ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1173.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1173/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného S. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 7 To 57/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 54/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 25 T 54/2009, uznal obviněné S. J. a P. P. vinnými, že
„poté, co R. M., dne 30. 4. 2006 podepsal fiktivní smlouvu, dle které měl od osoby Z. I. koupit osobní automobil VW Passat s pozměněným VIN přičemž toto vozidlo bylo v době od 4. 4. 2006 do 5. 4. 2006 s původní, mpz: D a původním VIN v P. u B. doposud nezjištěným pachatelem odcizeno Ch. R., obžalovaný P. P. uvedené vozidlo dne 14. 5. 2007 pojistil u Kooperativa pojišťovny a obžalovaný S. J. s použitím plné moci vystavené R. M. vozidlo dne 24. 7. 2007 v P., Z. prodal Autobazaru DAVO, s.r.o., za částku 240.000,- Kč, vozidlo dne 18. 8. 2007 zakoupila společnost Modrý Gryst, s.r.o., načež bylo dne 24. 8. 2007 zajištěno Policií ČR a při metalografickém zkoumání byly zjištěny původní identifikační znaky vozidla“ .
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Obviněnému P. P. za tento trestný čin uložil podle §252a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému S. J. uložil podle §252a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a rovněž poškozená společnost Autobazar Davo, s.r.o., se sídlem P., U t., odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 7 To 57/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný S. J. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Szkandery podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel brojil proti závěrům soudů obou nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu a vyslovil v tomto kontextu nesouhlas s odůvodněním obou rozhodnutí, z nichž se podává, že musel přinejmenším vědět, že s vozidlem není něco v pořádku. Podle jeho názoru „nebýt nějak v pořádku“ rozhodně nelze považovat za ekvivalent znaku „být získán trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině nebo jako odměna za něj“. Dále poukázal na skutečnost, že obžaloba prokázala pouze to, že při prodeji předmětného vozidla vystupoval jako zmocněnec jeho vlastníka R. M., zatímco ostatní znaky skutkové podstaty podle jeho slov „minimálně kulhají“. V návaznosti na to vyjádřil domněnku, že kvalifikovaně zastírat nemůže ten, kdo toliko zastupuje vlastníka při prodeji věci, jejíž původ má být zastřen. Z těchto důvodů vyslovil názor, že jeho obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena, když výrok o jeho vině byl opřen o výpovědi svědků, jež sice možná korespondují s listinnými důkazy, avšak ve vztahu k jeho údajné vině neprokazují ničeho.
Obviněný proto v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č.j. 7 To 57/2011 (správně mělo být „sp. zn. 7 To 57/2011“) , a současně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 10. 2010, č.j. 25 T 54/2009 (správně mělo být „sp. zn. 25 T 54/2009“) , a poté aby sám ve věci rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že předmětná právní kvalifikace odpovídá skutkovému stavu zjištěnému soudy, neboť bylo zjištěno, že vozidlo zn. VW Passat combi bylo v době od 4. 4. 2006 do 5. 4. 2006 odcizeno Ch. R. V registru vozidel bylo vozidlo evidováno na fiktivní neexistující osobu Z. I. s pozměněným číslem VIN. Za odměnu ve výši 1.000,- Kč nechal vozidlo na sebe následně zaregistrovat jako kupující R. M., kterého následně obviněný S. J. sám iniciativně vyhledal, aby předmětné vozidlo mohl prodat, neboť k tomu bylo zapotřebí zajistit plnou moc pro prodávajícího. Obviněný P. P. za odměnu ve výši 500,- Kč vozidlo pojistil u Kooperativa pojišťovny. Je naprosto zjevné, že pokud obviněný S.J. sám iniciativně vyhledal bezdomovce R. M., o němž věděl, že má na sebe na základě fiktivní kupní smlouvy registrováno předmětné vozidlo proto, aby mu podepsal plnou moc, kterou potřeboval k prodeji vozidla do autobazaru, zastíral tak původ věci získané trestným činem, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem. To, že v dané věci vystupoval v pouhém zastoupení vlastníka věci, nehraje v rámci trestněprávního posouzení věci zásadní vliv. Zastoupení vlastníka věci totiž překračovalo materiálně obsah takového zastoupení, které se řídí vůlí zastupovaného. Fakticky šlo o situaci, kdy deklarovaný vlastník vozidla, který toto nikdy neměl ve své moci, respektoval vůli zmocněnce. Obviněným inscenovaný právní stav věci z hlediska vlastnictví směřoval k zastření původu vozidla. Subjektivní stránka trestného činu tak byla naplněna, neboť obviněnému S. J. bylo evidentně jasné, že R. M. faktickým vlastníkem vozidla není.
Ve vztahu k námitkám vztahujícím se ke skutkovým zjištěním obou soudů nižších stupňů státní zástupkyně uvedla, že tyto není možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Konkrétně se jednalo o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) ze strany soudů nižších instancí, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýkal, že tyto důkazy ve vztahu k jeho údajné vině ničeho neprokazují. Takto formulované výhrady ovšem nejsou ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní (a jemu příznivější) verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu (což dovolatel v části své argumentace i výslovně učinil), pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. z hlediska naplnění znaku „zastření původu věci získané trestným činem“ v návaznosti na subjektivní stránku ve formě úmyslného zavinění.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takto formulované výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině nebo jako odměna za něj s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo jiná majetková hodnota byla nabyta v souladu se zákonem, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty.
Objektem trestného činu je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem získaným trestnou činností. Zastřením původu věci nebo jiného majetkového prospěchu se především rozumí tzv. praní špinavých peněz. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiného majetkového prospěchu je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k věci, utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s věcí a informací o vlastnictví, resp. o jiných právech k věci. Původem věci se tu rozumí to, že věc pochází z trestného činu. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např. přijímání úplatku ve smyslu §160 tr. zák.). Nestačí však, pokud byla tato věc získána přestupkem. Může jít o jakoukoli věc, např. peníze, alkoholické nápoje, cigarety apod. Zpravidla jde o věci movité, ale může jít také o nemovitosti. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem . Věcí větší hodnoty se rozumí věc, jejíž hodnota dosahuje částky nejméně 50.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje tato skutková podstata zavinění úmyslné [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že obvinění společným jednáním „zastírali původ věci získané trestným činem spáchaným v České republice, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem, a čin spáchali ve vztahu k věci větší hodnoty“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že dovolatel „poté, co R. M. … podepsal fiktivní smlouvu, dle které měl od osoby Z. I. koupit osobní automobil … s pozměněným VIN přičemž toto vozidlo bylo … s původní, mpz: D a původním VIN … doposud nezjištěným pachatelem odcizeno Ch. R., obžalovaný P. P.l uvedené vozidlo dne 14. 5. 2007 pojistil u Kooperativa pojišťovny a obžalovaný S. J. s použitím plné moci vystavené R. M. vozidlo dne 24. 7. 2007 … prodal Autobazaru DAVO, s.r.o., …“ .
Jak z této formulace, tak (a především) z příslušných pasáží odůvodnění obou shora citovaných rozhodnutí je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané (ač to žádný z nich explicitně neuvedl), že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 4) rozvedl, že „… to, že je vozidlo kradené, že s ním není něco v pořádku, muselo být obžalovanému J. zřejmé už z toho, že plnou moc mu vystavil v podstatě bezdomovec, kterému utržené peníze ani nepředal, … přinejmenším věděl to, že s vozidlem není něco v pořádku, a proto v bazaru lhal, že prodávající M. je jeho známý, …, přinesl jen zplnomocnění a snažil se auta zbavit a rychle získat peníze, …“ .
Nejvyšší soud shledal, že dokazováním provedeným orgány činnými v trestním řízení bylo spolehlivě zjištěno, že to byl právě obviněný, kdo vyvíjel aktivní činnost směřující k vyhledání R. M. coby fiktivního vlastníka předmětného automobilu (ten za podpis fiktivní kupní smlouvy obdržel od neznámého muže 1.000,- Kč). Od jmenovaného si poté nechal vystavit plnou moc k prodeji vozidla do autobazaru, který dne 24. 7. 2007 skutečně zrealizoval, avšak R. M. žádný finanční obnos, jenž by mu jako majiteli vozidla a prodávajícímu v jedné osobě (za předpokladu právní čistoty celé transakce) měl náležet, nepředal. Připojí-li se k uvedeným okolnostem ještě skutečnost, že předmětné vozidlo bylo ve dnech 4. 4. 2006 až 5. 4. 2006 odcizeno neznámým pachatelem jeho původnímu majiteli Ch. R., bylo změněno VIN a s takto pozměněnými identifikačními údaji byl automobil evidován v registru vozidel na neexistující osobu jménem Z. I., nelze si jednání obviněného vysvětlit jinak, nežli tím, že byl od počátku veden záměrem zastřít skutečný původ vozidla. Z uvedeného pak vyplývá i úmysl obviněného (přinejmenším úmysl eventuální), neboť bezpochyby věděl, že svým jednáním (převodem, resp. zprostředkováním prodeje vozidla nejasného původu) může porušit zákon a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn.
Závěr o úmyslu obviněného zastřít původ věci získané trestným činem vyplývá z provedeného dokazování a svůj odraz (třeba jen v relativně stručné podobě) nalezl i v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak byla popsána výše. Nejvyšší soud se bezezbytku identifikoval (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně k podanému dovolání) se závěry soudů nižších instancí i způsobem, jakým tyto závěry odůvodnily. Oba soudy náležitě a v souladu se zákonem vysvětlily, jakými úvahami byly při rozhodování o vině dovolatele vedeny. Nejvyšší soud tyto úvahy a právní závěry shledal správnými a korespondujícími s příslušnými pasážemi písemných odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, na něž z důvodu stručnosti, kterou mu ukládá ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., tímto odkazuje (srov. strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně, resp. strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a