ECLI:CZ:US:2019:3.US.1544.18.1
sp. zn. III. ÚS 1544/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ATS - Air Truck Service CZ, s.r.o., sídlem Josefa Stancla 151, Uherské Hradiště, zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem, sídlem Jiřího z Poděbrad 1212, Uherské Hradiště, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2018 č. j. 53 Co 53/2018-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnost EWALS CARGO CARE spol. s r.o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2018, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka vystupovala jako žalovaná v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 67 C 143/2017, v němž se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu zaplacení sjednaného přepravného podle smlouvy o přepravě uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice pro stěžovatelku přepravu vykonala, avšak se zpožděním při doručení zásilky a z titulu tohoto zpoždění stěžovatelka nárokovala smluvní pokutu, která nebyla sjednána. Stěžovatelka napadla elektronický platební rozkaz odporem a uvedla, že pozdní realizaci přepravy reklamovala vrácením faktury, na což nebylo reagováno, a dále sdělila vedlejší účastnici, že má zájem na smírném vyřešení sporu snížením fakturované částky o 200 EUR z titulu smluvní pokuty, na což vedlejší účastnice nereagovala. Před zahájením jednání ve věci obvodním soudem vzala vedlejší účastnice návrh v celém rozsahu zpět s tím, že stěžovatelka dne 29. 12. 2017 uhradila jistinu pohledávky a na zaplacení úroků z prodlení vedlejší účastnice netrvala. Trvala však na náhradě nákladů řízení.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 8. 1. 2018 č. j. 67 C 143/2017-55 řízení zastavil podle §96 odst. 2 občanského soudního řádu. Stran nákladů řízení dospěl k závěru, že přestože by vedlejší účastnici náhrada nákladů náležela podle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu, ze žalobních tvrzení ani z obsahu spisu neplyne, že by vedlejší účastnice stěžovatelku před podáním návrhu na zahájení řízení vyzvala k plnění podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že stěžovatelka se snažila o smírné řešení reklamace, avšak na její výzvy nebylo reagováno a vedlejší účastnicí ani nebyla zaslána předžalobní upomínka, obvodní soud právo na náhradu nákladů vedlejší účastnici nepřiznal.
4. Vedlejší účastnice napadla výrok o nákladech řízení včasným odvoláním, v němž namítla, že absence předžalobní výzvy nepřekáží přiznání náhrady nákladů řízení, když je zřejmé, že stěžovatelka plnit nehodlala. Plnila až po 10 měsících od zahájení řízení a několika vzájemných podáních stran, přičemž uhradila celou žalovanou částku, jejíž výši původně sporovala. Výše fakturovaného přepravného přitom nebyla mezi stranami smlouvy nikdy sporná, když požadavek na uhrazení smluvní pokuty není reklamací. Za takového stavu nelze při zpětvzetí návrhu souhlasit s obvodním soudem, že vedlejší účastnice nese odpovědnost za vznik sporu a že stěžovatelka měla snahu o jeho smírné řešení. Městský soud následně k odvolání vedlejší účastnice napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 11 290,92 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 318,90 Kč. K tomu uvedl, že podle recentní judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 a ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1154/2014) není důvod sankcionovat věřitele za neodeslání předžalobní výzvy v případech, kdy je zřejmé, že ani po doručení žaloby dlužník dluh nezaplatí nebo jinak nepřivodí jeho zánik. V této věci byl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podán dne 1. 2. 2017 a stěžovatelka ani v rámci odvolacího řízení nesporovala, že byla v roce 2016 nejméně dvakrát k zaplacení žalované částky urgována, což neučinila a brojila proti výši přepravného. Dne 29. 12. 2017 pak stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici celou jistinu nesníženou o uplatňovanou smluvní pokutu, ačkoli probíhalo jednání stran. Dle městského soudu tudíž není pochyb o tom, že v důsledku jednání stěžovatelky došlo ke zpětvzetí jinak důvodně podané žaloby, přičemž ani její podání nepřimělo stěžovatelku ke splnění smluvní povinnosti, tudíž ani předžalobní výzva by neměla zákonem předpokládaný a sledovaný účinek. Nadto stěžovatelka nepopírá, že nakonec plnila bez dispozice fakturou a lze tedy mít za to, že ani v rámci jednání v roce 2016 jí nic nebránilo uspokojit pohledávku alespoň v rozsahu o smluvní pokutu sníženém, což prokazatelně neučinila. Odepření práva na náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici by za takového stavu nebylo správným závěrem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném usnesení městského soudu, když v předmětném spise vedeném obvodním soudem je založeno vyjádření stěžovatelky ze dne 5. 1. 2018, v němž soudu sděluje, že opětovně požádala vedlejší účastnici o zaslání faktury, jejíž opis stěžovatelka obdržela v prosinci roku 2017 a obratem ji uhradila. Městský soud však v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka plnila bez dispozice fakturou. Stěžovatelka si je vědoma toho, že do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, avšak Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459) dospěl k závěru, že: "Otázka náhrady nákladů však dosahuje ústavně právní dimenzi v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu, mj. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu." A právě k takovému pochybení došlo v tomto případě, což činí napadené usnesení v rozporu s právem na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V tomto ohledu musí Ústavní soud především poukázat na svou konstantní judikaturu, z níž plyne, že Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207), ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3776/16 (N 51/84 SbNU 595) a mnoho dalších]. Z citovaných nálezů dále plyne, že výjimku opravňující zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení představují ty případy, kdy dochází k extrémnímu vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. Takovým omylem může být dle citované judikatury Ústavního soudu také nedostatečné seznámení se spisem, které právě namítá stěžovatelka.
11. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit, když v posuzované věci je evidentní, že městský soud své rozhodnutí o nákladech řízení založil především na časové souslednosti jednání vedených mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou a jimi činěnými úkony, z níž učinil logický a přiměřený závěr, že ani předžalobní výzva by nepřiměla stěžovatelku ke splnění smluvní povinnosti, a tudíž rozhodl v souvislosti judikaturou Nejvyššího soudu (viz bod 4), přičemž takové rozhodnutí v žádném případě nelze označit za zjevně mylné či svévolné.
12. Ve výše uvedených nálezech sp. zn. III. ÚS 290/06 a sp. zn. IV. ÚS 777/12 shledal Ústavní soud zjevný omyl soudu spočívající v nedostatečném seznámení se spisem, když soudy nesprávně určily, že účastníku řízení náklady vůbec nevznikly, neboť přehlédly, že takový účastník ve věci učinil úkony, a výlučně tato okolnost byla důvodem, pro který o nepřiznání náhrady nákladů řízení rozhodly. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde, když stěžovatelka se ve skutečnosti pouze neztotožnila s právním hodnocením skutkových zjištění soudu.
13. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu