ECLI:CZ:US:2019:3.US.1526.19.1
sp. zn. III. ÚS 1526/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 25 Cdo 4438/2018-123, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2018 č. j. 71 Co 110/2018-64 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. prosince 2017 č. j. 11 C 114/2017-13, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace VSACAN TOUR, s. r. o., sídlem Dolní náměstí 344, Vsetín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2018 č. j. 71 Co 110/2018-64 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 12. 2017 č. j. 11 C 114/2017-13, jímž byla žaloba stěžovatele odmítnuta pro nejasnost skutkových tvrzení. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem okresního soudu, že skutková tvrzení stěžovatele dostatečně nevymezila předmět řízení, aby bylo možno žalobu projednat. Z podání stěžovatele nevyplývalo, jaká konkrétní tvrzení nebo výroky žalované obchodní korporace (cestovní kanceláře) VSACAN TOUR, s. r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice, u níž stěžovatel pracoval jako průvodce) - ať již nepravdivá či dehonestující - činí stěžovatel předmětem řízení. Stěžovatel tedy jinak řečeno podle soudů nevymezil tvrzení, jež mu měla způsobit nemajetkovou újmu na osobnostních právech, jejíž náhrady - vyčíslené na 50 000 Kč - se stěžovatel domáhal.
3. Následné stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby o zaplacení částky nepřesahující 50 000 Kč, není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že o možnosti podat dovolání byl krajským soudem nesprávně poučen a tímto nesprávným poučením se řídil. Podstata jeho stížnostní argumentace pak spočívá v tom, že on sám obsah dehonestujících výroků sice nezná, nicméně soudy si ho měly u vedlejší účastnice zjistit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost pak navíc Ústavní soud hodnotil vzhledem k poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu [srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2628/17 ze dne 24. 4. 2018 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] jako přípustnou a včasnou ke všem napadeným rozhodnutím.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Nadto je nutno zdůraznit, že stěžovatel nevyužil ani prostor daný mu v řízení o ústavní stížnosti, aby k věci cokoliv bližšího uvedl. Ani v ústavní stížnosti tak nenaznačuje, v čem měly stížnosti účastníků zájezdu na stěžovatele, na něž následně měla vedlejší účastnice podle něj nevhodně reagovat (a zasáhnout tak do jeho osobnostních práv), spočívat. Stěžovatel tak ani v ústavní stížnosti nespecifikuje, jak konkrétně měla být jeho osobnostní práva zasažena, ač na druhou stranu uvádí, že to má mimo jiné vyplývat z emailové komunikace mezi ním a vedlejší účastnicí.
9. Je pravda, že zákon (srov. například §133a o. s. ř.) a nad jeho rámec judikatura Ústavního soudu (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018) umožňuje ve výjimečných případech (zejména při posuzování diskriminace a poškození zdraví při medicínských zákrocích) otočení důkazního břemene, nicméně zde vychází stěžovatel zcela nad tento prostor, neboť nedostál ani povinnosti tvrzení. Přitom sám neuvádí, že by jeho věc dosahovala takové závažnosti, pro kterou zákonodárce, respektive Ústavní soud dovodil výše uvedenou výjimku z důkazního břemene. Přesto se ale dožaduje výjimky ve své podstatě ještě mnohem větší.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem. Stěžovatel nebyl totiž zkrácen ani na svém právu využít pro něj všechny dostupné opravné prostředky. Již proto není jeho odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1237/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 43/80 SbNU 531) případný.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu