ECLI:CZ:US:2018:4.US.994.17.1
sp. zn. IV. ÚS 994/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 7 Tdo 1795/2016-134, a návrhu na zrušení ustanovení §31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. Nejvyššího státního zastupitelství, B. P. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 a C. J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 31. března 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. F. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zrušení §31 tr. řádu stěžovatel navrhuje, neboť při rozhodování o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu, není dle daného ustanovení rozhodnutí o takové námitce napadnutelné žádným opravným prostředkem, což považuje za odporující výše uvedeným součástem ústavního pořádku, jakož i principu nemo iudex in causa sua.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z obsahu spisů vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a 7 Tdo 1795/2016 (jež si za tímto účelem vyžádal) Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 22. října 2012 č. j. 2 T 6/2010-1778, byl stěžovatel (obviněný), společně s dalšími spoluobviněnými, zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §8 odst. 1 ve spojení s §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. března 2013 č. j. 13 To 24/2013-1851, zamítl jako nedůvodné.
2) Na podkladu dovolání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3) Proti usnesení dovolacího soudu podal obviněný ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 26. února 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, odmítl jako předčasnou.
4) Poté, co v dané věci znovu provedl hlavní líčení, okresní soud rozsudkem ze dne 7. března 2016 č. j. 2 T 6/2010-2393, uznal obviněného a další spoluobviněné vinnými ze spáchání pokusu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §8 odst. 1 ve spojení s §252a odst. 1, odst. 3 písm. b)
5) Proti usnesení krajského soudu podali obvinění dne 7. října 2016 dovolání. Akceptačním dopisem dovolacího soudu ze dne 28. prosince 2016 byli obvinění informováni o přidělení jejich dovolání senátu č. 7, stran složení senátu byli odkázáni na rozvrh práce Nejvyššího soudu a konečně byli poučeni o možnosti vznést proti některému ze členů senátu, kteří budou v jeho věci rozhodovat, námitku podjatosti dle §30 tr. řádu. Dovoláním obviněných byla přidělena sp. zn. 7 Tdo 1795/2016.
6) Dne 21. února 2017 vznesl obviněný (stěžovatel) námitku podjatosti členů senátu č. 7, kteří měli v jeho věci rozhodovat, jmenovitě JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše. Podjatost těchto soudců obviněný spatřoval v tom, že se s vysokou pravděpodobností podíleli na předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v jeho trestní věci, které bylo stiženo zásadními vadami - dovolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů, aniž by nařídil v dané věci veřejné zasedání a dále vyslovil kategorický závěr o vině obviněného daným trestným činem.
7) Usnesením ze dne 22. března 2017 č. j. 7 Tdo 1795/2016-134, dovolací soud rozhodl tak, že soudci JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš nejsou ve smyslu §30 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolání obviněného (a ostatních spoluobviněných). Stran skutečnosti, že tito soudci byli členy senátu Nejvyššího soudu, který dříve rozhodl v neprospěch obviněného, dovolací soud uvedl, že tato skutečnost nepředstavuje důvod pro jejich vyloučení podle §30 odst. 1 tr. řádu. Konečně byl obviněný poučen, že proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve předkládá své argumenty proti kasačnímu usnesení dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013. Namítá, že dovolací soud v průběhu neveřejného zasedání dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů (které jej zprostily obžaloby) a následně jejich rozhodnutí zrušil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, včetně práva na veřejné projednání jeho věci a v jeho přítomnosti. Zároveň v uvedeném postupu stěžovatel spatřuje i porušení zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Kasačnímu usnesení dovolacího soudu dále vytýká, že kategorickým závěrem o jeho vině porušilo princip presumce neviny zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny a odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zasáhl dovolací soud do principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, zákazu libovůle v soudním rozhodování, jakož i do principu materiálního právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Nepředložením věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu bylo navíc porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce.
Stran námitky podjatosti soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Mancel a Branquart proti Francii ze dne 24. června 2010 č. stížnosti 22349/06. Z daného rozhodnutí ESLP (stručně řečeno) dle stěžovatele plyne, že objektivní pochybnost o nestrannosti soudce ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy může založit situace, kdy konkrétní soudci opakovaně rozhodují v konkrétní věci, přičemž mohou být ovlivněni svými závěry, k nimž dospěli ve svém předchozím rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že u shora uvedených soudců, kteří v jeho trestní věci již jednou rozhodovali, byly dány objektivní pochybnosti o tom, že při svém dalším rozhodování mohou být ovlivněni skutkovými závěry, k nimž v téže věci dříve (v rozporu s příslušnými procesními ustanovení a ústavním pořádkem) dospěli.
Stěžovatel se domnívá, že tím, že jeho námitce podjatosti soudců dovolacího soudu daný soud nevyhověl, porušil jeho právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem. Přitom se dovolací soud prý nijak nevypořádal s dovolacími argumenty stěžovatele (rozhodnutí ESLP ve věci Mancel a Branquart proti Francii a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
V postupu dovolacího soudu při rozhodování o námitce podjatosti stěžovatel shledává i další ústavněprávně relevantní pochybení. Předně je to porušení principu nemo iudex in re sua, tedy že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci, neboť o námitce podjatosti rozhodovali titíž soudci, jejichž podjatost stěžovatel namítal (k čemuž stěžovatel cituje bohatou judikaturu Ústavního soudu k této problematice).
V návaznosti na uvedené, stěžovatel připomíná znění ustanovení §31 odst. 1 tr. řádu, dle něhož sice o vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodů uvedených v §30 tr. řádu rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, avšak dle §30 odst. 2 tr. řádu je proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost, o níž rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán. Takového orgánu však v případě, kdy Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání (resp. námitce podjatosti vznesené v dovolacím řízení) v trestních věcech, není. Tím se dle stěžovatele takové řízení ocitá vně hranic práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pro srovnání stěžovatel poukazuje na ustanovení §16 odst. 1 věty druhé o. s. ř., §8 odst. 3 s. ř. s. či §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kde je absence nadřízeného orgánu řešena tak, že o podjatosti soudce určitého senátu rozhodují soudci jiného senátu, případně jde-li o rozhodování pléna, takový soudce o své podjatosti nehlasuje.
Stěžovatel proto vyslovuje přesvědčení, že ustanovení §31 odst. 1 tr. řádu neumožňuje v případě rozhodování o námitce podjatosti soudců dovolacího soudu ústavně konformní výklad a je proto třeba je pro rozpor s ústavním pořádkem zrušit.
Ve dnech 23. dubna 2018, 2. května 2018, 9. května 2018 a 31. srpna 2018 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti stěžovatele, v nichž stěžovatel reaguje na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. března 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16, ze dne 31. července 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17, ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 a ze dne 21. srpna 2018 sp. zn. III. ÚS 669/17 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 1472/16, a žádá, aby si Ústavní soud vyžádal celý trestní spis ve věci stěžovatele.
Stěžovatel připomněl, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 4185/16 Ústavní soud neshledal materiální důvody pro vyloučení soudců Nejvyššího soudu a současně rozhodoval o ústavní stížnosti ve věci samé. Z tohoto důvodu je stěžovatel přesvědčen, že závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu na poměry projednávané věci nelze aplikovat. Zároveň vyslovuje přesvědčení, že Ústavní soud měl v dané věci přistoupit ke zrušení §31 tr. řádu a postup, kdy pouze deklaroval protiústavnost současného stavu, považuje sám o sobě za protiústavní. Konečně stěžovatel zdůraznil, že Ústavní soud se v dané věci odchýlil od svých předchozích závěrů, jež formuloval v nálezu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09, aniž by danou věc předložil k posouzení svému plénu, jak vyžaduje §23 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že neučinil-li tak Ústavní soud ve svých nedávných rozhodnutích, je třeba, aby otázku ústavní konformity §31 tr. řádu předložil plénu k posouzení nyní. Dále stěžovatel vyslovil přesvědčení, že bude-li Ústavní soud postupovat v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16 a otázku (ne)podjatosti daných soudců Nejvyššího soudu posoudí sám, překročí tím limity své rozhodovací pravomoci, protože takovou kompetencí nadán není. V tomto směru stěžovatel poukázal i na situaci, jíž se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, s tím, že závěry zde vyslovené je třeba aplikovat i v poměrech projednávané věci.
V posledním doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4071/17 z něhož plyne, že stav podle nějž v případě rozhodování o vyloučení soudců senátu Nejvyššího soudu dle §31 tr. řádu není dána žádná garance nezávislého a nestranného soudního přezkumu, je neakceptovatelný. Současně stěžovatel připomněl závěry Ústavního soudu stran samotné přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o (ne)vyloučení soudce v dosud probíhajícím trestním řízení (k čemuž poukázal především na nález sp. Ústavního soudu zn. III. ÚS 4071/17 a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2017 sp. zn. II. ÚS 2395/17). Závěrem stěžovatel znovu vyslovil apel na postoupení jeho ústavní stížnosti a návrhu na zrušení §31 tr. řádu plénu Ústavního soudu.
IV.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Předseda senátu Nejvyššího soudu 7 Tdo, JUDr. Petr Hrachovec, uvedl, že námitku podjatosti daných soudců považuje za nedůvodnou. Skutečnost, že soudce Nejvyššího soudu byl členem senátu, který v téže věci již jednou vyslovil svůj závazný právní názor, nepředstavuje důvod pro jeho vyloučení při opětovném rozhodování v téže věci, obzvláště, je-li předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako tomu bylo i v této věci) věcně a bez známek libovůle odůvodněno. Situaci, kdy o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu rozhodují titíž soudci, jejichž podjatost se namítá, bez možnosti podat proti jejich rozhodnutí stížnost, považuje předseda senátu 7 Tdo za odporující principu nemo iudex in re sua a jen obtížně slučitelnou s právem na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu předložil danou věc předsedovi trestního kolegia Nejvyššího soudu s podnětem, aby bylo učiněno opatření směřující k tomu, že v dané věci budou o námitce podjatosti rozhodovat členové jiného senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Jeho podnět však nebyl akceptován (srov. č. l. 130 a násl. spisu 7 Tdo 1795/2016). Rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal předseda senátu 7 Tdo na úvaze Ústavního soudu
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Igor Stříž, se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil se závěrem prezentovaným v napadeném usnesení dovolacího soudu. Co se týče vázanosti dovolacího soudu svým přechozím právním názorem uvedl, že připuštění situace, kdy by se dovolací soud (bez dalšího) necítil vázán svým předchozím právním závěrem, je obecně nepřijatelné. Opačný závěr by totiž odporoval požadavku transparentnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí a v konečném důsledku i článku 95 odst. 1 Ústavy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o podjatosti soudců jeho trestního kolegia státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Igor Stříž uvedl, že i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 86/98, připomněl, že je vyloučen přezkum meritorních i nemeritorních rozhodnutí Nejvyššího soudu jiným soudem v rámci obecného soudnictví. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Spoluobviněný P. Š. se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce a s argumenty stěžovatele se plně ztotožnil. Postup dovolacího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 považuje za překračující jeho pravomoc, mimo jiné proto, že dovolací soud přezkoumal skutkové závěry soudů nižších stupňů, a aniž by provedl dokazování, dospěl k závěru o skutkovém stavu, který byl v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o námitce podjatosti mohli rozhodovat dva ze tří soudců, kteří se předtím podíleli na rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 1297/2013. Má za to, že v projednávané věci byly dány důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců. Shora popsaný způsob rozhodování o námitce podjatosti bez možnosti přezkumu následného rozhodnutí považuje za odporující právu na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření i třetímu ze spoluobviněných v této věci - J. B. Jelikož se ústavní stížnost nepodařilo doručit, byla po dobu třiceti dnů vyvěšena na úřední desce Ústavního soudu. J. B. se do dnešního dne k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud následně vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal stěžovateli k případné replice.
Stěžovatel ve své replice polemizoval se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že dále podrobně rozvedl důvody, pro které je přesvědčen o podjatosti soudců Nejvyššího soudu JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše v projednávané věci, k čemuž připojil i odkazy na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. K závěru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stran vázanosti Nejvyššího soudu vlastním právním názorem poukázal stěžovatel na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Stran ustanovení §31 tr. řádu stěžovatel doplnil, že jeho ústavněkonformní výklad není v poměrech projednávané věci možný, a proto je třeba napadené ustanovení zrušit. Připustil však i možnost analogického postupu dle jiných procesních předpisů a ústavně aprobovatelné rozhodování soudců jiného senátu Nejvyššího soudu o stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
V.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stížnostní argumentace stěžovatele směřuje jednak proti postupu dovolacího soudu při rozhodování ve věci sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a dále proti rozhodování o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu rozhodujících ve věci sp. zn. 7 Tdo 1795/2016. Konečně stěžovatel brojí i proti dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu stran přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu dle §31 tr. řádu, maje za to, že stávající závěry je třeba předložit k posouzení jeho plénu, neboť se údajně ocitají v rozporu s jeho dřívější rozhodovací praxí. V neposlední řadě stěžovatel navrhuje zrušení §31 tr. řádu.
V. a)
Ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013
Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí námitek stěžovatele, která směřuje proti důvodům předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny usnesení krajského soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce a zprošťující rozsudek okresního soudu.
Za situace, kdy před Nejvyšším soudem v současnosti probíhá řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 27. června 2016 sp. zn. 13 To 193/2016, není ústavní stížnost proti předchozímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatel dosud ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 nebo ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11).
K tomu lze připomenout závěr Ústavního soudu formulovaný ve stanovisku jeho pléna ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, v bodu 26. Podle něj se: "[d]ovolací řízení (...) nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud."
Za současné situace se proto Ústavní soud nemohl zabývat danou částí stěžovatelovy argumentace, neboť by tím fakticky nahrazoval (dosud neukončenou) přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.
Takovému postupu Ústavního soud brání jednak zásada subsidiarity ústavní stížnosti, mající svůj základ v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dále z ní plynoucí princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je totiž krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. září 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10). Ochrana ústavnosti v právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice (srov. článek 4 Ústavy). Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
V. b)
K usnesení dovolacího soudu o námitce podjatosti sp. zn. 7 Tdo 1795/2016
Jádro ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v námitce zásahu do jeho práva na zákonného soudce a práva na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na nezávislý a nestranný soud, která zakotvují článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se proto předně zabýval těmito námitkami stěžovatele. Učinil tak i proto, neboť související námitkou protiústavnosti ustanovení §31 tr. řádu by se mohl zabývat toliko za předpokladu, že by nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti, popřípadě nevznikly-li by v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení (§68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dané námitky však shledal jako nedůvodné.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a ESLP se podává, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jakožto předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15, či ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15).
Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci.
Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (podezřelého), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. června 1996, č. stížnosti 22399/93, ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. října 1982, č. stížnosti 8692/79 či ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. října 1984, č. stížnosti 9186/80).
Při rozhodování o podjatosti osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12 či ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15).
Ve svém usnesení ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 1472/16, Ústavní soud připomněl, že byť rozhodnutí o námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v trestních věcech představuje toliko dílčí procesní rozhodnutí, vydané (obdobně jako v projednávané věci) v řízení, které nadále pokračuje, přistoupil k jeho věcnému přezkumu, aby alespoň materiálně naplnil požadavek instančního přezkumu, který je stěžovatelům v těchto případech vzhledem k dikci ustanovení §31 ve spojení s §146 odst. 2 tr. řádu, odepřen (důvody pro neodmítnutí ústavní stížnosti v této části jako nepřípustné jsou tak odlišné od těch, které byly dány ve věci sp. zn. III. ÚS 4071/17, na kterou stěžovatel odkazuje). Je to tedy Ústavní soud, jemuž na podkladu ústavní stížnosti stěžovatele, který takovou námitku v dovolacím řízení vznesl, přísluší přezkoumat postup Nejvyššího soudu z hlediska ochrany práva na nezávislý a nestranný soud ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel uvedený postup Ústavního soudu odmítá, maje za to, že Ústavní soud v takovýchto případech překračuje kompetence, jimiž je ex constitutione nadán. S uvedenou námitkou stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje, přičemž své důvody rozvádí níže.
Stran samotné námitky podjatosti soudců senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu, JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše, Ústavní soud konstatuje, že v této konkrétní věci nejde o posouzení subjektivního kritéria ve smyslu judikatury ESLP (či např. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15), nýbrž toliko o posouzení kritéria objektivního. V tomto směru stěžovatel tvrdil, že uvedení soudci mohou být při rozhodování o jeho trestní věci zatíženi svými předchozími skutkovými závěry, které učinili - v rozporu se zákonem - bez provedení dokazování, v neveřejném zasedání a především v kontrapozici ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů.
Ústavní soud se proto dále zabýval otázkou, zda je tato námitka stěžovatele důvodná, tedy zda Nejvyšší soud při svém předchozím rozhodování ve věci stěžovatele, jež vyústilo ve vydání usnesení ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, jímž zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu a zamítavé usnesení soudu krajského, skutečně postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a to způsobem, který mohl založit důvodnou pochybnost o podjatosti soudců daného senátu při dalším rozhodování v téže věci.
Stěžovatel v tomto směru poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Mancel a Branquart proti Francii. V dané věci šlo (stručně řečeno) o to, že francouzský Cour de cassation (dále jen "Kasační dvůr") rozhodl o mimořádném opravném prostředku podaném generálním prokurátorem v neprospěch stěžovatelů, na jehož podkladu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud, jemuž byla daná věc nově přikázána, posléze v intencích právních závěrů Kasačního dvora potvrdil odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Kasační dvůr následně opravný prostředek podaný stěžovateli zamítl. Stěžovatelé v dané věci namítali, že o opravném prostředku podaném generálním prokurátorem rozhodoval senát složený z devíti soudců, přičemž o jejich opravném prostředku podaném následovně rozhodoval senát, jehož členy bylo sedm z devíti soudců, kteří rozhodovali v jejich věci již dříve (a v jejich neprospěch). Dle stěžovatelů navíc senát Kasačního soudu při rozhodování o opravném prostředku generálního prokurátora překročil svou zákonnou pravomoc, když se vyjadřoval ke skutkovým okolnostem dané věci a odvolací soud instruoval, jakým způsobem má tyto vykládat.
ESLP v tomto případě dospěl k závěru o porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť shledal, že Kasační dvůr se ve svém prvním rozhodnutí vyslovil ke skutkovým okolnostem, když charakterizoval "materiální i morální stránku" deliktu, pro který byli stěžovatelé trestně stíháni (v podmínkách českého právního řádu lze zjednodušeně hovořit o objektivní a subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu), přičemž takovou pravomocí není nadán. Od tohoto okamžiku mohli dle ESLP stěžovatelé pojmout podezření o nestrannosti soudců senátu Kasačního dvora, kteří v dané věci rozhodovali, přičemž při podání jejich opravného prostředku ke Kasačnímu dvoru tento opět právně hodnotil naplnění základních znaků daného deliktu. ESLP tak na tomto skutkovém základu dospěl k závěru, že zde byly dány objektivní pochybnosti o nestrannosti soudců kasačního dvora, kteří rozhodovali o opravném prostředku stěžovatelů. K uvedenému je třeba doplnit, že uvedené rozhodnutí příslušný senát ESLP přijal většinou čtyř hlasů proti třem, přičemž zbývající soudci uplatnili proti tomuto rozhodnutí disentní stanovisko v němž namítali, že Kasační dvůr při rozhodování o mimořádných opravných prostředích ve věci stěžovatelů ani jednou nevykročil ze své zákonné kompetence a skutkové okolnosti dané věci sám nehodnotil.
Ve světle výše uvedených závěrů Ústavní soud přistoupil k posouzení usnesení dovolacího soudu ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, přičemž se zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud vykročil ze zákonných hranic vymezujících jeho přezkumnou činnost (stěžovatel se domnívá, že tomu tak bylo). Jestliže by tuto námitku shledal oprávněnou, pak by Ústavní soud nemohl jinak, než dospět k závěru o důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu, a tedy i porušení práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však takové pochybení dovolacího soudu neshledal.
Na tomto místě je třeba připomenout specifický charakter dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku v trestním řízení. "Dovolání z hlediska své povahy a vymezení v zákoně slouží k nápravě jen právních vad, byť tyto vždy navazují na zjištěný skutkový stav nezbytný pro právní posouzení, a to hmotněprávních i procesních vad pravomocných rozhodnutí soudu ve věci samé, resp. v řízeních jim předcházejících. Vady ve skutkových zjištěních jím zásadně samostatně napadat nelze, neboť dovolací soud se skutkovými vadami může zabývat jen v návaznosti na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení." (srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 843.).
Ústavní soud z obsahu shora označeného rozhodnutí dovolacího soudu zjistil, že dovolací soud se na podkladu dovolání nejvyššího státního zástupce zabýval otázkou vlastnictví obrazu Severní krajina, resp., zda se jeden ze spoluobviněných stal jeho vlastníkem na základě vydržení dle §134 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013. Dovolací soud poukázal na jednotlivá skutková zjištění okresního a krajského soudu, na jejichž základu tyto soudy dospěly k závěru, že daný spoluobviněný předmětný obraz skutečně vydržel, přičemž připomenul východiska rozhodovací praxe stran posuzování dobré víry, načež konstatoval, že právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů je nesprávné. Tento závěr dovolací soud učinil na podkladu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž jejich závěr o nedostatečném zpochybnění dobré víry spoluobviněného, který se měl stát vlastníkem daného obrazu, považoval za nesprávný. Připomenul, že při posuzování dobré víry v případě vydržení je třeba zkoumat, zda držitel vzhledem k okolnostem, za nichž věc získal nebo držel, měl mít o svém právu objektivně pochybnosti, přičemž na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů nebylo možno závěr o vyloučení takových objektivních pochybností konstruovat. Jinými slovy dovolací soud soudům nižších stupňů vytknul, že jejich právní posouzení - nadto šlo o otázky práva soukromého, nikoliv trestního - je v daném případě nesprávné, čímž nijak nevykročil ze zákonného rámce své přezkumné činnosti. Obdobně tomu bylo i v případě posouzení další otázky soukromého práva, totiž významu smlouvy o finančním vyrovnání, dle soudů nižších stupňů pro posouzení trestní odpovědnosti spoluobviněných rozhodné. Zde dovolací soud připomněl podstatu institutu narovnání a konstatoval, že na skutkové okolnosti dané věci, tak jak byly zjištěny soudy nižších stupňů, tento nedopadá.
Ústavní soud je přesvědčen, že dovolací soud v tomto případě nevykročil ze své zákonem vymezené pravomoci, resp. že při své přezkumné činnosti nepřekročil hranici mezi posuzováním otázek právních a skutkových, neboť přezkum hmotněprávního či procesněprávního posouzení je nerozlučně spjat se zjištěným skutkovým stavem. Jak se ostatně podává z dalšího z rozhodnutí ESLP citovaného rovněž ve zmiňovaném rozhodnutí ve věci Mancel a Branquart proti Francii (věc Civet proti Francii ze dne 28. září 1999 č. stížnosti 29340/95, bod 43), fakta (skutkové okolnosti) a právo (právní posouzení těchto skutkových okolností) nemohou být vnímány jako dvě radikálně oddělené oblasti a argumentace, která popírá skutečnost, že tyto dvě oblasti jsou vzájemně propojené a komplementární, není přijatelná.
Na druhou stranu však Ústavní soud nepřehlédl některá dílčí procesní pochybení dovolacího soudu, jimiž se však s ohledem na to, že v dané věci dosud nebylo skončeno trestní řízení ve věci stěžovatele, nemohl v této fázi řízení zabývat. Jednak jde o dílčí tvrzení dovolacího soudu ohledně některých skutečností, např. o tom, že obraz byl prý tajně restaurován, která se z dosavadních poznatků soudů nižších stupňů nepodávala. Taková tvrzení dovolacího soudu je třeba odmítnout, na druhou stranu je však třeba doplnit, že nepředstavovala komplexní posouzení otázky viny spoluobviněných, nýbrž hodnocení jedné z mnoha indicií nasvědčujících tomu, zda jeden ze spoluobviněných měl (nebo neměl) povědomí o tom, že obraz pochází z trestné činnosti. Jinými slovy Ústavní soud dané pochybení dovolacího soudu zaznamenal, avšak v kontextu dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů, do jejichž hodnocení dovolací soud (až na uvedenou výhradu) v souladu se svou zákonnou rolí nijak nevstupoval, jakož i vzhledem k tomu, že jádro argumentace dovolacího soudu bylo vybudováno skutečně čistě na posouzení právní stránky věci, je neshledal za natolik závažné, aby opravňovalo kasaci napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. V tomto světle je třeba odlišit danou věc i od stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14.
Co se týče formulace obsažené na straně 15 usnesení sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, kde dovolací soud své právní posouzení uzavírá slovy: "[p]rotože jak obviněný (...), tak spoluobvinění (...) od června 2007 věděli, a žádný z nich to nepopírá, že obraz byl odcizen, je zřejmé, že jsou všichni trestně odpovědní ze spáchání žalovaného skutku.", Ústavní soud konstatuje, že tato formulace není zcela korektní a může vzbuzovat pochybnosti o její souladnosti s principem presumpce neviny, zakotveným v článku 40 odst. 2 Listiny. Na druhou stranu je však třeba říci, že i s ohledem na celkový kontext kasačního usnesení dovolacího soudu jde o spíše nevhodnou než nesprávnou formulaci dovolacího soudu, neboť po celou dobu je v usnesení řešena otázka hmotněprávního posouzení skutku, již následně dovolací soud vyřešil v neprospěch spoluobviněných. Přitom naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu v případě trestně odpovědného pachatele vede právě k založení jeho trestní odpovědnosti. Uvedené proto dle Ústavního soudu nelze ztotožňovat s případy, kdy orgán veřejné moci konstatuje přesvědčení o vině určité osoby trestným činem ještě dříve, než je tato pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena.
Co se týče skutečnosti, že dovolací soud ve svém rozhodnutí o námitce podjatosti shora předestřenou argumentaci stěžovatele zcela přešel, je Ústavní soud nucen konstatovat toto pochybení. Současně je však třeba doplnit, že toto pochybení dovolacího soudu bylo v průběhu řízení napraveno v rámci přezkumné činnosti Ústavního soudu, a proto - z hlediska ochrany práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu - nemá na posouzení férovosti řízení jako celku vliv.
Jako důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatele, dle níž se měl dovolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, pročež měl danou věc předložit k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia. Dovolací soud ve svém rozhodnutí stran výkladu znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona totiž nic nového, ve smyslu nové argumentace, odchylující se od dosavadní zmiňovaných soudů judikatury, neuvádí.
Stran stěžovatelovy námitky týkající se překročení kompetencí Ústavním soudem v případech, kdy tento přistupuje k přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce podjatosti uplatněné v dovolacím řízení v trestních věcech, Ústavní soud připomíná závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16. Z nich se podává, že nápravu nežádoucího stavu v podobě absence nezávislého a nestranného orgánu, který by byl oprávněn rozhodovat o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu v trestních věcech, nemůže zjednat Nejvyšší soud, ani Ústavní soud, jakožto negativní zákonodárce. Ústavní soud proto opakovaně vyslovil apel adresovaný zákonodárci, aby na zmíněné nedostatky procesní úpravy pamatoval při budoucích legislativních úpravách trestního řádu. Tento nežádoucí stav dle Ústavního soudu nelze odstranit případným interpretativním výrokem, neboť napadené ustanovení neposkytuje žádný prostor pro jeho eventuální ústavně konformní výklad. Nastíněný postup Ústavního soudu by nepředstavoval (extenzivní) výklad právní normy, nýbrž její změnu, a Ústavní soud by si jeho akceptací přisvojoval zákonodárnou kompetenci, která mu nepřísluší. Obdobně daný nežádoucí stav nelze jakkoliv zhojit ani zrušením napadeného ustanovení, neboť předmětné ustanovení nedopadá pouze na řízení před Nejvyšším soudem, ale na rozhodování o námitce podjatosti v celém trestním řízení. Navíc v případě volby stěžovatelem předestřeného řešení by v případě námitky podjatosti v řízení o dovolání v trestních věcech před Nejvyšším soudem byl tento soud nucen vyčkávat přijetí nové právní úpravy a o podaném dovolání by nemohl rozhodovat, neboť by in eventum zatížil své rozhodnutí vadou v podobě porušení práva na nezávislý a nestranný soud. Obě tyto varianty jsou dle Ústavního soudu rovněž nepřijatelné, a proto jím přijaté řešení, v podobě vlastního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti na základě ústavní stížnosti, považuje za jediné, jež je ústavně akceptovatelné. Pouze na doplnění Ústavní soud připomíná, že v obou svých shora naznačených rozhodnutích vycházel ze svého předchozího závěru formulovaného ve svém nálezu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09 (na nějž odkázal i ve svém nedávném nálezu sp. zn. III. ÚS 4071/17, kde opětovně zdůraznil nezbytnost nezávislého a nestranného soudního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti v případech, kdy o námitce rozhoduje tentýž orgán, vůči kterému daná námitka směřuje). Jakkoliv totiž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), jím zvolené řešení nastalé situace naplňuje požadavek formulovaný v uvedeném nálezu na propojení mechanismu obsaženého v §31 tr. řádu s garancí nezávislého a nestranného soudního přezkumu (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 81 Ústavy). S ohledem na možné dotčení práva na nezávislý a nestranný soud a jeho případné dopady na probíhající trestní řízení se daná situace odlišuje od případu, jímž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04, na nějž stěžovatel poukazuje.
Protože návrh stěžovatele na zrušení §31 tr. řádu sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], kterou Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou, nebyl dán ex lege prostor pro to, aby se Ústavní soud mohl podrobněji zabývat související argumentací stěžovatele.
V situaci, kdy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, přičemž neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která dle jeho přesvědčení nekoliduje se závěry vyslovenými v jeho předchozí judikatuře, na niž poukazoval stěžovatel, neshledal důvod pro postup dle §23 zákona o Ústavním soudu. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3755/17 proto nelze považovat za přiléhavý.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatele dílem posoudil jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a z tohoto důvodu ji odmítl. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnost stěžovatele kvalifikoval jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji rovněž odmítl. Protože návrh stěžovatele na zrušení §31 tr. řádu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit, sdílí (v případě odmítnutí ústavní stížnosti) její osud. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento návrh stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu