby nenárokovali jako původní majitelé vlastnictví předmětného obrazu.
Státní zástupkyně vyjádřila názor, že obraz „Severní krajina“ je bezpochyby dílem galerijního významu. S ohledem na jeho nezanedbatelný význam pro výtvarné umění a na podivné okolnosti a souvislosti, za jakých se pohyboval na černém trhu uměleckých děl, lze stěží přijmout závěr o tom, že J. B. řádně dílo vydržel s tím, že byl údajně nejméně po dobu tří let v dobré víře, že dílo nabyl řádně. Právě optikou těchto souvislostí je třeba nahlížet na veškeré výpovědi těch, kteří se v uměleckých kruzích s dílem setkali, pokud tvrdili, že neměli povědomost o tom, že jde o dílo kradené, které se ztratilo z dosahu dispozic jeho vlastníků krádeží, když současně bagatelizovali význam díla a tvrdili, že neměli povědomost o jeho výjimečnosti. Všichni tito svědci se totiž akceptováním uvedeného stavu podíleli na tom, že nevyplynula na povrch skutečnost, že obraz drží J. B., který jej veřejně neprezentoval, jak tvrdí, neboť dílo nebylo nikde veřejně vystaveno nebo zpřístupněno, bylo pouze součástí interiéru obviněného.
Dílo bylo jako kradené evidované jak v policejních registrech, tak v registrech uměleckých děl, a těžko lze proto přijmout verzi obviněného J. B., že v roce 1996 obraz koupil v dobré víře, když si žádným způsobem neověřil původ obrazu, ani to, jakým způsobem jej nabyl prodávající. Při prodeji byl obraz sice vybaven znaleckým posudkem JUDr. et PhDr. Jaromíra Stacha, který již nemohl být vyslechnut, neboť zemřel. Nešlo však o znalce se specializací na moderní umění a znalecký posudek se vůbec původu díla nevěnoval. Pokud znalec JUDr. et PhDr. Jaromír Stach vybavil takovýmto znaleckým posudkem předmětné dílo, je možné minimálně konstatovat jeho profesní selhání. Závěr o neexistenci dobré víry podporuje podle státní zástupkyně i fakt, že smlouva byla uzavřena bez údaje o výši kupní ceny. Přiznáním kupní ceny by totiž prodávající J. A. zcela zjevně připustil, že si uvědomuje význam díla, jehož původ mohl bez větších problémů dohledat, a J. B. by rovněž jako kupující uvedenou vědomost o významu vzal na vědomí a stvrdil by tak riziko jeho nejistého původu. U takového obrazu je rovněž zarážející způsob jeho prodeje, neboť díla galerijního významu jsou prodávána na aukcích uměleckých děl.
Státní zástupkyně se vyjádřila rovněž k objektu trestného činu s tím, že v posuzované věci došlo k zastření původu věci nepoctivým manévrováním nepoctivého držitele. Jestliže je tedy podstatu uvedeného trestného činu možné spatřovat v tom, že zastírání původu věci se děje prostřednictvím převodu vlastnictví, v tomto případě nepoctivou držbou, pak není možné obrátit uvedený princip a tvrdit, že předmětného trestného činu se pachatel dopustit nemohl, a to právě z toho důvodu, že je již na základě zastíracího jednání majitelem takové věci a nejde tudíž o věc cizí. I z uvedeného důvodu proto zákonná definice předmětného trestného činu pojem „cizí“ neobsahuje, i když pojmově je zřejmé, že objektem předmětného trestného činu je majetek cizí, který byl získán trestným činem, v tomto případě krádeží. Takové zastírací jednání, které tvoří podstatu trestné činnosti, nemůže být okolností vylučující protiprávnost. Protiprávnost je tedy v této trestní věci jednoznačně dána, a to pro rozpor s ustanovením §252a tr. zák. Pro úplnost státní zástupkyně uvedla, že ani nová úprava držby v novém občanském zákoníku nevnáší na otázku vlastnictví obrazu jiný pohled.
Připomněla argumentaci Nejvyššího státního zástupce v dovolání podaném proti původnímu zprošťujícímu rozhodnutí soudů, že jednání obviněných by bylo trestné i v případě, pokud by bylo prokázáno, že u obviněného J. B. došlo k nabytí vlastnictví v důsledku kvalifikované držby, neboť zůstala prokázaná skutečnost, že i přesto se obvinění společně pokusili sjednat uvedenou dohodu o finančním vyrovnání, přičemž tak učinili z důvodu, že si byli vědomi pochybností o účincích držby obviněného J. B., a jednali tak, jako by zmíněná držba vydržení nezaložila, a proto jejich jednání i v tomto případě mohlo být posouzeno jako pokus trestného činu, neboť mylně předpokládali skutečnost, která zakládá odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák.
Podrobně se dále státní zástupkyně vyjádřila i k dalším námitkám obviněných, tj. k otázce právního omylu, o který se jednat nemohlo, stejně jako se nejednalo o policejní provokaci. Vysvětlila také, proč nešlo o dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu. Pokud jde o charakter předmětné dohody a otázku, zda mohla či nemohla být uzavřena smlouva o finančním vyrovnání o absolutním právu a zda bylo možné uzavřít dohodu o narovnání za absence předchozího závazku, zdůraznila, že od takového posouzení se trestnost jednání obviněných neodvíjí. Uvedla, že není pochyb o tom, že získáním díla takového významu by se obviněným dostalo prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., a to s ohledem na mimořádný význam díla autorky, jejíž díla jsou nejdráže prodávanými díly na českých aukcích. Ohledně námitky příznivější pozdější právní úpravy se státní zástupkyně ztotožnila se závěrem soudů, že pro obviněné je příznivější trestní zákon ve znění do 30. 6. 2008. Odmítla rovněž námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl podle státní zástupkyně relevantně naplněn, neboť ve skutečnosti obvinění nenamítli, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí, ani že určitý výrok byl sice učiněn, ale není úplný.
Dále uvedla, že nepřichází v úvahu postoupení věci velkému senátu, neboť závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, ale i sám dovolací soud, tedy kterýkoli další dovolací senát, pokud se tato věc stane znovu předmětem přezkumu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Obviněný P. Š. na vyjádření státní zástupkyně reagoval dalším obsáhlým podáním, v němž s tímto vyjádřením nesouhlasil a znovu polemizoval se závěry soudů prvního a druhého stupně i soudu dovolacího. Uvedl mimo jiné, že není pravda, že obvinění nabídli poškozeným uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, respektive o finanční kompenzaci. Ve skutečnosti šlo o to nabídnout poškozeným „nějakou sumu, se kterou by souhlasili, ohledně vyrovnání, pokud by vůbec s takovým postupem souhlasili.“ Obviněný se znovu vyslovil i k dalším otázkám v tom duchu, jak namítali obvinění v dovoláních, a znovu tyto názory podrobně rozvedl. Konkrétně šlo o to, že objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek, dále kdo musí prokazovat naplnění podmínek vydržení a zda na to má vliv úprava držby v novém občanském zákoníku. V této souvislosti uvedl myšlenku (opět v rozporu s již vysloveným názorem Nejvyššího soudu), že obviněný J. B. mohl obraz do vlastnictví nabýt jak kupní smlouvou, tak vydržením. Do tříleté vydržecí doby se započítává poctivá držba právních předchůdců a je dobře možné, že se vlastníkem obrazu stal již jiný z jeho předchozích držitelů (míněno od krádeže obrazu dne 2. 6. 1992 do 8. 1. 1996, kdy obraz měl zakoupit obviněný J. B.). V takovém případě by se jmenovaný stal vlastníkem obrazu jeho koupí.
Obviněný se ve vyjádření znovu zabýval i okolnostmi, jimiž byla zpochybněna dobrá víra spoluobviněného J. B. Připomněl, že do veřejně přístupné databáze kradených děl byl záznam o krádeži předmětného obrazu vložen až dne 17. 4. 2002. Uvedl, že od vlastníka nelze požadovat, aby v takové databázi kontroloval původ díla, které již několik let drží. Závěr soudů, že absence kupní ceny v písemné kupní smlouvě je důkazem nedostatku dobré víry, označil za ničím nepodloženou spekulaci. Argumentoval tím, že kupní smlouva na movitou věc může být uzavřena i ústně a že bylo prokázáno, že kupní cena sjednána byla. Tento prodej se podle dovolatele nevymykal běžné praxi při prodeji uměleckých děl.
Dále se zabýval subjektivní stránkou činu s tím, že ta měla být zkoumána odděleně u každého z obviněných. On sám podle informací, kterých se mu dostalo, neměl důvod pochybovat o dobré víře J. B. Podrobně se zabýval popisem skutku a znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, odůvodňoval, že dohoda o narovnání byla v souladu s právem, připomněl zásadu subsidiarity trestní represe i otázku výše prospěchu obviněných z předmětného činu. Prezentoval své názory na skutkový děj a jednání s poškozenými z hlediska naplnění znaků policejní provokace a znovu podal svůj výklad podstaty návrhů obviněných a smyslu jejich jednání. Závěrem uvedl, že trvá na své nevině a žádá dovolací soud, aby věnoval pozornost všem jeho námitkám uvedeným v dovolání i v tomto podání.
Obviněný P. F. ve svém dalším písemném vyjádření datovaném 1. 10. 2018 reagoval i na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1795/2016, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v této trestní věci. Obviněný s tímto usnesením Ústavního soudu vyjádřil nesouhlas. Rozvedl, v čem i nadále spatřuje vyloučení členů senátu Nejvyššího soudu, který o věci rozhodoval dne 9. 4. 2014. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zdůraznil, že usnesením Ústavního soudu a jeho skutkovými zjištěními není Nejvyšší soud vázán. Zabýval se rozsahem přezkumné pravomoci Ústavního soudu a formou tabulky shrnul 44 svých námitek, jimiž se – až na několik málo výjimek – Ústavní soud nezabýval.
Znovu podrobně rozvedl také kritiku předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014. Uvedl, že Nejvyšší soud tehdy vycházel ze sedmi skutkových okolností, které všechny jsou jeho vlastními skutkovými závěry bez opory v provedeném dokazování či skutkových závěrech soudů nižších stupňů, a naopak nezabýval se žádnou z dvou desítek skutkových okolností, na nichž soudy prvního a druhého stupně v původním řízení založily závěr o existenci dobré víry J. B. Tyto vybrané, uvedeným způsobem obviněným interpretované závěry soudů zpracoval obviněný do tabulky, v níž k nim přiřadil i to, co podle jeho názoru především bylo potvrzeno či vyvráceno v novém hlavním líčení. Znovu připomněl svou obhajobu, že spoluobviněný J. B. se v roce 1999 stal vlastníkem předmětného obrazu na základě vydržení, a stíhaným jednáním proto nebyl zasažen objekt trestného činu, jímž je cizí majetek.
Setrval na svém návrhu na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu a uvedl výčet hmotně právních i procesních otázek, k nimž podle jeho mínění Nejvyšší soud v této věci zaujal názor, který je v rozporu s jeho ustálenou judikaturou (v podstatě tu jde o opětovné nastolení námitek, které obviněný uplatnil v předchozích podáních). Setrval rovněž na návrhu na zrušení napadeného usnesení a zproštění obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
Je namístě připomenout, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010, byli všichni tři obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch jmenovaných obviněných uvedená rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Benešově nové projednání a rozhodnutí věci. Okresní soud v Benešově po vrácení věci dovolacím soudem provedl z důvodu změny složení senátu hlavní líčení znovu a rozhodl o vině obviněných výše uvedeným rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, po němž následovalo napadené usnesení Krajského soudu v Praze. Po podání dovolání všemi obviněnými a přidělení věci do senátu č. 7 pod sp. zn. 7 Tdo 1795/2016 byla vznesena obviněným P. F. námitka podjatosti dvou výše jmenovaných členů senátu, kteří se podíleli na dřívějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1795/2016, bylo rozhodnuto, že tito soudci Nejvyššího soudu (JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš) nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v této trestní věci. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný P. F. ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17, jako zjevně neopodstatněná.
Věc byla po novém předložení spisu okresním soudem (v mezidobí došlo z procesních důvodů k prozatímnímu vrácení spisu tomuto soudu z důvodů pro toto rozhodnutí nepodstatných) zapsána u Nejvyššího soudu pod novou spisovou značkou 7 Tdo 1593/2017 a po změně složení senátu k 1. 1. 2019 byla věc přidělena jinému předsedovi senátu k vyřízení. Jen pro úplnost lze zmínit, že v senátu už jsou většinově zastoupeni jiní soudci, než kteří rozhodovali dne 9. 4. 2014. Z důvodů, které budou níže rozvedeny, senát Nejvyššího soudu nedospěl k závěru, že by bylo nutno věc předložit velkému senátu trestního kolegia. Za této situace přistoupil k rozhodnutí o dovoláních obviněných.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu a způsobu dokazování apod. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou – s výjimkami taxativně uvedenými v §265b tr. ř. – ani námitky týkající se procesních otázek, jako jsou zákonnost opatřování a provádění důkazů.
Nad rámec dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. může Nejvyšší soud do pravomocných rozhodnutí zasáhnout jen v těch případech, kdy je to nutné k zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Tehdy má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Důvody pro takový postup však v daném případě shledány nebyly.
K procesním námitkám odvolatelů
Jako námitky procesní povahy nespadající pod žádný z dovolacích důvodů lze chápat zpochybnění důkazu výstupy z provedených odposlechů telefonních hovorů, případně sledování osob a věcí. Tuto námitku vznesli dovolatelé spíše okrajově a blíže ji nekonkretizovali v tom směru, jaký vliv tato tvrzená procesní vada měla mít na skutková zjištění a rozhodnutí soudů. Nejpodrobněji se touto námitkou zabýval ve svém dovolání obviněný P. F. (odst. 294-305 dovolání). Lze shrnout, že příkazy, jimiž byly uvedené úkony nařízeny, nesplňovaly podle jeho názoru zákonné podmínky kladené na jejich odůvodnění, neboť v nich absentuje zdůvodnění jejich neodkladnosti a neopakovatelnosti, subsidiarity i proporcionality.
Nejvyšší soud k těmto v podstatě jen obecným výtkám obviněných pouze uvádí, že se s nimi neztotožnil, neboť ve skutečnosti byly dány materiální i formální předpoklady použitelnosti těchto procesních úkonů, jak je shrnul nalézací soud na str. 17-18 rozsudku. Obvinění (kteří ostatně na jiných místech právě na obsah odposlechů poukazovali v rámci své obhajoby) tuto procesní námitku zpochybňující odposlechy vznesli už v odvolacím řízení a odvolací soud ji odmítl (str. 10 napadeného usnesení).
Pokud jde o odposlechy, podle §88 odst. 1 až 4 tr. ř. ve znění účinném v době namítaných úkonů platilo, že je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny skutečnosti významné pro trestní řízení. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Bez příkazu podle odstavce 1 může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v odstavci 1, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí. Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.
Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu upravovalo (a dosud upravuje) ustanovení §88a tr. ř., podle něhož je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Příkazu není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.
Uvedená úprava z hlediska hodnocení dovolacích námitek nedoznala podstatných změn, což ani není podstatné, neboť pro posuzování procesních úkonů je nutno aplikovat zákon účinný v době jejich provádění. Ostatně jestliže v mezidobí došlo k určitému zpřísnění podmínek provádění odposlechů, například výslovným zakotvením zásady subsidiarity, nemělo by to na posuzování použitelnosti odposlechů vliv už proto, že tento princip bylo nutno v duchu zásady zdrženlivosti a základního práva obviněného na spravedlivý proces respektovat i v době provádění procesních úkonů v této věci, přičemž i tento princip respektován byl.
Sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") podle §158d tr. ř. (účinného v době předmětných úkonů) se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle odst. 2 citovaného ustanovení lze sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle odst. 3 pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Uvedená povolení lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Nesnese-li věc odkladu a nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, lze sledování zahájit i bez povolení. Bez splnění podmínek podle odstavců 2 a 3 lze sledování provést, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Je-li takový souhlas dodatečně odvolán, sledování se neprodleně zastaví. Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a tr. ř.
V posuzované věci splňují namítané úkony veškeré zákonem požadované náležitosti. Ve spise jsou dokumentovány jednotlivé podněty, žádosti a vydané příkazy. Lze zejména zmínit podnět k podání návrhu na odposlechy ze dne 30. 7. 2007 (č. l. 522-525), příkazy soudců podle §88 tr. ř. k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jejich prodloužení ze dne 2. 8. 2007 (č. l. 528), ze dne 1. 11. 2007 (č. l. 695), ze dne 24. 1. 2008 (č. l. 697), ze dne 23. 4. 2008 (č. l. 701). Protokoly o záznamu telekomunikačního provozu jsou založeny na č. l. 887 a násl. Příkazy ke zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. ze dne 2. 8. 2007 a ze dne 25. 1. 2008 jsou založeny na č. l. 526 a 705 spisu. Pokud jde o sledování osob a věcí, jsou založeny žádosti Policie České republiky o povolení ze dne 27. 6. 2007 (č. l. 766) a ze dne 19. 7. 2007 (č. l. 782). Příslušná povolení soudců a jejich prodloužení jsou založeny zejména na č. l. 769, 778, 784, 794 a 798 spisu, protokoly na č. l. 763 a násl. Spis obsahuje rovněž souhlasy poškozených P. F. a M. F. ve smyslu §158d odst. 6 tr. ř. (č. l. 768, 799) a založeny jsou rovněž příslušné protokoly o provedených úkonech.
Věcné důvody pro vydání příkazů a povolení byly nepochybně dány a tyto byly s ohledem na procesní stadium jejich vydání adekvátně odůvodněny (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 To 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, aj.). Byly splněny i požadavky subsidiarity a proporcionality. Věcnou odůvodněnost a nezbytnost uvedených úkonů je třeba posuzovat materiálně a v kontextu procesní situace a všech vydaných příkazů a povolení a jejich odůvodnění. Základní věcné důvody, o které se tyto úkony opíraly, spočívaly především v tom, že bylo nutno ztotožnit držitele kradeného obrazu a vypátrat místo, kde se tento obraz nachází. Jednalo se přitom o obraz ojedinělé umělecké hodnoty i ceny.
Jiné možnosti vypátrání obrazu a spolupachatele se v dané době nenabízely, neboť obvinění P. F. a P. Š. odmítali tyto údaje poškozeným sdělit, a to právě z obavy před zásahem policie a zajištěním obrazu (ještě na schůzce dne 6. 6. 2008, kde se poškozená domáhala toho, aby jí byl obraz ukázán, se tomu oba jmenovaní obvinění bránili v obavě, že jim bude obraz zabaven). Přitom již v minulosti (v roce 1997, jak vyplývá z výpovědi svědkyně M. F. i svědka J. P.) se poškozená z okruhu informovaných osob dozvěděla, že obraz se objevil, snažila se podnikat určité kroky i ve spolupráci s policií, obraz však za blíže nevyjasněných okolností opět na deset let „zmizel“. Obava z podobného vývoje byla odůvodněna i v době po zahájení úkonů trestního řízení v této věci, a proto také nebylo z taktického hlediska vhodné zahájit ihned trestní stíhání obviněných P. F. a P. Š. Ani poměrně dlouhodobá neúspěšnost úkonů v této věci (ještě z vyhodnocení úkonů trestního řízení ze dne 10. 9. 2008 plyne, že se nepodařilo zjistit místo uložení obrazu a zajistit jej) na tom nic nemění, ba naopak odůvodněnost uvedených úkonů potvrzuje. Obraz nakonec vydal obviněný J. B. policejnímu orgánu až dne 7. 4. 2009 (viz protokol o vydání věci č. l. 199). Dalším důvodem nutnosti provádění uvedených úkonů zmiňovaným v příslušných dokumentech byla potřeba ztotožnění spolupachatele a zjištění podílu jednotlivých osob na prověřované trestné činnosti.
Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ani sledováním a jejich důkazním využitím nebylo do základního práva obviněných na spravedlivé řízení zasaženo.
Pokud jde o námitku policejní provokace , k této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., kde uvedl, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.
V usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015 – III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud uvedl, že za policejní provokaci nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází ze zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu a použití agenta, tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán před tím, než začne monitorovat nebo kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat příslušné procesní instituty, má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu. O policejní provokaci se proto nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.
V posuzované trestní věci se o policejní provokaci zjevně nejednalo, neboť podle skutkových zjištění nalézacího soudu to byli obvinění, kteří jako první kontaktovali poškozenou M. F. s cílem uzavřít s ní zmíněnou dohodu a v tomto duchu s ní začali jednat. Prvotní vůle spáchat trestný čin v jeho jasně vymezených konturách proto byla dána bez zásahu policejního orgánu a obvinění ke svému jednání nebyli vyprovokováni. Obvinění mimo jiné připravili návrh předmětné smlouvy o finanční kompenzaci. To, že poškozená kontaktovala policii, která pak jednání monitorovala a snažila se i získat informaci, kde se kradený obraz nachází (což obvinění tajili), nečiní z postupu policie provokaci trestné činnosti, nýbrž jde o snahu o její objasnění a zdokumentování. V tomto rámci a s tímto cílem logicky mohli být poškozená a její syn instruováni například k postupu a chování při schůzkách s obviněnými, k prodlužování jednání atd. Jak zmínil nalézací soud, poškozená v rozhodujících fázích skutku, tedy v období schůzek a vyjednávání v roce 2007, nebyla aktivním či provokujícím činitelem.
Nejvyšší soud se nehodlá blíže zabývat výtkami obviněných vůči rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu prve vydaným v této trestní věci, neboť správnost těchto rozhodnutí není oprávněn nijak revidovat, s výjimkou méně podstatných nedostatků, které vytkl Ústavní soud kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu.
To se týkalo dílčích tvrzení ohledně některých skutečností, např. o tom, že obraz byl tajně restaurován, která z dosavadních poznatků soudů nižších stupňů nevyplývala. Ústavní soud však dodal, že tato tvrzení nepředstavovala komplexní posouzení otázky viny obviněných, nýbrž hodnocení jedné z mnoha indicií nasvědčujících tomu, zda jeden ze spoluobviněných měl (nebo neměl) povědomí o tom, že obraz pochází z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že jádro argumentace dovolacího soudu bylo vybudováno čistě na posouzení právní stránky věci, neshledal Ústavní soud toto pochybení za natolik závažné, aby opravňovalo kasaci rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž v tomto světle bylo třeba odlišit danou věc i od obviněným zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14.
Za ne zcela korektní označil Ústavní soud dále formulaci dovolacího soudu, že je zřejmé, že jsou všichni obvinění trestně odpovědní za spáchání žalovaného skutku. Na druhé straně Ústavní soud konstatoval, že i s ohledem na celkový kontext kasačního usnesení dovolacího soudu šlo o spíše nevhodnou než nesprávnou formulaci dovolacího soudu, neboť po celou dobu je v usnesení řešena otázka hmotněprávního posouzení skutku, již následně dovolací soud vyřešil v neprospěch obviněných. Přitom naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu v případě trestně odpovědného pachatele vede právě k založení jeho trestní odpovědnosti. Uvedené proto podle názoru Ústavního soudu nelze ztotožňovat s případy, kdy orgán veřejné moci konstatuje přesvědčení o vině určité osoby trestným činem ještě dříve, než je tato pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena.
Podstatné je, že Ústavní soud (po zvážení tohoto konkrétního případu a po komparaci s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ve zmíněném kasačním rozhodnutí nevykročil ze své zákonem vymezené pravomoci a že při své přezkumné činnosti nepřekročil hranici mezi posuzováním otázek právních a skutkových (přičemž tyto dvě oblasti jsou vzájemně propojené a komplementární).
S tím souvisí obviněnými zpochybňovaná vázanost soudů prvního a druhého stupně zmíněným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu . Ta vyplývá z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle něhož byly soudy vázány právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Tato vázanost by nebyla dána tam, kde by došlo na základě nové důkazní situace k podstatné změně skutkových zjištění, a dále v případě vyslovení odlišného právního názoru Ústavním soudem. Soudy prvního a druhého stupně shodně konstatovaly, že ani po znovu provedeném hlavním líčení k podstatné změně skutkových zjištění nedošlo. Nalézací soud pouze konstatoval, že nepovažuje za prokázané, že se obraz v dílnách Národní galerie restauroval tajně (jde o jeden ze sedmi obviněným P. F. uváděných, údajně skutkových a nepodložených závěrů dovolacího soudu, čemuž lze pouze v případě tohoto závěru přitakat), a neztotožnil se ani s dovolacím soudem vyslovenou notorietou o informovanosti odborné veřejnosti o situaci významných obrazů.
K podstatné změně skutkových zjištění nedošlo. Právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem Ústavní soud nezpochybnil. Soudy tudíž jimi byly vázány. To akceptovaly a nalézací soud tuto vázanost vysvětlil na str. 24 – 25 svého rozsudku (s určitou nepřesností týkající se otázky vydržení) a zmínil v této souvislosti rovněž nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14.
V řízení nedošlo ani k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud se vypořádal se zásadními námitkami obviněných a s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Je tu možno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
Ke konkrétní výhradě obviněných k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, především že vycházel z vlastní interpretace obsahu uskutečněných odposlechů, lze uvést, že odvolací soud skutečně obsah odposlechů zmiňuje na str. 10 usnesení. Nejde však o nějakou jejich novou, odlišnou interpretaci, tím méně o nová skutková zjištění, nýbrž o doplnění odůvodnění odsuzujícího rozsudku v logické návaznosti na ně. Odvolací soud nemůže měnit rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by sám provedl odpovídající dokazování. Může však – v reakci na odvolací námitky – doplnit argumentaci nalézacího soudu a zmínit přitom i další aspekty obsahu provedených důkazů, jejich hodnocení a souvislostí. Opačný výklad by do značné míry popíral smysl odvolacího řízení a odkazoval by odvolací soud do mezí, v nichž by mohl – při zásadním souhlasu se skutkovými závěry soudu nalézacího – pouze opakovat jeho úvahy a závěry, popřípadě jen odkázat na jeho odůvodnění. Navíc v uvedeném případě není žádný zásadní rozdíl mezi interpretací obsahu odposlechů oběma soudy, které shodně zmiňují hovory obviněných týkající se hodnoty předmětného obrazu a možností jeho prodeje (viz str. 18 rozsudku, str. 10 usnesení).
Odmítnout je třeba i námitku obviněného P. F., že uznání obviněných vinnými je v rozporu s čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a se zásadou ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž). Především je třeba uvést, že dovolací důvod, jemuž by tato námitka obsahově odpovídala, tj. důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný neuplatnil.
Kromě toho by výklad použitý obviněným znamenal, že s uvedeným ustanovením Paktu by byla v rozporu úprava všech mimořádných opravných prostředků v českém trestním řádu. Uvedené ustanovení Paktu, z něhož vychází i odpovídající úprava §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., odpovídá rovněž čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedené ustanovení Paktu uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obviněný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Hovoří se zde tedy pouze o zahájení trestního stíhání. Zmíněné ustanovení Listiny již upřesňuje, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, přičemž tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem . Konečně citované ustanovení trestního řádu uvádí, že trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno . Tímto „předepsaným řízením“ zákon míní – kromě řízení o ústavní stížnosti – zejména řízení o mimořádných opravných prostředcích, tj. také řízení o dovolání (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 205). Jestliže v daném případě došlo ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku v řízení o dovolání a poté byli obvinění v novém řízení uznáni vinnými, nejde o rozpor se zásadou ne bis in idem ve smyslu citovaných dokumentů.
Z hlediska čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy lze dodat, že podle odst. 1 tohoto ustanovení nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle odst. 2 ovšem ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Pojem „obnova řízení“ je zde tedy třeba vykládat v obecném významu jako situaci, kdy již jednou skončené řízení je znovu otevřeno, nikoli úzce v tradičním právním významu jako specifický případ znovuotevření řízení v případě, že se objeví nové, dříve neznámé skutečnosti. Podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 je přitom lhostejné, zda nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci ve prospěch nebo v neprospěch obviněného (Kmec, J. a kol: Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1407).
Dovolatel se tedy mýlí, pokud ze znění čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikovaného pod č. 120/1976 Sb.) dovozuje nepřípustnost svého dalšího trestního stíhání po zrušení původního zprošťujícího soudního rozhodnutí Nejvyšším soudem na základě mimořádného opravného prostředku, konkrétně na základě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Hmotně právní námitky obviněných jsou pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Tímto skutkovým stavem je Nejvyšší soud – s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu – v zásadě vázán.
Pod uplatněný dovolací důvod jsou podřaditelné námitky, že zjištěný a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaný skutek obviněných nenaplnil znaky pokusu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., účinného do 30. 6. 2008.
Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní, získá-li takovým činem prospěch velkého rozsahu.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Obvinění podle rozsudku spáchali pokus předmětného trestného činu (a to ve spolupachatelství) tím, že se společně dopustili jednání pro společnost nebezpečného bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu tak, že usilovali, aby bylo ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestnou činností s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem, a takovým činem (by) získali prospěch velkého rozsahu, a jednání se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Vzhledem k tomu, že po provedení nového hlavního líčení skutečně nedošlo ve věci k žádnému výraznému důkaznímu posunu ani ke změně podstatných skutkových zjištění, je z hlediska právního posouzení skutku stěžejní, že Nejvyšší soud už ve svém předchozím rozhodnutí v této věci vyslovil jasný právní názor, že skutková podstata žalovaného trestného činu [tj. pokusu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., účinného do 30. 6. 2008] byla jednáním všech obviněných naplněna.
Tímto právním názorem nebyly vázány jen soudy prvního a druhého stupně, ale je jím vázán i Nejvyšší soud při nynějším rozhodování o dovoláních obviněných. Tato vázanost vlastním právním názorem vysloveným rozhodnutím v téže věci byla stanovena usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004. Velký senát v něm dospěl k závěru, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání a v rámci dalšího dokazování nedošlo ke změně původního zjištěného skutkového stavu věci. Tato zásada je respektována i v navazující judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1419/2010, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 675/2012, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1317/2017, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1127/2018 aj.) a Nejvyšší soud ani nyní neshledává důvod se od ní odchylovat.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec výše uvedeného dodat, že znaky pokusu uvedeného trestného činu byly skutečně zjištěným jednáním obviněných naplněny. Především je nepochybné, že předmětný obraz byl věcí původně získanou trestnou činností, konkrétně trestným činem krádeže, o čemž všichni obvinění v době jednání kladeného jim za vinu věděli. Původem věci ve smyslu posuzované skutkové podstaty se rozumí to, že věc pochází z trestného činu. Naplněny byly i další zákonné znaky, a to zastírání původu věci, respektive jiné usilování o ztížení zjištění původu věci, a cíl vzbudit zdání, že věc (získaná trestnou činností) byla nabyta v souladu se zákonem.
Nalézací soud z návrhu předmětné smlouvy o finanční kompenzaci zjistil, že obsahem této smlouvy, o jejíž uzavření obvinění usilovali, mělo být mimo jiné ujednání, že „příjemce finanční kompenzace“ ve výši 1 800 000 Kč bude garantovat zákonný a jinými právy nezatížený původ nabytí díla. Dále měl prohlásit, že toto dílo, které mu bylo kdysi odcizeno, je okamžikem uzavření smlouvy považováno za objevené, a že učiní neprodleně všechna opatření, která povedou k obeznámení příslušných orgánů, aby dílo nebylo vedeno v registru pátrání po uměleckých dílech a na veřejně přístupných stránkách Ministerstva vnitra České republiky, s tím, že touto smlouvou nebude nijak dotčeno vlastnické právo poskytovatele finanční kompenzace k uměleckému dílu vyplývající z titulu kupní smlouvy realizované mezi poskytovatelem finanční kompenzace a třetí osobou. Příjemce kompenzace se měl dále touto smlouvou zavázat, že z jeho strany nebudou činěny žádné kroky zpochybňující vlastnictví poskytovatele kompenzace.
Odvolací soud uvedl, že bylo opětovně bez pochybností prokázáno, že v uvedené době obvinění po předchozí domluvě a poté, co se již všichni dozvěděli, že předmětný obraz je kradený, respektive že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem nabídli poškozeným uzavření uvedené smlouvy, přičemž obviněný J. B. měl zůstat v anonymitě a poškozeným nebylo sděleno, kde se obraz nachází. Prokázaným účelem smlouvy bylo obraz co nejlépe zpeněžit.
Z hlediska znaků uvedeného trestného činu je namístě připomenout, že zastřením původu věci se rozumí nejen tzv. „praní špinavých peněz“. Zastření znamená, že informace o původu věci je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k věci, utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s věcí a informací o vlastnictví, resp. o jiných právech k věci, vkládání takových věcí do „legálního“ podnikání apod.
Hranice mezi zastíráním původu a „jiným usilováním“ je někdy obtížně vymezitelná. Jiným usilováním se zpravidla rozumí jakékoli jiné jednání pachatele, které není bezprostředním zastíráním původu, ale směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachateli nebo jinými osobami bez problémů ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiných osob. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že předmětná věc (získaná trestnou činností) byla nabyta v souladu se zákonem. Pachatelem může být jak pachatel „základního“ trestného činu, tak i jiná osoba.
Skutková podstata legalizace výnosů z trestné činnosti byla vyčleněna z ustanovení postihujících pouhé podílnictví proto, že jejím obsahem není jen převod výtěžku z trestné činnosti, ale zahrnuje zejména různá jednání následující po spáchání trestné činnosti vedené snahou zahladit či odstranit její stopy z hlediska výnosů této trestné činnosti a zajistit zdání jejich legálnosti (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1944).
Od uzavření smlouvy o finanční kompenzaci s poškozenou a splnění jejích závazků ze smlouvy plynoucích si obvinění slibovali to, že nebude vedeno soudní řízení o vlastnictví obrazu a poškozená se ani jiným způsobem nebude vlastnictví domáhat a obraz nebude veden jako odcizený v příslušných registrech, takže bude moci být veřejně vystavován a nabízen k prodeji prostřednictvím aukcí. Celá záležitost by tak byla uzavřena s tím, že původ věci ve smyslu jeho někdejšího odcizení rodině, která ho mnoho let vlastnila, by nebyl všeobecně znám, byl by zastřen, respektive by bylo podstatně ztíženo zjištění tohoto původu věci. Nikdo nezasvěcený by pak neměl důvod k pochybnostem, že věc byla nabyta v souladu se zákonem. Sám obviněný P. F. hovořil při schůzce s poškozenými o „legalizaci“ (č. l. 1044). Poškozená by byla v případě uzavření smlouvy zavázána v podstatě rozptýlit jakékoli pochybnosti o vlastnictví věci nebo o jejím nekalém původu. Na tom by nic neměnil fakt, že při veřejné prezentaci obrazu by se, pokud by to „umožnily okolnosti“, uváděl původní rodinný původ obrazu „jako zdroj historického držení díla plně v souladu s dobovou literaturou“. Poškozená by dohodou dosáhla toho, že obraz vážící se k historii rodiny, k němuž měla silný citový vztah, by byl opět veřejně znám, vystavován a nacházel by se – podle jejích slov – v dobrých rukou.
Je tudíž lichý argument obviněného P. Š., že součástí jednání nebyl požadavek mlčenlivosti o původu obrazu. Původ věci ve smyslu §252a tr. zák. by byl zastřen, respektive bylo by podstatně ztíženo zjištění původu tím, že by obraz nebyl nikde prezentován jako odcizený, nýbrž nanejvýš jako kdysi odcizený, avšak „objevený“. Právě to by vytvořilo možnost obraz bez jakýchkoli omezení či obav vystavovat a případně jej prodat za co nejvyšší cenu například prostřednictvím aukce. Jestliže obviněný P. Š. uvádí, že účelem smlouvy o finanční kompenzaci bylo založit nepochybné vlastnické právo za sjednanou finanční náhradu, znamenala by právě tato dosažená nepochybnost vzbuzení zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem. A dosáhnout tímto způsobem nepochybnosti se obvinění snažili právě proto, že si byli vědomi pochybností, které by mohly o současném vlastnictví obrazu vzhledem k jeho dřívějšímu odcizení vyvstat.
Původně se přitom obraz dostal z dispozice oprávněných osob trestným činem krádeže, za který byli jeho pachatelé odsouzeni. Další osud obrazu zůstal nejasný a je pravděpodobné, že byl odcizen na objednávku, aby s ním bylo případně obchodováno. Tomu nasvědčuje nepříliš věrohodná výpověď jednoho z pachatelů krádeže L. N., kterou zmiňoval Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí a v níž jmenovaný uvedl, že odcizený obraz uschovali v opuštěném mlýně nedaleko XY dne 2. 6. 1992 (tj. v den jeho odcizení) tak, že jej opřeli o zeď pod jedním oknem. Když byl dne 11. 6. 1992 v mlýně, již tam obraz nenalezl a obraz byl zřejmě odcizen. Nejvyšší soud si je vědom i svědecké výpovědi tohoto pachatele krádeže, v níž uvedl, že obraz si vzal jistý pan V., Slovák nebo Maďar, a o jeho dalším osudu není svědkovi nic známo. Každopádně obraz pak zůstal řadu let skryt a za přesně neobjasněných okolností měnil držitele, až nakonec obviněný J. B. uplatnil nabytí jeho vlastnictví vydržením. Objektivně a z celkového pohledu vzato, optimálnější způsob „zlegalizování“ slavného kradeného obrazu si lze stěží představit. I s uvážením toho je nutno pohlížet na námitku dovolatele o hranicích trestněprávní ochrany poskytované původnímu vlastníku.
Nekalým původem obrazu ve smyslu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je třeba rozumět právě původní odcizení obrazu, nikoli to, jak se obraz dostal do dispozice obviněného J. B. Zastírání tohoto původu obrazu neznamená zastírání vůči poškozené M. F. a jejímu synovi (ti o odcizení obrazu samozřejmě věděli), nýbrž vůči širokému, blíže neurčenému okruhu osob, ovšem s tím, že nejde jen o zastírání samotného někdejšího odcizení, ale i jakýchkoli pochybných okolností „objevení se“ obrazu a případných nejasností ohledně jeho vlastnictví.
Jednání obviněných vůči poškozeným mělo jinou povahu, a to – jak už Nejvyšší soud dříve naznačil – povahu jakéhosi korupčního či kvazikorupčního jednání. To navíc bylo prováděné za pomoci určitého nátlaku na poškozené spočívajícího v tom, že jim nebyl prozrazen držitel obrazu ani to, kde se obraz nachází. Poškození byli postaveni v podstatě před volbu: buď nepřistoupit na závazky plynoucí pro ně z navrhované smlouvy, nevzdat se vlastnictví, avšak možná obraz opět na dlouhou dobu nebo i navždy „ztratit z dohledu“ (podobně jako tomu bylo při poškozenými popisovaných událostech z počátku roku 1997 – viz výpověď svědkyně M. F. č. l. 2031 a výpověď svědka P. F. č. l. 2041), anebo přijmout navrhované podmínky, vzdát se vlastnictví a za to obdržet určitou finanční částku a do budoucna snad i získat možnost svůj obraz jakožto rodinnou památku ještě někdy vidět, například na výstavách, kde by byl i takto prezentován. Přitom jednání, jak je popsali poškozená M. F. a její syn, mělo i určité prvky jednání nátlakového (viz např. druhá schůzka, vedená podle poškozené „už v ostřejším duchu“, kde došlo ke snížení nabízené sumy údajně z důvodu, že obraz byl kamsi odvezen a bude se muset převážet ve vakuovém balení apod.).
Při poctivých úmyslech by obvinění jednali jiným způsobem. Nebyl by rozumný důvod skrývat identitu držitele obrazu ani tajit místo, kde se obraz nachází. Vysvětlení tohoto postupu uváděná obviněnými nemohou obstát. To platí jak o námitce obviněného P. F., že jako zmocněnec J. B. nemohl postupovat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy a odtajnit jeho identitu, tak o námitce obviněného P. Š., že J. B. nezastupoval a neviděl proto důvod sdělovat poškozené jeho identitu. Výstižně se těmito okolnostmi zabýval odvolací soud na str. 10-11 napadeného usnesení, kde mj. připomněl, že z odposlechů je zřejmé, že obvinění zvažovali informování poškozené, avšak takový krok vyhodnotili jako rizikový s tím, že by mohla poškozená uvědomit policii a že by mohl být obraz policií zabaven. Nejvyšší soud to konkretizuje tak, že obavy obviněných ze sledování policií jsou patrné například z rozhovoru ze dne 26. 5. 2008 (č. l. 939).
Obvinění si tudíž byli dobře vědomi toho, že bez dohody s poškozenou je obraz legálně neobchodovatelný. Jednali s vědomím, že poškozená „musí dát svolení“ (č. l. 937). Z těchto důvodů před poškozenou tajili místo, kde se obraz nachází, i jeho držitele. Ze strany obviněných se nejednalo o rovnocenné, poctivé jednání. Jednali navíc i za využití finanční situace poškozených, ať už domnělé nebo skutečné (č. l. 911). V podstatě se jednalo o vytváření možnosti nakládat s výnosem někdejší trestné činnosti bez trestněprávních rizik.
Podstata a smysl navrhované smlouvy o finanční kompenzaci (č. l. 1262-1264) je tedy zřejmá. Aniž by zpochybňoval své předchozí právní závěry, dodává Nejvyšší soud, že není rozhodné, zda by odpovídala příslušným kritériím občanského zákoníku – ať již účinného v době činu, nebo v době rozhodování soudu – a jak by bylo možno ji z hlediska občanského práva nazvat a zařadit, případně zda by byla platná. Je vcelku irelevantní, zda bylo možno platně uzavřít smlouvu o narovnání ohledně vlastnického (tj. absolutního práva), za absence předchozího závazku.
Jak správně zdůraznila ve svém vyjádření státní zástupkyně, od takového posouzení se trestnost jednání obviněných neodvíjí. Pro posouzení trestní odpovědnosti, kdy součástí objektivní stránky činu je určitý právní úkon (právní jednání), event. uzavření konkrétní smlouvy, nemá v zásadě otázka platnosti tohoto úkonu význam. Z hlediska trestnosti jednání, které může mít i povahu právního úkonu, není totiž důležité, zda jde o úkon platný nebo neplatný, ale to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. V dané věci je tak podstatné, že obvinění se snažili předmětnou dohodou vyloučit původního vlastníka obrazu z možnosti uplatňovat k předmětnému obrazu vlastnická práva. To je jednoznačně zřejmé i z toho, že po celou dobu zůstával obviněný J. B. vůči poškozené M. F. v anonymitě a neumožnil jí prohlídku obrazu, aby se neseznámila s místem, kde je přechováván.
Jestliže Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí podstatu smlouvy o narovnání zmínil, učinil tak v podstatě jako obiter dictum a v reakci na nesprávný dřívější závěr krajského soudu, že se v daném případě jednalo o smlouvu o narovnání, a především proto, aby vysvětlil podstatu navrhované smlouvy. Tou měl být založen právní vztah, z něhož by jedna strana byla zavázána k určitému jednání, oproti závazku druhé strany za to zaplatit. Nejvyšší soud tehdy uvedl, že se mělo jednat v podstatě o úplatek za to, že poškozená a její syn by v rozporu se skutečností navenek i ve vztahu k příslušným orgánům uváděli nepravdivé informace.
S ohledem na shora uvedené nelze také pochybovat o tom, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., tzn. věděli, že mohou způsobit ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákonem, a to také chtěli.
Úmysl obviněných spáchat trestný čin vyplývá i z dalších okolností, na něž soudy ve svých rozhodnutích poukázaly. Nejvyšší soud jen připomíná například to, že obraz obviněný J. B. nabyl na základě kupní smlouvy datované 8. 1. 1996 (na niž se odvolávají i spoluobvinění) sice písemné, kde však nebyla uvedena kupní cena (č. l. 201). Prodávajícím byl galerista, svědek J. A., který obraz údajně koupil za 200 000 nebo 300 000 Kč. Nevystavoval ho, měl jej ve své kanceláři (jak se obviněný J. B. o možnosti koupě obrazu dozvěděl, nebylo postaveno najisto). Za jakou cenu pak obraz prodal obviněnému J. B., na to si svědek po celou dobu trestního řízení nevzpomněl. V hlavním líčení (konaném po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) se však podivil, že ve smlouvě není uvedena kupní cena, a zmiňoval různé sumy – 500 000 Kč, 700 000 Kč, 1 000 000 Kč (č. l. 2051). Obviněný J. B. se k ceně, za kterou obraz koupil, původně odmítal vyjádřit, teprve později v písemném podání uvedl, že jej koupil za 3 500 000 Kč. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí uvedl, že pokud by to bylo prokázáno (což dosud nebylo), svědčilo by to o tom, že obviněnému byla známa vysoká cena obrazu.
Jak připomněla státní zástupkyně, obraz byl prodáván nikoliv způsobem obvyklým pro dílo takového významu, tj. formou aukčního prodeje, který je bezpochyby pro prodávajícího výhodný. Fakt, že byli o uvedených okolnostech alespoň částečně informováni, nezpochybňují ani spoluobvinění, naopak poukazují na zmíněnou kupní smlouvu a další okolnosti, z nichž dovozují vydržení obrazu obviněným J. B.
Neobstojí ani tvrzení o nemožnosti ověřit si při vynaložení veškerého úsilí původ díla. I když do veřejně přístupné databáze bylo zaevidováno jako odcizené až dne 17. 4. 2002, je jasné, že Policie České republiky (i za využití mezinárodní právní pomoci prostřednictvím Interpolu) po obraze pátrala od jeho odcizení, tj. od 2. 6. 1992. Dne 15. 9. 1992 bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání a v červnu 1993 byl vydán mezinárodní pátrací oběžník. Ve veřejně přístupném registru „Pátrání po uměleckých dílech a předmětech kulturní hodnoty“ na stránkách Ministerstva vnitra České republiky byl pak obraz veden v SEUD pod č. 91 069 860 s příznakem OD, tj. jako odcizený.
Pokud jde o znalecký posudek zemřelého znalce JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha ze dne 21. 12. 2015 (č. l. 398-399), ten ohodnotil obraz na 3 500 000 Kč. Obviněnými bylo na tento znalecký posudek poukazováno při zdůrazňování dobré víry, avšak soudy správně připomněly, že tento znalecký posudek vůbec neřešil původ či historii obrazu. To ani nemohl vzhledem k jeho stručnosti a vzhledem k tomu, že podle znaleckého deníku byl vyžádán a vypracován téhož dne a jeho vypracování trvalo jednu hodinu (viz výpis ze znaleckého deníku č. l. 216). Lze ostatně usuzovat, že nezahrnutí historie obrazu do znaleckého posudku mělo svůj důvod.
Nelze dále přehlédnout, že když pořad České televize vysílaný dne 22. 9. 1993, v němž bylo vyhlášeno pátrání po předmětném obraze, sledovalo 1 230 000 dospělých, tj. více než 15 procent obyvatel, je prakticky jisté, že mezi nimi byli i lidé z kruhů zasvěcených, jako jsou sběratelé, prodejci uměleckých děl, historikové umění, umělci apod., mezi nimiž se logicky musela informace o odcizení tak významného díla alespoň částečně rozšířit. Lze tu připomenout výpověď svědka K. S., že příběh o odcizení obrazu se běžně vyprávěl mezi lidmi v kavárně a že jemu pravděpodobně o odcizení obrazu řekl i fotograf pan H., který mu prodával fotodokumentaci k obrazu, když svědek psal monografii o Toyen, která vyšla v roce 2000.
Vědomost všech obviněných o pochybnosti vlastnictví obrazu vyplývá i ze samotného jejich jednání, tj. že jednali vůči poškozené způsobem popsaným v odsuzujícím rozsudku, a dále i z formulace obsahu navrhované dohody. Je zřejmé, že nešlo o nějakou snahu o morální satisfakci, ale o uskutečňování cíle dosáhnout co největšího majetkového prospěchu s minimálními riziky. Fakt, že přitom mělo toto jednání i nátlakové prvky, vyplývá nejen z výpovědi poškozené M. F. a jejího syna P. F., ale i ze záznamů telefonických hovorů mezi obviněnými. Jen pro ilustraci lze uvést, že mluvili o tom, že nechají poškozené ještě „vyměknout“, respektive „vyšťavit“, že poškození nemají peníze a nechají se zlákat nabízenou částkou v porovnání s tím, že by nedostali nic. Obvinění také hovořili například o tom, že poškozeným nabídku dále sníží z částky 1,8 mil. Kč na 1,5 mil. Kč, že člověk na to musí mít pevné nervy atd. (viz např. č. l. 835, 904). To plně odpovídá posouzení situace odvolacím soudem v odůvodnění napadeného usnesení. Naopak neodpovídá to údajnému „morálnímu charakteru transakce“ zmiňovanému v návrhu smlouvy (č. l. 1263).
Opakovaně zdůrazňovaná dovolací námitka obviněných spočívala v tvrzení, že předmětem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti se nemohla stát věc, kterou již obviněný J. B. vydržel, a nešlo tudíž ve vztahu k jednomu z obviněných o věc cizí , naopak, jednání kladené obviněným za vinu bylo výkonem vlastnického práva, což je okolnost vylučující protiprávnost.
Především je namístě připomenout, že i k této otázce již Nejvyšší soud v této věci zaujal právní názor, jímž je vázán. Uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli trestného činu jedná o věc cizí či nikoliv.
Obvinění proti tomuto právnímu názoru argumentovali tím, že podle ustálené judikatury je objektem tohoto trestného činu cizí majetek, a to ve vztahu k věcem získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Z toho dovozovali, že věc, která je předmětem tohoto trestného činu, musí být ve vztahu k jeho pachateli nutně věcí cizí. Poukazovali i na některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež toto vymezení objektu obecně konstatovala (například usnesení ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011, ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 7 Td 6/2015, a další).
Nad rámec zmíněné vázanosti svým předchozím rozhodnutím Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Citované vymezení objektu trestného činu, často v obecné rovině uváděné v některých rozhodnutích soudů i v literatuře, je nutno považovat za orientační a nikoli vystihující veškeré případy naplnění poměrně široce pojaté skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Jak už bylo zmíněno, věcí získanou trestnou činností není jen věc, která byla přímo získána „základním“ trestným činem spáchaným pachatelem pozdější „legalizace“, ale je třeba za ni považovat všechny druhy výnosů z trestné činnosti, tj. v podstatě všechny druhy ekonomických výhod pramenících z trestného činu. Může jít o výnos nejen z majetkové nebo hospodářské trestné činnosti, ale i například o výtěžek z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami nebo obchodu s nimi, z přijetí úplatku aj. Z toho vyplývá, že v některých případech je nepřiléhavé tvrdit, že objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek. V dalších případech to sice platí, ale ve smyslu návaznosti na „základní“ trestný čin, tj. i v případech, kdy již mezitím došlo k „přetransformování“ vlastnictví či držby, tj. kdy již je předmětem legalizace věc náležející pachateli. Proto také může být za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti uložen např. trest propadnutí věci, jíž se legalizace týkala, což by při platnosti názoru prosazovaného obviněnými bylo vyloučeno.
Pachateli náleží především věci, které řádně nabyl do svého vlastnictví, ale také například výtěžek z trestného činu neoprávněného podnikání, úplatek, odměna za spáchaný trestný čin apod. Za věci náležející pachateli lze považovat též věci, kterých pachatel nabyl za věc získanou trestným činem nebo věc získanou jako odměnu za trestný čin i tehdy, když věc získaná trestným činem pachateli nenáležela, např. věc, kterou pachatel směnil za odcizenou věc, nebo peníze získané jejím prodejem (viz Šámal, P. – Púry, F. – Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 330). Ohledně všech těchto věcí by bylo možno spáchat trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož pachatelem ovšem nemusí být jen pachatel původního (základního) trestného činu.
Protiprávně legalizován může být nejen bezprostřední výnos z trestné činnosti, tj. věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj (včetně plodů a užitků), ale i výnos zprostředkovaný, tedy jednak věc, která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, jednak věc, ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti přeměněna, a dále věc, k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.
Přesněji lze tak objekt uvedeného trestného činu charakterizovat jako zájem společnosti na tom, aby jakýmikoli dalšími úkony nedocházelo k podstatnému ztížení nebo znemožnění zjištění původu věci pocházející z trestné činnosti (tj. která je výnosem z trestné činnosti), neboli aby nezůstal beze změny stav vytvořený predikativním (základním, hlavním) trestným činem. Fakt, že výše zmíněné obvykle zmiňované rámcové vymezení objektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti není zcela výstižné, vyplývá ostatně i z odborné literatury. Za objekt uvedeného trestného činu je někdy označován zájem na regulérnosti hospodářského života v širokém slova smyslu. Tento trestný čin destabilizuje obecně uznávaná pravidla řádného obchodování a ztěžuje možnost odhalení a vypátrání pachatele základního trestného činu a brání uspokojení poškozeného. Z uvedeného vyplývá, že objekt tohoto trestného činu je složitý a samotné jeho zařazení mezi trestné činy proti majetku je problematické (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 632).
Nejvyšší soud se tudíž nemohl ztotožnit s názorem dovolatelů, že z hlediska naplnění znaků trestného činu, který je jim kladen za vinu, je rozhodné, zda ve vztahu k obviněnému J. B. byl předmětný obraz v době spáchání posuzovaného skutku věcí cizí, anebo zda byl z pohledu občanského práva v jeho vlastnictví či oprávněné držbě, ať už z kteréhokoli ze dvou obviněným alternativně uplatňovaných titulů, tj. buď na základě kupní smlouvy z roku 1996, anebo na základě vydržení.
Jestliže obvinění úmyslně jednali ohledně předmětného obrazu trestním zákonem předpokládaným způsobem naplňujícím znaky pokusu uvedeného trestného činu, logicky z toho plyne, že se nemohlo zároveň jednat o výkon práva (ani domnělý) jako okolnost vylučující protiprávnost činu. Podstatou trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti jsou právě i některé způsoby „výkonu práv“ k určitým věcem majícím tak či onak původ v trestné činnosti.
Tento závěr nic nemění na tom, že pokud by bylo nutno řešit otázku vydržení jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., zastává Nejvyšší soud názor, že obviněný J. B. nikdy nebyl držitelem obrazu v dobré víře a nenabyl jej do vlastnictví vydržením (ani jiným způsobem). V tomto směru lze v zájmu stručnosti odkázat (se shora zmíněnými nepodstatnými výhradami) na podrobné odůvodnění tohoto závěru Nejvyšším soudem již v jeho předchozím rozhodnutí v této věci (str. 11-13 usnesení ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1297/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v takovém případě by nebyla namístě námitka dovolatelů, že při posuzování této předběžné právní otázky by se uplatnila zásada in dubio pro reo. Ta se uplatní v otázkách skutkových. Při řešení předběžných právních otázek z oblasti občanského práva je třeba i v trestním řízení vycházet ze zásad občanského práva hmotného. To by platilo i v hypotetickém případě, že by součástí objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti byl znak „cizí věc“, což ovšem není.
Je zřejmé, že odlišná je otázka případného skutkového omylu a subjektivní stránky zde posuzovaného trestného činu. Okolnosti nabytí a držení předmětného obrazu obviněným J. B. a další okolnosti výše zmíněné a zjištění, zda o nich spoluobvinění věděli, mají z tohoto hlediska určitý, i když nikoli stěžejní význam. To je však otázka odlišná od řešení zmíněné předběžné otázky z oblasti občanského práva hmotného.
Zjevně neopodstatněné a poněkud nejasné jsou rovněž dovolací námitky obviněných týkající se údajného omluvitelného právního omylu . Obvinění v podstatě namítali, že v posuzované trestní věci šlo o omluvitelný právní omyl negativní podle §19 trestního zákoníku, jehož užití by tak bylo pro ně příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku). Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Trestní odpovědnost z důvodu absence zavinění tak může vylučovat omluvitelný právní omyl negativní stran protiprávnosti činu, ovšem ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, včetně těch, kterých se trestní zákoník dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 212). Naproti tomu právní omyl negativní o trestnosti činu pachatele neomlouvá a platí zde zásada ignorantia juris nocet (neznalost práva škodí, protože neomlouvá). Právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Normativními znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah zpravidla převzatý z jiného právního předpisu, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákona odkazem či blanketem dovolávalo mimotrestní normy tento znak obsahující (ostatní znaky se označují jako deskriptivní neboli popisné). Proto z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem.
Obviněný P. F. namítl, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014, byla odlišným způsobem řešena otázka, zda může být omluvitelným právním omylem ve smyslu §19 tr. zákoníku i neznalost obsahu trestního zákoníku, respektive výkladu pojmu obsaženého v trestním zákoníku. Tato námitka vychází patrně z mylné interpretace obsahu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. I tam totiž Nejvyšší soud na shora vysvětlené zásady odkázal, věcně se však zabýval jinými otázkami, konkrétně tím, zda ve vztahu ke znaku „obydlí jiného“ podle §178 tr. zákoníku se může jednat o právní omyl negativní. Nezabýval se tím, zda znak „věc získaná trestnou činností“ ve smyslu §252a odst. 1 tr. zák. je normativním, popřípadě deskriptivním znakem skutkové podstaty.
Právní omyl má význam zejména ve vztahu k blanketním skutkovým podstatám, kde se trestní zákoník dovolává i jiných norem mimotrestní povahy pomocí svých odkazovacích nebo blanketních ustanovení. Skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zákona však takovou skutkovou podstatou není, a není ani skutkovou podstatou obsahující tzv. normativní znak, neboť hovoří o věci získané trestným činem. V tomto případě se jedná o znak skutkové podstaty, o němž platí zásada posuzování právního omylu o obsahu trestního zákona samotného, tj. že právní omyl negativní o trestnosti činu pachatele neomlouvá.
Obvinění ani netvrdili, že by v době jednání kladeného jim za vinu nevěděli, že předmětný obraz byl odcizen, tj. pochází z trestné činnosti. Jestliže namítali, že byli přesvědčeni, že obraz je majetkem obviněného J. B., neboť jej řádně nabyl kupní smlouvou, respektive vydržel, šlo by o omyl o skutečnosti nerozhodné. Pokud obvinění svou námitkou měli na mysli, že jejich omluvitelný právní omyl spočíval v tom, že se domnívali, že případné vydržení věci by vylučovalo trestní odpovědnost za legalizaci tohoto výnosu z trestné činnosti, jde o námitku zjevně neopodstatněnou z toho důvodu, že na tuto okolnost se pravidla o právním omylu nevztahují, respektive platí zásada ignorantia iuris nocet.
Jestliže obvinění v dovolání operovali pojmem cizí věc, který není znakem objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a namítali, že neměli představu o tom, že jde o věc pocházející z trestné činnosti, neboť byť by i šlo o věc kradenou, měli za to, že vydržením se stal obviněný J. B. řádným vlastníkem předmětného obrazu, pak je k tomu třeba uvést, že trestní odpovědnost v posuzovaném případě není podmíněna tím, zda došlo či nedošlo k vydržení vlastnictví k obrazu, neboť dostačuje vědomost obviněných o tom, že jde o věc pocházející z trestné činnosti. Jen pro úplnost lze dodat, že i pokud by součástí skutkové podstaty byl znak „cizí věc“ jako tzv. normativní znak, ve vztahu k němuž by bylo nutno zavinění posuzovat podle zásad o skutkovém omylu, bylo by vyloučeno učinit závěr o negativním skutkovém omylu obviněných, a to z důvodů výše zmíněných okolností nabytí a držby obrazu obviněným J. B. Zde je nutno mimo jiné přisvědčit státní zástupkyni, která ve vyjádření výstižně připomněla výjimečnost věci (předmětného obrazu), dále to, že povědomost o její krádeži musela být v zasvěcených uměleckých kruzích alespoň částečně známa (to vyplývá už z výpovědi poškozené M. F., z níž nalézací soud vycházel), zmínila podezřelé okolnosti koupě obrazu a vyslovila pochybnost o legitimitě subjektivních představ obviněných, kteří jednali s nejvyšším stupněm znalosti věci, o samotném vydržení.
Obvinění nepochybně jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Podíl jednotlivých obviněných na spáchání trestného činu byl předmětem hodnocení soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud na jejich rozhodnutí odkazuje a jen připomíná, že ze všech zjištěných okolností jednání obviněných a z jejich vzájemné komunikace plyne, že trestný čin spáchali úmyslným společným jednáním. Obvinění P. F. a P. Š. prováděli vlastní komunikaci s poškozenou, zatímco obviněný J. B. je „úkoloval“ a podílel se na společném postupu a také držel obraz tak, aby poškozená nezjistila místo jeho držení. Celé jednání všech obviněných směřovalo ke společnému cíli – uzavření dohody s poškozenou a možnost bez rizik nakládat s kradeným obrazem s vidinou získání prospěchu velkého rozsahu.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Stejná byla i právní úprava v době rozhodování soudů. Spolupachatelství vyžaduje společné jednání a úmysl k tomu směřující. O společné jednání (ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, dále tehdy, když každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, ale i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem).
Další námitka obviněných spočívala v tvrzení, že z jejich strany došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu trestného činu a tedy k zániku jejich trestní odpovědnosti. I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Tato úprava v mezidobí nedoznala změn a v podstatě stejným způsobem je dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu upraveno i v §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. O dobrovolné upuštění od pokusu v posuzované věci jít nemohlo, neboť nesouhlas poškozené s navrhovaným postupem nedával obviněným naději na úspěch. Ve všech případech, kdy poškozená naznačila možnost jednání o záležitostech souvisejících s dohodou o finančním vyrovnání, obvinění iniciativně postupovali tak, aby dohoda uzavřena byla.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky týkající se popisu skutku . Popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním odpovídá výše popsaným znakům pokusu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., účinného do 30. 6. 2008. Ve výroku je v tzv. skutkové větě uvedeno, že obvinění jednali v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s předmětným obrazem, o němž všichni věděli, že je kradený a že je i takto evidován ve veřejně přístupném registru hledaných a odcizených uměleckých děl, a v tomto úmyslu nabídli poškozeným uzavření popsané dohody, v níž jim nabízeli zaplacení 1,8 mil. Kč za to, že poškození nebudou zpochybňovat původ a vlastnictví obrazu. Přitom jim odmítali sdělit, kde se obraz nachází a kdo jej má v držení. Z odůvodnění rozsudku vedle toho vyplývá, že součástí dohody měl být závazek poškozených zařídit, aby obraz nebyl nadále evidován jako odcizený, přičemž k uzavření této dohody nedošlo pro nesouhlas poškozených.
Nedostatkem rozsudku je to, že ve skutkové větě odsuzujícího výroku není dostatečně vyjádřeno, že obvinění jednali v úmyslu získat činem prospěch velkého rozsahu , tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. prospěch 5 000 000 Kč. Z výroku totiž plyne, že se snažili získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem, jehož hodnota dosahuje nejméně částku 5 000 000 Kč, za což nabízeli poškozeným 1 800 000 Kč. Je přitom nutno vzít v úvahu jen skutečně docílený prospěch, tj. vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, případně „jiného“. Podle okolností případu je tak třeba vzít v úvahu i skutečnosti, které mohou snižovat čistý prospěch pachatele, tj. v podstatě odečíst náklady, které musel pachatel (nebo pachatelé) v souvislosti se spácháním trestného činu vynaložit na získání prospěchu (viz přiměřeně rozhodnutí č. 4/2009 Sb. rozh. tr., č. 31/2009 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1414/2017, aj.). Může jít o náklady vynaložené pachatelem na zastření původu věci, která byla získána trestným činem jiné osoby, ale rozdíl může spočívat i v jiných okolnostech. V posuzované trestní věci bylo třeba částku, která měla být vyplacena poškozené M. F., odečíst od reálné tržní hodnoty obrazu, kterou měli v úmyslu obvinění získat. Pak by ovšem podle samotného znění výroku rozsudku činila výše prospěchu nejméně 3 200 000 Kč, což by naplnění uvedeného kvalifikačního znaku jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby neodpovídalo.
Na druhé straně je nutno výrok rozsudku vnímat a vykládat ve spojení s jeho odůvodněním, doplněným rovněž odůvodněním odvolacího soudu. Podstatné je, že znalecký posudek ústavu (Národní galerie v Praze) stanovil předpokládanou prodejní cenu obrazu na 8 až 10 miliónů Kč. Vedle toho nalézací soud poukázal na skutečnost, že záznamy telefonických hovorů mezi obviněnými zachycuje orientaci obviněných ohledně hodnoty předmětného obrazu. Nalézací soud v naznačené otázce nedovodil příliš přesvědčivým způsobem svůj závěr o výši prospěchu, nicméně jeho argumentaci přiléhavě doplnil odvolací soud. Připomněl, že odposlechy dokumentují, že obvinění komunikovali o problematice obchodování s odcizenými uměleckými díly, tzn. jak s takovým dílem naložit v případě, že k dohodě nedojde, přičemž zmiňován byl i finanční deficit oproti prodeji legálně nabytého díla v aukci. Právě výmaz předmětného obrazu z registru odcizených uměleckých děl byl pro získání prospěchu velkého rozsahu zcela zásadní, stejně jako požadavek, aby nebylo ze strany poškozených vlastnictví obrazu zpochybňováno. Dále odvolací soud uvedl, že obvinění jako znalci umění dobře věděli, že cena tohoto díla stoupá, což je zřejmé i ze znaleckých posudků. Vedle znaleckého posudku Národní galerie v Praze připomněl znalecký posudek PhDr. Magdaleny Juříkové, která dospěla k závěru, že obraz by mohl být v aukci obchodován za cenu v rozmezí od 8 do 11 mil. Kč (č. l. 197). A obviněný P. Š. v telefonickém rozhovoru k plánovanému prodeji obrazu v aukci uvedl, že „když tohle hodíme do aukce, tak je tam jistých 10 až 12 miliónů…“
Z toho plyne, že jednání obviněných kladené jim za vinu bezprostředně směřovalo ke získání prospěchu velkého rozsahu prodejem obrazu za reálně dosažitelnou tržní cenu. V případě prodeje za 10 mil. Kč by čistý prospěch činil 8 200 000 Kč. Částku, kterou obviněný J. B. v roce 1996 za obraz zaplatil, od výše prospěchu odečítat nelze. Jednak je výše této částky zcela nejistá. Především nebyla uvedena v kupní smlouvě. Znalec JUDr. et PhDr. Jaromír Stach sice ve zmíněném znaleckém posudku obraz ocenil na 3 500 000 Kč, avšak tento znalecký posudek byl jednak zpochybněn, jednak nekorespondoval s dalšími důkazy. Tak obviněný J. B. ke kupní ceně obrazu odmítl vypovídat. Svědek J. A. si na cenu nepamatoval, ve zmíněné výpovědi v hlavním líčení však k přímému dotazu uvedl, že 3,5 mil. Kč to v žádném případě nebylo. Ve spise jsou ale zmínky také o jiných částkách, například v dopise P. F. se hovoří o částce 2 300 000 Kč (č. l. 286), v dovolání obviněného P. F. o částce 3 000 000 Kč. Obviněný P. Š. při schůzce s poškozenými hovořil o tom, že držitel obrazu jej koupil za cenu kolem 2 mil. Kč. V hlavním líčení však k dotazu uvedl, že kupní cenu z roku 1996 se nedozvěděl a vůbec ho nezajímala (č. l. 2026).
Podstatné je, že kupní cenu zaplacenou obviněným J. B. v roce 1996 za obraz nelze považovat za náklady vynaložené na získání prospěchu posuzovaným jednáním obviněných v roce 2007 až 2008. Tato platba je časově i věcně oddělena od nyní posuzovaného jednání. Koupě obrazu obviněným J. B. v roce 1996 a okolnosti s tím související nejsou žádnému z obviněných kladeny za vinu. Nic na tom nemění, že k těmto okolnostem (pokud o nich byli informováni) bylo možné přihlédnout při posuzování subjektivní stránky nynějšího jednání obviněných. Za náklady vynaložené v souvislosti s trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti však nelze považovat jakékoli dřívější platby některého z obviněných. Zužování rozsahu tzv. čistého prospěchu by se tím stávalo bezbřehým. Tehdejší zaplacení kupní ceny za obraz, ať už v jakékoli výši, nesouviselo objektivně ani subjektivně s legalizací prováděnou v letech 2007 až 2008. Obviněný J. B. tehdy zjevně nezamýšlel jednání, které je nyní obviněným kladeno za vinu. Pokud by bylo takto uvažováno, mimo jiné by to anulovalo výše uvedené zásadní výhrady obviněných týkající se dobré víry obviněného J. B. Taková dobrá víra při koupi obrazu podle závěru Nejvyššího soudu dána nebyla, to však neznamená, že by bylo možno učinit závěr, že tehdejší koupě obrazu už byla jakýmsi přípravným jednáním k nyní posuzované trestné činnosti nebo její součástí. Z této koupě pouze vyplývá, že do dispozice obviněného se dostal kradený obraz. Nejde však o součást skutku, který je nyní obviněným kladen za vinu.
Vůbec už nelze akceptovat jako údajné vynaložené náklady v souvislosti s trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti položky, které uplatnil obviněný P. F. v bodě 136. svého dovolání, jako je provize, která by mohla být poškozené vyplacena v případě dalšího prodeje obrazu, daň z příjmů, odměnu dražebníkovi a pojištění, neboť jde o náklady hypotetické a rovněž nesouvisející přímo s posuzovaným skutkem.
Zjevně neopodstatněné jsou i výtky obviněných týkající se časové působnosti trestních zákonů a spočívající v námitce, že mělo být užito trestního zákoníku, tj. zákona účinného v době rozhodování soudů, který by byl – v kontextu nové občanskoprávní úpravy – pro obviněné příznivější.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Trestnost činu je přitom třeba posoudit podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních, na které trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketními či odkazovacími dispozicemi, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Není možné trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu. Jak již bylo uvedeno, skutková podstata trestného činu, pro který byli obvinění odsouzeni, neobsahuje blanketní ani odkazovací dispozici, a proto nebylo nutno řešit otázku, zda by ustanovení nového občanského zákoníku bylo pro ně příznivější. Není rozhodná změna úpravy narovnání ani držby v novém občanském zákoníku. Jak bylo dále vysvětleno, ustanovení o právním omylu není možné na jednání obviněných vztáhnout.
Bylo třeba zvažovat, který komplex norem významných z hlediska posouzení všech aspektů trestní odpovědnosti je pro obviněné příznivější. Je to trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) ve znění účinném do 30. 6. 2008, neboť podle tohoto zákona jsou obvinění trestně odpovědní za trestný čin podle §252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byli ohroženi trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let, zatímco podle nového trestního zákoníku by byli odpovědní za trestný čin podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání od 3 do 8 let, přičemž ani žádné znění zákona účinné v mezidobí by nebylo pro obviněné příznivější.
Soud prvního stupně danou otázku vyřešil správným způsobem, vytknout lze rozsudku jen drobnou nepřesnost v označení data konce účinnosti použitého znění §252a tr. zák., neboť novela trestního zákona č. 122/2008 Sb. nenabyla účinnosti dne 1. 9. 2008, nýbrž dne 1. 7. 2008. Z hlediska právní kvalifikace však nemá tato nepřesnost žádný podstatný význam.
Dále obvinění namítli, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe , která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Jde o námitku týkající se hmotněprávního posouzení skutku. Tato zásada je nyní zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, uplatnila se však spolu s principem ultima ratio i v době účinnosti dřívějšího trestního zákona. Současná úprava ani z tohoto hlediska neodůvodňuje úvahy o tom, že by použití pozdějšího zákona bylo pro obviněné příznivější. Princip zůstává stejný: trestní odpovědnost by se měla uplatňovat pouze v případech určité závažnosti, společenské nebezpečnosti či škodlivosti, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle trestního zákona účinného v době činu by přicházelo v úvahu uplatnění korektivu materiálního znaku trestného činu spočívajícího ve stupni společenské nebezpečnosti činu vyšším než nepatrném ve smyslu §3 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Společenská nebezpečnost podle tohoto zákona byla – na rozdíl od společenské škodlivosti podle trestního zákoníku – zákonným znakem trestného činu a její konkrétní stupeň byl určován obdobnými hledisky (§3 odst. 4 tr. zák.), jako jsou nyní stanovena v trestním zákoníku pro posuzování společenské škodlivosti. Uvedené ustanovení umožňovalo vyjádřit subsidiaritu trestního práva pomocí zeslabování nebo zesilování znaků skutkové podstaty trestného činu.
Materiální znak trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. byl v případě jednání obviněných bezpochyby naplněn, jak vyplývá z výše uvedených okolností činu, způsobu a doby jeho páchání, a zejména z předmětu činu, jímž bylo dílo neocenitelné umělecké hodnoty. To platí rovněž o materiálním korektivu zakotveném v §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. K takové okolnosti – v tomto případě ke snaze obviněných opatřit si činem prospěch velkého rozsahu – lze přihlédnout, jen když pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zákon stanovením těchto tzv. zvlášť přitěžujících okolností předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K takové okolnosti se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.). I v této souvislosti lze připomenout okolnosti činu, který se týkal cenného uměleckého díla vysoké kulturní hodnoty a byl páchán dlouhodobě promyšleným, nátlakovým způsobem se zištnou pohnutkou (to, že obvinění po určitou dobu aktivní kroky nevyvíjeli, souviselo s jejich vyčkávací taktikou).
Konečně je možné dodat, že také z hlediska případného posuzování podle pozdějšího zákona, tj. trestního zákoníku, by se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatnila jedině za předpokladu, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), takže ani zde by zásada subsidiarity v posuzovaném případě uplatnění nenašla.
Obvinění argumentovali tím, že bylo dostačující řešit záležitost sporného vlastnictví obrazu občanskoprávními prostředky, o což se i J. B. snažil, a to žalobou o určení vlastnictví u Okresního soudu v Benešově. K tomu je třeba uvést, že obviněný podal žalobu na určení vlastnického práva k obrazu až dne 13. 7. 2009, tj. v reakci na zahájené trestní stíhání, respektive trestní řízení. Úkony trestního řízení byly zahájeny dne 11. 7. 2007. Trestní stíhání obviněných P. F. a P. Š. bylo zahájeno dne 10. 12. 2008 a trestní stíhání obviněného J. B. dne 3. 7. 2009 (obhájci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 10. 7. 2009). Žaloba byla ostatně zamítnuta a z obsahu spisu nevyplývá, že by soud v občanskoprávním řízení otázku vlastnictví obrazu do současné doby vyřešil. Je zjevné, že řešení záležitosti občanskoprávními prostředky by nebylo dostačujícím uplatněním odpovědnosti za spáchaný trestný čin.
Dovolací námitky obviněných zpochybňující, zda v posuzované trestní věci nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, jsou zjevně neopodstatněné. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných, škodlivých činů, které vykazují znaky trestného činu. Uplatnění trestněprávní represe je v daném případě nezbytným a proporcionálním zásahem do základních práv obviněných. Okolnosti svědčící ve prospěch obviněných, dosavadní bezúhonnost obviněných a zejména doba trvání trestního stíhání a dlouhá doba, která od spáchání trestného činu uplynula, byly velmi výrazným způsobem zohledněny v rámci stanovení druhu a výměry trestu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obvinění J. B. a P. F. v podstatě namítli, že výrok o vině je neúplný, neboť zde nebyly odpovídajícím způsobem vyjádřeny znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Takové námitky však nejsou pod tento uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Vztahují se k hmotně právnímu posouzení skutku a lze je uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To obvinění učinili a Nejvyšší soud se k těmto námitkám v předchozích částech tohoto rozhodnutí vyjádřil. Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byla dovolání podána z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Námitky obviněných J. B. a P. F. spočívající v tom, že o dovoláních měl rozhodovat velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, nelze pod tento dovolací důvod zahrnout. Námitka nenáležitého obsazení soudu se může vztahovat pouze k rozhodování soudů prvního a druhého stupně, nikoli k předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, jež nelze v rámci nynějšího rozhodování ani v tomto směru revidovat. Tím méně lze tuto námitku vztahovat k budoucímu rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních obviněných. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ani k jemu předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně obvinění žádné námitky podřaditelné pod uvedený dovolací důvod neuplatnili.
Nicméně nad rámec takto nesprávně uplatněného dovolacího důvodu a pro úplnost k návrhům obviněných, aby ve věci rozhodl velký senát trestního kolegia, Nejvyšší soud připomíná, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, dospěl k závěru, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání a v rámci dalšího dokazování nedošlo ke změně původního zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud je tak nyní vázán i svým předchozím závěrem, že jeho právní názory vyslovené v této věci nejsou v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu a že tedy není důvod k postoupení věci velkému senátu podle §20 zákona o soudech a soudcích.
Především je však třeba zdůraznit, že uvedené námitky dovolatelů, jakkoli obšírně až redundantně rozvedené, nezahrnují žádné konkrétní argumenty o rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Poukazuje se v nich v podstatě pouze na obecné zásady, z nichž ovšem Nejvyšší soud vycházel i při rozhodování v této věci. Jak uzavřel i Ústavní soud ve svém shora zmiňovaném rozhodnutí vydaném v této věci, Nejvyšší soud stran výkladu znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nic nového, ve smyslu nové argumentace, která by se odchylovala od dosavadní judikatury zmiňovaných soudů, neuvedl. Stejné závěry platí i ve vztahu k tomuto nynějšímu rozhodnutí dovolacího soudu, jak bylo výše vysvětleno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění uplatnili v návaznosti na prve uvedené důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže jsou však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněná a ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), k) tr. ř. byla podána z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu