ECLI:CZ:US:2019:3.US.1506.18.1
sp. zn. III. ÚS 1506/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdenky Němcové, zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem, sídlem Dušní 906/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 28 Cdo 3920/2017-455, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2017 č. j. 35 Co 383/2016-408 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. dubna 2016 č. j. 25 C 62/2012-351, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Zdeňka Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a v I. výroku napadeného rozsudku zavázal stěžovatelku, jako žalovanou, zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 350 000 CHF a ve výroku II. jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 470 549 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalými manžely. Manželství, které uzavřeli dne 1. 6. 1995, bylo rozvedeno rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 5. 2003 č. j. 24 C 101/2001 - 19, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2005. Tímto dnem zaniklo i společné jmění manželů (dále jen "SJM"), na jehož vypořádání se účastníci nedohodli, a proto jejich zaniklé SJM vypořádal obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2010 č. j. 31 C 27/2006-963. Předmětná věc měla nadále složitý procesní vývoj, kdy - stručně řečeno - původně byla částka ve výši 350 000 CHF pojímána jako součást SJM, nicméně vzhledem k důkazní situaci došlo usnesením obvodního soudu ze dne 28. 5. 2012 č. j. 31 C 27/2006-1136 k vyloučení žaloby o zaplacení 350 000 CHF k samostatnému řízení, které je vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. 25 C 62/2012, neboť vyšlo najevo, že předmětná částka nebyla součástí SJM, když vedlejší účastník tento obnos nabyl před uzavřením manželství se stěžovatelkou.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 12 655 CHF. Ve zbytku nároku, tedy v částce 337 345 CHF, rozsudek potvrdil. Ve II. výroku stěžovatelku zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 519 526 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 100 430 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník po uzavření manželství se stěžovatelkou uspořil na důchodovém spoření ve Švýcarské konfederaci částku 25 310 CHF, přičemž jejich polovinu, tj. částku 12 655 CHF, tak od stěžovatelky žádal neprávem.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť neshledal dovolání stěžovatelky přípustným.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo nikdy prokázáno, kdy, kde a v jaké výši měl vedlejší účastník stěžovatelce finanční prostředky, které byly následně vyčísleny na hodnotu 350 000 CHF, po korekci městského soudu na částku 337 345 CHF, předávat. Stěžovatelka uvádí, že jestliže k předání takové částky v souhrnu nakonec došlo, tak šlo o dar od vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník ani nikdy nepožadoval navrácení předmětných finančních prostředků. Skutkový stav obecné soudy kvalifikovaly nesprávně, když obvodní soud konstatoval, že šlo v případě předmětné sumy přinejmenším o bezdůvodné obohacení, možná o uzavření smlouvy nepojmenované či mandátní. Rozsudek městského soudu byl postaven na jiném skutkovém základu než rozsudek obvodního soudu, když městský soud posoudil právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem částečně jako smlouvu o půjčce, částečně pak jako smlouvu nepojmenovanou.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že částku 350 000 CHF vypořádal obvodní soud v rámci SJM, o čemž byl vydán rozsudek (sp. zn. 31 C 27/2006), avšak zároveň uložil v jiném řízení zaplatit tutéž částku z titulu bezdůvodného obohacení, resp. jiných spekulativních titulů. Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že městský soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
7. Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť městský soud posoudil tutéž právní otázku o povaze právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jinak než obvodní soud a nijak o tom, kam jeho úvahy směřují, stěžovatelku nepoučil.
8. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, a to minimálně kvůli své nepředvídatelnosti, ale též kvůli alternativnímu použití hmotného práva.
9. Svou poslední námitkou stěžovatelka namítá porušení pravidel pro určení zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť rozvrh práce obvodního soudu na rok 2008 neodpovídá požadavkům zákonné normy. Z předmětného rozvrhu práce nelze seznat, jak a proč byl přerozdělen nápad do senátu 31 C konkrétním soudcům. K porušení zákona došlo též tehdy, když došlo k vyčlenění její věci ze senátu 31 C do senátu 25 C, neboť ze spisu není zjevné, jak mohla být věc přidělena do senátu 25 C, když podle rozvrhu práce pro rok 2012 nebyl předmětný senát příslušný pro danou věc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelka svou první námitkou zčásti zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy vedly dokazování v jejím civilním sporu, k čemuž však Ústavní soud není zásadně povolán. Řízení o ústavní stížnosti je totiž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Stěžovatelka se zjevně domáhá toho, aby důkazy v její věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu v její civilní věci, resp. zpochybňuje úplnost provedeného dokazování. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí zákonné podmínky a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud toto hodnocení neposuzuje. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno. Ústavní soud považuje provedené dokazování za dostatečné a přesvědčivé, a to zejména za situace, kdy stěžovatelka sice brojí proti soudní verzi skutkového děje, avšak zároveň sama žádnou svou vlastní verzi nepředestírá, toliko neguje důkazy předložené vedlejším účastníkem.
14. Pokud jde o právní kvalifikaci skutkového děje, která je dle závěrů stěžovatelky nepřesná a činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelkou nastíněná argumentace nezakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. To však neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na podstatné argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly. V posuzované věci byly tyto nastíněné standardy zcela naplněny. Dílčí námitky stěžovatelky k hmotněprávní argumentaci soudů nedosahují ústavněprávní intenzity, neboť z hlediska obecné spravedlnosti je v projednávané věci zásadní, zda skutečně předmětné finanční prostředky (337 345 CHF) byly vedlejším účastníkem nabyty před uzavřením manželství se stěžovatelkou, a dále zda tyto finanční prostředky vedlejší účastník stěžovatelce postupně předal do její dispozice, přičemž zmiňovaný obnos nebyl míněn jako dar. Všechny tyto podmínky byly předmětem dokazování před obecnými soudy a z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, že byly v náležitém důkazním standardu prokázány. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy nelze dovodit.
15. Další argumentace stěžovatelky se dotýká rozhodování obvodního soudu o částce 350 000 CHF, která měla být předmětem dvou různých řízení. Ani tato námitka však nemá ústavněprávní rozměr a je toliko opakováním argumentace stěžovatelky, která byla uplatněna jak v řízení před městským soudem, tak před Nejvyšším soudem. Oba soudy se touto otázkou z pohledu občanského práva procesního důkladně zabývaly a Ústavní soud nepokládá za nutné jejich úvahy znovu reprodukovat, toliko odkazuje na odůvodnění jejich napadených rozhodnutí.
16. Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť městský soud posoudil tutéž právní otázku o povaze právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jinak než obvodní soud a nijak o tom, kam jeho úvahy směřují, stěžovatelku nepoučil. V posuzované věci však porušení práva na právní slyšení nelze dovodit, neboť závěry stěžovatelkou předestřeného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 2724/16 (N 50/84 SbNU 585) vycházely z jiných skutkových a právních okolností a na věc stěžovatelky je tedy nelze bez dalšího uplatnit. Městský soud uznal stejně jako obvodní soud, že v případě vedlejšího účastníka jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Dále dovodil, že v případě právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem šlo v rámci určitých dílčích předání hotovosti o smlouvu o půjčce, čímž učinil částečně odlišné hodnocení než obvodní soud. Tento přístup městského soudu však nevyžadoval další doplnění rozhodných skutečností, které by odůvodňovalo poučení stěžovatelky.
17. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
18. V případě stěžovatelčiných námitek týkajících se porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledal, že nebyla dodržena zásada subsidiarity ústavní stížnosti, neboť tyto námitky nebyly vzneseny v řízení před obecnými soudy. Jejich meritorní vypořádání tedy v řízení o ústavní stížnosti není možné.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu