ECLI:CZ:US:2019:3.US.1543.19.1
sp. zn. III. ÚS 1543/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Ladislava Těšínského, Ph.D., MBA, právně zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 1814/2017-171, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Máchova 838/18, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení svého ústavním pořádkem zaručeného práva "na spravedlivé řízení" ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, tj. kopie napadeného rozhodnutí a podaného dovolání, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (žalovanému) byl v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), uplatněn vedlejším účastníkem nárok na zaplacení částky 446 190,24 Kč s příslušenstvím. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 1. 2017 č. j. 6 C 41/2016-117 bylo rozhodnuto o přerušení řízení do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 163/2009. Proti tomuto procesnímu usnesení obvodního soudu se vedlejší účastník bránil odvoláním, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 2. 2017 č. j. 25 Co 48/2017-124 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že řízení se nepřerušuje, a to z důvodu, že v mezidobí bylo řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 163/2009 pravomocně skončeno.
3. Proti usnesení městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl s poukazem na jeho bezpředmětnost v důsledku okolností nastalých po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval z důvodu, že jeho rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K porušení základního práva stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít v důsledku odmítnutí dovolání po více než 24 měsících od předložení spisu obvodním soudem. Stěžovatel je přesvědčen, že v situaci, kdy Nejvyšší soud nerozhodl o odmítnutí jeho dovolání ve lhůtě šesti měsíců od předložení věci v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném v rozhodné době, byl povinen k jeho meritornímu projednání. Šestiměsíční lhůtu pro odmítnutí dovolání stěžovatel považuje za prekluzivní a brojí proti výkladu §243c odst. 1 o. s. ř., podle něhož je lhůtou pořádkovou. S tvrzenou dlouhodobou a opakovanou tolerancí Ústavního soudu k nerespektování §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšším soudem spojuje "destruktivní důsledky na hodnotové klima v justici i celé společnosti".
5. Stěžovatel v odmítnutí dovolání proti procesnímu rozhodnutí o nepřerušení řízení dále shledává postup v rozporu s principy právního státu a považuje je za zcela zjevný projev libovůle a zneužití pravomoci Nejvyššího soudu, které nemůže požívat prizmatem práva na spravedlivé řízení ústavněprávní ochrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je založena na zásadě subsidiarity, z níž se dovozuje jeho oprávnění zasahovat v zásadě jen do pravomocných meritorních rozhodnutí, která lze považovat v dané věci za konečná. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Napadené usnesení o odmítnutí dovolání podaného proti rozhodnutí o nepřerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování dalšího řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno, proto věc stěžovatele není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.
8. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatele nejsou dány. Nadto ani stěžovatel existenci takových okolností v ústavní stížnosti netvrdí. Stěžovatel se domáhá ochrany poskytované Ústavním soudem toliko ve věci týkající se procesního postupu obecných soudů v řízení spočívajícího v rozhodování o jeho přerušení z důvodu vedení jiného soudního řízení. Nadto tak činí za situace, kdy původně uplatňovaný důvod pro přerušení řízení se stal bezpředmětným, tj. řízení, pro jehož vedení se stěžovatel přerušení dovolával, bylo v mezidobí pravomocně ukončeno.
9. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj