ECLI:CZ:US:2019:3.US.160.19.1
sp. zn. III. ÚS 160/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Kováře, zastoupeného JUDr. Danielovou Trávníčkovou, advokátkou, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 30 Cdo 4562/2017-369 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 70 Co 150/2017-331, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město a Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora, sídlem Bohunická 728/24a, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného soudního spisu, ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se žalobou stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 450 000 Kč s úroky z prodlení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V žalobě tvrdil, že mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 4. 2012, kterým na něj byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 49 937,20 Kč a jímž byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor. Proti tomuto usnesení podal odvolání, jelikož dle svých tvrzení svou povinnost splnil před zahájením exekučního řízení a jelikož v exekučním spise nebyla založena plná moc oprávněného pro advokáta, který podal návrh na nařízení exekuce. V žalobě o náhradu škody dále stěžovatel tvrdil, že po podání odvolání mu dal okresní soud za pravdu a usnesením ze dne 14. 8. 2012 zastavil exekuci. Stěžovatel tvrdil, že k nařízení exekuce vůbec nemělo dojít a v postupu exekutora a zejména okresního soudu spatřuje nesprávný úřední postup, jímž mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku. Ve smlouvě se totiž s majitelem dostihových koní dohodl na jejich ustájení za odměnu 7 500 Kč měsíčně. Současně bylo v dané smlouvě ujednáno právo od smlouvy odstoupit v případě uvalení exekuce na stěžovatelův majetek. Majitel koní po nařízení exekuce okresním soudem od smlouvy odstoupil, čímž stěžovateli ušel zisk, jehož by jinak na základě smlouvy o ustájení koní dosáhl a jehož náhradu po vedlejší účastnici požadoval.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu na zaplacení 450 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl rozsudkem ze dne 23. 9. 2016 č. j. 12 C 15/2013-286. V postupu okresního soudu, který vydal usnesení o nařízení exekuce, ačkoli neměl ve spise doloženu zvláštní plnou moc pro exekuční řízení, shledal nesprávný úřední postup dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene stěžovatelem, neboť žalovaná částka přestavovala ušlý příjem bez odpočtu jakýchkoli nákladů, nikoli ušlý zisk. Ani přes výzvu dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatel nedoplnil tvrzení a důkazní návrhy ohledně druhu a výše nákladů pro dosažení příjmu.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 č. j. 70 Co 150/2017-331, který je napaden ústavní stížností, rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku o věci samé. Neshledal totiž odpovědnostní titul. Pochybení v postupu orgánu veřejné moci ústící ve vydání rozhodnutí, v němž se toto pochybení projeví, může založit odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, nikoli za nesprávný úřední postup. V důsledku pochybení exekutora a okresního soudu bylo vydáno rozhodnutí o nařízení exekuce, jež nenabylo právní moci, protože bylo "odklizeno" rozhodnutím o zastavení exekuce. Procesní pochybení tak bylo dle městského soudu napraveno tím, že chybně vedené řízení nevyústilo ve vydání rozhodnutí, které by nabylo právní relevance. Vedle toho městský soud neshledal příčinnou souvislost mezi vydáním rozhodnutí o nařízení exekuce a tvrzeným ušlým ziskem. Od smlouvy s majitelem koní bylo možno odstoupit v případě "prohlášení exekuce", čímž dle městského soudu nelze rozumět nic jiného než pravomocné rozhodnutí o exekuci. Právní moci však toto rozhodnutí nenabylo.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 4562/2017-369, které je napadeno ústavní stížností, změnil uvedený rozsudek městského soudu ve výrocích o nákladech řízení, ve zbytku dovolání odmítl. Otázka, zda je nesprávným úředním postupem, když se exekuční soud zcela opomene zabývat podaným exekučním návrhem z pohledu, zda jsou splněny podmínky řízení, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že nesprávný úřední postup exekučního soudu vedl k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, v jehož obsahu se bezprostředně odrazil. Na dalších stěžovatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestálo. Jako přípustné a důvodné Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jen k rozhodnutí o přiznání nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud nepostoupil jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nadřízenému soudu, protože je vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, kterému vyhověl. Tím bylo rozhodnutí o nařízení exekuce "odklizeno", což dle stěžovatele znamenalo faktické zrušení nezákonného rozhodnutí. Okresní soud měl spis odeslat odvolacímu soudu, který by musel odvoláním napadené usnesení o nařízení exekuce zrušit nebo změnit. K zastavení exekuce došlo až v době, kdy stěžovateli vznikla škoda.
7. Dle stěžovatele soudy výkladem zákona popřely jeho základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Výsledkem bylo popření práva na náhradu škody i v situaci, kdy se exekuční soud dopustil zjevně nesprávného úředního postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, které nebylo zrušeno či změněno, ačkoli mělo být zrušeno či změněno. Stěžovatel připomněl, že Ústavní soud připustil vznik odpovědnosti státu za škodu i v případě, že nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS 2159/11 a dovolal se rovněž nálezu sp. zn. II. ÚS 3625/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti výkonu tohoto práva má dle čl. 36 odst. 4 Listiny upravit zákon, jímž je v současné době zákon č. 82/1998 Sb.
11. Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215); či nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12 (N 142/74 SbNU 205), bod 13.]. I při vědomí ústavního zakotvení práva na náhradu škody v čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba respektovat, že svého práva se lze u soudu domáhat stanoveným postupem, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny; stanovený postup je pak upraven na zákonné úrovni (odst. 4).
12. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nelze spatřovat v hodnocení Nejvyššího soudu a městského soudu, že v posuzované věci nešlo o nesprávný úřední postup. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43), bodu 25., zákon č. 82/1998 Sb. "rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány (§5). Vedle prvotní odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím [...] zavádí i druhou formu objektivní odpovědnosti státu, která je spojena s nesprávným úředním postupem (§13). [...] Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, neodrazí se bezprostředně v jeho obsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 804/96 či sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, příp. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 613/2005, nebo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck 2005, zejm. judikatura a příklady uvedené u §13)." V posuzované věci přitom městský soud i Nejvyšší soud dostatečně objasnily, že pochybení okresního soudu, který se opomenul zabývat existencí podmínek řízení, se odrazilo v obsahu usnesení o nařízení exekuce.
13. I v nálezu ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3625/17, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval, Ústavní soud uvedl, že sdílí základní charakteristiku vyslovenou již dříve Nejvyšším soudem, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup. I ve věci, na kterou stěžovatel odkazoval, nic dle Ústavního soudu nestálo v cestě posouzení nároku dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která se vztahují k nezákonnému rozhodnutí (viz bod 29. uvedeného nálezu).
14. Dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Jinak je stanoveno např. v §8 odst. 2 daného zákona, dle něhož byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
15. Dle judikatury Nejvyššího soudu se §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. vztahuje i na usnesení o nařízení exekuce a pověřením exekutora k jejímu provedení dle §44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1635/2015 a ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5792/2017; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Jinými slovy, Nejvyšší soud v případě usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora k jejímu provedení připouští, že nárok na náhradu škody lze uplatnit i tehdy, bylo-li takové usnesení i jako nepravomocné zrušeno či změněno na základě řádného opravného prostředku (§8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že proti usnesení ze dne 16. 4. 2012 o nařízení exekuce podal odvolání, které však okresní soud nepostoupil odvolacímu soudu, ale posoudil je jako návrh na zastavení exekuce, na jehož základě vydal usnesení o zastavení exekuce. Dle stěžovatele měl však být spis odeslán odvolacímu soudu a napadené usnesení zrušeno či změněno. Dále pak v ústavní stížnosti dovozoval, že usnesení o zastavení exekuce se v podmínkách jeho věci rovnalo zrušení nezákonného rozhodnutí. Vedle toho jeho argumentace směřovala též k závěru, že za účelem zachování základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny) nelze v odůvodněných případech bezvýhradně trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno či změněno, k čemuž se odvolával na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08, II. ÚS 2159/11 či II. ÚS 3625/17. Ústavní soud si ověřil z vyžádaného soudního spisu, že stěžovatel takovou argumentaci neuplatnil v dovolání. Šlo by přitom o argumentaci proti důvodům, na nichž záleželo rozhodnutí městského soudu, který na straně 5 svého rozsudku uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je pravomocné rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno, což se však dle městského soudu ve stěžovatelově případě nestalo.
17. V dovolání stěžovatel předpoklady jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.) spatřoval ke třem právním otázkám:
1) zda je nesprávným úředním postupem to, když exekuční soud či exekutor se zcela opomene zabývat exekučním návrhem z pohledu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může být rozhodnuto ve věci, a zda stát odpovídá za škodu, která v důsledku tohoto chybného postupu vznikla (zde měl stěžovatel za to, že šlo o neřešenou otázku v judikatuře dovolacího soudu);
2) zda existovala příčinná souvislost mezi takto chybně nařízenou exekucí a ušlým ziskem (zde měl stěžovatel za to, že posouzení městského soudu bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu);
3) k nákladům řízení (zde měl stěžovatel za to, že posouzení městského soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu).
18. Ani při vymezení důvodů dovolání stěžovatel neužil argumentaci nyní uplatněnou v ústavní stížnosti, která se vztahuje k nezákonnému rozhodnutí a požadavku na jeho zrušení (k ní viz bod 16.). V dovolání totiž tvrdil, že u okresního soudu a exekutora šlo o nesprávný úřední postup.
19. Jelikož se dovolací soud zabývá jen důvody vymezenými v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), není žádným pochybením Nejvyššího soudu, že se v rozhodnutí o dovolání nezabýval stěžovatelem neuplatněnou argumentací týkající se požadavku na rušení nezákonného rozhodnutí. V usnesení Nejvyššího soudu tedy nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv či svobod. Neumožnil-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, aby posoudil jeho argumentaci shrnutou v bodě 16., je bezpředmětné, aby se k ní Ústavní soud ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu vyjadřoval, neboť nesměřuje proti posouzení Nejvyššího soudu.
20. Vůči rozsudku městského soudu je námitka shrnutá v bodě 16. nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť nebyla uplatněna v dovolání.
21. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní, a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku stěžovatelem, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení zákonem upraveného práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní obrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tato podmínka se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17, bod 22.).
22. Vzhledem k výše uvedeným důvodům byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu