ECLI:CZ:US:2019:3.US.1601.19.2
sp. zn. III. ÚS 1601/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, nezletilé M. K. a nezletilé T. K., zastoupených opatrovníkem Městským úřadem města Černošice, sídlem Riegrova 1209, Černošice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019 č. j. 101 Co 106/2019-2045 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 25. ledna 2019 č. j. 23 P 16/2013-2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť jsou názoru, že jimi bylo porušeno stěžovatelovo základní právo zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva a svobody nezletilých stěžovatelek zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 3, 5, 10, 12 a 16 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel podal u Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") návrh na vyslovení souhlasu soudu s právním jednáním týkajícím se jmění nezletilých stěžovatelek, konkrétně souhlasu s výpovědí smluv o stavebním spořením vedených na stěžovatelky, souhlasu s darováním 230 000 Kč pro každou stěžovatelku od stěžovatele, souhlasu s kupními smlouvami, jimiž by stěžovatelky nabyly nemovitosti v B., a souhlasu se smlouvami o úschově vázanými k těmto kupním smlouvám.
3. V řízení o tomto návrhu stěžovatel podal návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud vyslovil souhlas s výpovědí smluv o stavebním spoření vedených na nezletilé stěžovatelky, s kupními smlouvami na nemovitosti v B. a smlouvami o úschově vázanými k těmto kupním smlouvám. Okresní soud tento návrh zamítl I. výrokem usnesení ze dne 25. 1. 2019 č. j. 23 P 16/2013-2021, jež je jako celek napadeno ústavní stížností. Dále tímto usnesením ustanovil opatrovníkem nezletilých stěžovatelek město B. (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení o nařízení předběžného opatření (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že rozhodoval o stěžovatelově návrhu ze dne 18. 1. 2019. Před jeho podáním stěžovatel podal ještě návrh na nařízení předběžného opatření, jež okresní soud zamítl usnesením ze dne 27. 12. 2018 č. j. 23 P 16/2013-1977. I tento návrh se týkal souhlasu s výpovědí smluv o stavebním spoření nezletilých stěžovatelek, souhlasu s kupními smlouvami na nemovitosti a smlouvami o úschově. K okolnostem, o nichž stěžovatel tvrdil, že jsou v době jeho návrhu ze dne 18. 1. 2019 nové a že tu nebyly v době rozhodování o předchozím návrhu na nařízení předběžného opatření, okresní soud uvedl, že tyto okolnosti existovaly již v době rozhodování o předchozím návrhu. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelově tvrzení, že by nenařízením předběžného opatření byl vytvořen nezvratný stav, který stěžovatel spatřoval v tom, že prodávající od kupní smlouvy odstoupí, nedojde-li k rychlému vyslovení soudního souhlasu s právním jednáním týkajícím se jmění nezletilých. Předmětné nemovitosti totiž dle okresního soudu stále mohl koupit sám stěžovatel ze svých prostředků. Okresní soud uzavřel, že změna okolností není natolik podstatná, a nebylo tak možno předběžné opatření nařídit.
4. Usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření napadl stěžovatel v jeho I. výroku odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vyhodnotil, že na I. výroku napadeného usnesení je závislý též jeho III. výrok o nákladech řízení, a usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 101 Co 106/2019-2045, proti němuž směřuje ústavní stížnost, napadené usnesení okresního soudu zrušil v I. výroku, řízení v tomto rozsahu zastavil a zrušil je rovněž ve III. výroku. Dospěl k závěru, že v řízení o návrhu ze dne 18. 1. 2019 na nařízení předběžného opatření, o němž okresní soud rozhodl, existovala překážka věci rozhodnuté, jelikož o téže věci bylo rozhodnuto již usnesením okresního soudu ze dne 27. 12. 2018 č. j. 23 P 16/2013-1977, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 21. 12. 2018 na nařízení předběžného opatření. Dodal, že ani v případě, že by nebyla dána překážka věci rozhodnuté, by návrhu ze dne 18. 1. 2019 na nařízení předběžného opatření nebylo možno vyhovět, jelikož se jím stěžovatel domáhal nařízení předběžného opatření v totožném rozsahu jako v řízení ve věci samé. Stěžovatel se tedy nedomáhal předběžným opatřením zatímní úpravy, ale úpravy konečné. Krajský soud zrušil napadené usnesení v nákladovém výroku, jelikož o nákladech řízení účastníků vzniklých v řízení o nařízení předběžného opatření má soud rozhodnout společně s rozhodnutím ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V rozhodnutích obecných soudů stěžovatelé spatřují formalistický přístup. Nejprve byl dle jejich názoru využit formální důvod zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření v podobě závěru, že rozhodnutí o předběžném opatření by nahradilo rozhodnutí ve věci samé. Přepjatý formalismus spatřují i v hodnocení krajského soudu o existenci překážky věci rozhodnuté.
6. Stěžovatelé namítli, že došlo nejen k ohrožení výkonu rozhodnutí, ale i k úplnému zamezení vykonatelnosti navrhovaného rozhodnutí ve věci samé. Konečné rozhodnutí nenařízením předběžného opatření zcela ztratilo význam. Dále poukázali na nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 (N 224/83 SbNU 491; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud připustil nutnost vydat i rozhodnutí o předběžném opatření, které by mělo konečnou platnost, vyžaduje-li to zájem na poskytnutí soudní ochrany.
7. Ústavní stížnost obsahuje námitku, že krajský soud formalisticky vyložil překážku věci rozhodnuté. V době rozhodování o prvním návrhu na předběžné opatření měl okresní soud nařízeno jednání na 16. 1. 2019, kdy bylo možno dle náhledu stěžovatelů dokončit dokazování a vydat rozsudek ve věci samé. Kupní smlouvy a smlouvy o úschově byly uzavřeny na počátku listopadu 2018 s lhůtou pro schválení právního jednání za nezletilé do 31. 1. 2019. Realitní obchody se uzavírají v řádu dnů, maximálně týdnů. Čekat dlouhou dobu na rozhodnutí soudu o schválení jednání, jímž se nakládá se jměním nezletilých, je fakticky nereálné, jelikož zájemce o prodej dá přednost jinému kupujícímu. Svým následným úmyslem odročit jednání až na únor 2019 vystavil okresní soud účastníky riziku zmaření zamýšlené koupě. U druhého návrhu na předběžné opatření tak byly dány nové skutečnosti, jelikož bylo prokázáno, že zájemci o prodej odmítli další prodloužení termínu pro realizaci obchodu. Okresní soud dne 16. 1. 2019 odročil jednání až na březen 2019, tedy do doby po uplynutí lhůty k realizaci obchodu.
8. Podpůrný argument pro závěr o absenci překážky věci rozhodnuté stěžovatelé spatřují i v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18, v němž šlo o správní řízení a zápis do katastru nemovitostí. Překážku věci rozhodnuté tvoří jen rozhodnutí, jímž bylo návrhu na vklad vyhověno, netvoří ji rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad. Aplikováno analogicky na věc stěžovatelů by nemělo překážku věci rozhodnuté tvořit zamítavé rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření.
9. Nezletilé stěžovatelky vůči sobě dále namítly nepřiměřenou délku řízení, porušení práva na přístup soudu, jelikož nenařízením předběžného opatření došlo fakticky k odepření projednání věci, zásah do práva vlastnit majetek, nerespektování nejlepšího zájmu dětí, porušení práva dětí být v řízení slyšeny. Stěžovatel namítl porušení svého práva na rodičovskou výchovu nezletilých stěžovatelek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem je třeba odděleně posoudit jednak u ústavní stížnosti stěžovatele a jednak u ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelek.
III. A. Ústavní stížnost stěžovatele
11. V části, v níž stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesení krajského soudu není přípustné dovolání [§238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], stěžovateli se tak proti usnesení krajského soudu nenabízel další zákonný prostředek k ochraně jeho práva ve smyslu §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
12. K projednání ústavní stížnosti proti výrokům I. a III. usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný (bod 13.). Stěžovatelova ústavní stížnost proti výroku II. usnesení okresního soudu je nepřípustná (bod 14.).
13. Výroky I. a III. usnesení okresního soudu byly zrušeny krajským soudem. Ústavní stížnost tak směřuje proti částem usnesení okresního soudu, které již v době podání ústavní stížnosti neexistovaly. K rozhodování o ústavnosti již zrušených částí usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný, není povolán eventuálně je rušit podruhé. Proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti zrušeným výrokům I. a III. usnesení okresního soudu.
14. Proti II. výroku usnesení okresního soudu, jímž byl stěžovatelkám ustanoven kolizní opatrovník, stěžovatel nepodal odvolání. Odvolal se jen proti I. výroku usnesení okresního soudu, na němž byl závislý i III. výrok o nákladech řízení. Jeho ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti II. výroku usnesení okresního soudu, je tak nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dle daného ustanovení je nepřípustná ústavní stížnost, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. I v případě, že jde o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým, může v některých případech v důsledku ustanovení nevhodného opatrovníka, dojít k zásahu do základních práv jiného (zletilého) účastníka řízení [k tomu srov. nález ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569), bod 29. odůvodnění]. Nelze proto vyloučit, že by stěžovatel podáním odvolání proti II. výroku usnesení okresního soudu mohl bránit i své právo, podal-li by takové odvolání. Odvolací soudy věcně projednávají odvolání podané rodiči proti rozhodnutím o ustanovení kolizního opatrovníka jejich nezletilým dětem (srov. např. věci, v nichž byla vydána usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 592/05, ze dne 7. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 137/04 či ze dne 5. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2009/11). Z důvodu nevyčerpání odvolání Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost proti II. výroku usnesení okresního soudu dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud současně nespatřuje podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele při podání ústavní stížnosti proti II. výroku usnesení okresního soudu. Jeho stížnost proto nelze v tomto rozsahu připustit ani dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podstatný přesah zájmů stěžovatele není dán, jelikož otázky ustanovení kolizního opatrovníka byly již v minulosti hojně řešeny v judikatuře Ústavního soudu. V posuzovaném případě přitom Ústavní soud nespatřuje nic, co by se vymykalo otázkám, k nimž se vyjádřil již ve svých rozhodnutích vydaných v minulosti. Nebyly dány ani podmínky pro připuštění ústavní stížnosti stěžovatele proti II. výroku usnesení okresního soudu dle 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
III. B. Ústavní stížnost nezletilých stěžovatelek
16. V části, v níž ústavní stížnost nezletilých stěžovatelek směřuje proti usnesení krajského soudu, jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Nezletilým stěžovatelkám v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ustanovil kolizního opatrovníka odlišného od toho, který jim byl ustanoven v řízení před obecnými soudy. Proti usnesení krajského soudu se stěžovatelkám nenabízel zákonný prostředek k ochraně jejich práva ve smyslu §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
17. Nezletilé stěžovatelky nepodaly odvolání proti usnesení okresního soudu, odvolání podal svým jménem stěžovatel. Ústavní soud však shledal, že požadavek na vyčerpání odvolání nezletilými stěžovatelkami by v dané věci představoval překážku, která by jim fakticky znemožňovala přístup k Ústavnímu soudu, a to z obdobných důvodů, které byly vyloženy v bodě 19. odůvodnění nálezu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1265/16. Stěžovatelky byly v řízení před obecnými soudy zastoupeny kolizním opatrovníkem. Jak je patrno z bodu 4. odůvodnění usnesení krajského soudu, kolizní opatrovník vyhodnotil, že usnesení okresního soudu bylo vydáno v nejlepším zájmu nezletilých, proto proti němu jménem stěžovatelek nepodával odvolání a naopak v odvolacím řízení navrhoval zamítnutí odvolání podaného stěžovatelem. Smyslu institutu kolizního opatrovníka by se vzpíralo, aby jménem nezletilých podávali odvolání jejich rodiče, jejichž zájmy se mohly od zájmů nezletilých alespoň potenciálně lišit. Vzhledem k věku stěžovatelek (8 a 10 let v době vydání usnesení okresního soudu) nelze uvažovat o tom, že by odvolání podaly samy. Za této situace by podmínění přípustnosti ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelek vyčerpáním odvolání představovalo nepřekonatelnou překážku přístupu k Ústavnímu soudu ve věci, která se jich týká. Z tohoto důvodu Ústavní soud jejich ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu z důvodu nevyčerpání odvolání stěžovatelkami za nepřípustnou nepovažoval.
18. Ústavní soud není příslušný k projednání části ústavní stížnosti, v níž jsou napadeny I. a III. výrok usnesení okresního soudu, a to z důvodu vyloženého v bodu 13.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
20. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12. odůvodnění]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
21. Stěžovatelé ani nezpochybňují, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu má zákonný podklad a že je vydal k tomu příslušný soud. Namítají však svévoli v tom, že řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření krajský soud zastavil pro překážku věci rozhodnuté.
22. V usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2125/16, bodu 17. odůvodnění, Ústavní soud neměl žádné pochybnosti o ústavní konformitě závěrů soudů, které vycházely z ustáleného výkladu překážky věci rozhodnuté i při rozhodování o předběžném opatření. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal ústavněprávní diskrepanci v závěru krajského soudu, který překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) identifikoval při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření.
23. Poukázat lze na to, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že i při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba zohlednit §159a odst. 4 o. s. ř., z nějž plyne, že je-li návrhem uplatňován tentýž nárok, brání opětovnému rozhodování o něm překážka věci rozhodnuté (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 32 Odo 712/2004, usnesení ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 762/2004, usnesení ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 29 Cdo 841/2007, usnesení ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, usnesení ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 800/2011, usnesení ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4537/2011 a usnesení ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 274/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Dle §167 odst. 2 o. s. ř. se §159a odst. 4 o. s. ř. přiměřeně aplikuje i na usnesení, jímž se rozhoduje o návrhu na přiznání odkladného účinku (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 712/2004).
24. Překážku věci rozhodnuté dle setrvalé judikatury Nejvyššího soudu zakládá i zamítavé rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření (srov. výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 712/2004, 29 Odo 762/2004, 29 Cdo 841/2007, 26 Cdo 2269/2008 a 28 Cdo 800/2011, která byla vydána ve věcech, kde předchozí rozhodnutí o návrzích na nařízení předběžných opatření byla zamítavá).
25. Relevanci postrádá odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18, v němž šlo o správní řízení a zápis do katastru nemovitostí a dle něhož ve správním řízení nedopadá překážka věci rozhodnuté na případy, kdy správním rozhodnutím došlo k zamítnutí žádosti účastníka. Překážka věci rozhodnuté je totiž v §48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), formulována daleko úžeji než je tomu v §159a odst. 4 o. s. ř. (viz bod 25. zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 752/18). Je sice pravdou, že judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. z poslední doby např. jeho rozsudek ze dne 30. 10. 2018 č. j. 5 As 122/2016-36, body 28 - 30; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz) je ustálena na závěru, že správní rozhodnutí vydané dle správního řádu o zamítnutí žádosti o přiznání práva nezakládá překážku věci rozhodnuté. Tato judikatura je ovšem vystavěna na zákonném ustanovení značně rozdílného znění od §159a odst. 4 o. s. ř., který naopak judikatura Nejvyššího soudu setrvale vykládá v souladu s jeho zněním tak, že i zamítavé rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté. K argumentaci obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 752/18 nutno doplnit odkaz na specifika vkladového řízení, v němž katastrální úřad posuzuje splnění podmínek pro povolení vkladu, resp. pro vklad samotný, podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání návrhu na vklad (srov. §17 odst. 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, před jeho účinností též srov. §5 odst. 1 i. f. zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů); s ohledem na speciální úpravu tudíž nepřichází ve vkladových věcech v úvahu použití obecných závěrů o absenci překážky věci rozhodnuté podle správního řádu.
26. Krajský soud vycházel z tradičně přijímaného výkladu pojmu stejné věci, která tvoří základ překážky věci rozhodnuté, tj. výkladu, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 274/2012 či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2125/16, bod 21.).
27. Žádnou svévoli, která je referenčním kritériem při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o předběžném opatření (viz bod 20.), Ústavní soud neshledal ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením stěžovatelů o nových skutkových tvrzeních, která dle jejich názoru bránila tomu, aby šlo o stejnou věc při posouzení existence překážky věci rozhodnuté.
28. Je zjevné, že se krajský soud ztotožnil s dílčím hodnocením vyjádřeným v bodě 18. usnesení okresního soudu, dle něhož již v době rozhodování o předchozím návrhu na předběžné opatření nebyl dán s ohledem na stav řízení předpoklad, že meritorní rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude možno vydat do 31. 1. 2019, natož aby do tohoto data nabylo právní moci. Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy objasnily svůj náhled na to, že skutkový stav, který tu byl v době předchozího rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, byl z hlediska posuzování překážky věci rozhodnuté týž, jaký tu byl v době rozhodnutí o následném návrhu na nařízení předběžného opatření. Jejich hodnocení je prosto vady v podobě svévolného posouzení. Svým hodnocením osvětlily, proč tvrzení stěžovatele, že již dříve sjednanou lhůtu pro realizaci obchodu do 31. 1. 2019 nehodlají zájemci o koupi prodlužovat, nepovažovaly za posun ve skutkových tvrzeních, který by zakládal odlišnou věc pro posouzení překážky věci rozhodnuté. Omezenému testu ústavnosti tak rozhodnutí krajského soudu v tomto ohledu vyhovělo. Z výše uvedených důvodů nepřisvědčil Ústavní soud ani námitce přepjatého formalismu.
29. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v hodnocení krajského soudu o absenci podmínek řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, pozbývají významu námitky v ústavní stížnosti o porušení hmotných ústavních práv [práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) u stěžovatelek a práva stěžovatele pečovat o nezletilé stěžovatelky a vychovávat je (čl. 32 odst. 4 Listiny], neboť pro nesplnění podmínek řízení se těmito okolnostmi nemohl krajský soud zabývat.
30. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 (N 224/83 SbNU 491) a tvrdili, že napadené usnesení krajského soudu je v rozporu s výkladem práva, který Ústavní soud v daném nálezu zaujal. Dle stěžovatelů není možné, aby jim krajský soud zastavením řízení z formálních důvodů zamezil úspěšně požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím je totiž možno přiznat jen tehdy, bylo-li rozhodnutí, které škodu vyvolalo, zrušeno nebo změněno pro nezákonnost.
31. Ústavní soud uvádí, že ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 2433/15 došlo k zastavení řízení o odvolání (viz bod 3. daného nálezu), nedošlo tedy k věcnému přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku. Stěžovatelka, která svou ústavní stížností vyvolala řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 2433/15, se domáhala věcného přezkumu usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření byť jen s tím výsledkem, aby odvolací soud takové usnesení zrušil a sám řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastavil (viz bod 20. nálezu sp. zn. III. ÚS 2433/15). Přesně tohoto výsledku se však v nyní posuzované věci dostalo stěžovatelům, jelikož krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a sám zastavil řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Z hlediska závěrů v nálezu sp. zn. III. ÚS 2433/15 je rozdíl mezi zastavením odvolacího řízení, při němž nedošlo k věcnému přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí, a tím, když odvolací soud zruší odvoláním napadené rozhodnutí a sám zastaví řízení před soudem prvního stupně (tj. nikoli odvolací řízení). Závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. III. ÚS 2433/15, přitom nijak nebrání tomu, aby odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, a sám řízení o tomto návrhu zastavil pro překážku věci rozhodnuté, která zde existovala již v řízení před soudem prvního stupně. K právě popsané situaci se totiž nález sp. zn. III. ÚS 2433/15 vůbec nevyjadřoval, neboť ve věci, jíž se týkal, obecné soudy vůbec neidentifikovaly překážku věci rozhodnuté.
32. Stěžovatelky namítly porušení svých základních práv v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Ústavní soud shledal, že jejich námitka nepřiměřené délky řízení se netýká délky doby, kterou zabralo rozhodování o předběžném opatření, ale směřuje k délce řízení o věci samé. Stěžovatelky totiž porušení svých práv spatřují v tom, že na jednání dne 19. 11. 2018 nebylo ve věci rozhodnuto rozsudkem. Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí o předběžném opatření, nikoli rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu se tvrzení stěžovatelek, že rozsudek měl být ve věci vynesen dříve, míjí s předmětem řízení o ústavní stížnosti.
33. Ústavní soud nepřisvědčil námitce porušení nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Základ úvah, proč jde o nedůvodnou námitku lze nalézt v nálezu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, bodu 54., a nálezu ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18, bodu 23., na něž stěžovatelky poukázaly ve své ústavní stížnosti. V těchto nálezech bylo zdůrazněno, že nejlepší zájem dítěte je interpretační zásada, dle níž mají orgány veřejné moci povinnost volit vždy výklad nejpříhodnější z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. Těžiště této interpretační zásady leží v případech, kdy proti sobě stojí několik shodně přesvědčivých výkladů právního předpisu, při výkladu neurčitých zákonných pojmů či v případech, kdy může soud volit z vícera právních prostředků (půjde třeba o věci, v nichž jsou naplněny podmínky pro použití §925 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle něhož může soud uložit některé ze tří tam zmíněných výchovných opatření). O takový případ však v posuzované věci nešlo, ale šlo zde o výklad podmínek řízení, jež je z hlediska rovnosti před zákonem nutno vykládat shodně pro všechny případy vykazující shodné znaky (zde shodně pro všechna řízení o předběžném opatření). Za situace, kdy se krajský soud přidržel výkladu podmínek řízení o předběžném opatření stanovených v zákoně a též ustáleného výkladu těchto podmínek řízení (viz body 23., 24. a 26.), Ústavní soud neshledal porušení nejlepšího zájmu dítěte.
34. V námitce poukazující na postup opatrovníka, který byl nezletilým stěžovatelkám okresním soudem ustanoven (dle stěžovatelek s nimi opatrovník věc nekonzultoval, nezjišťoval jejich názor, o svém postupu je neinformoval a v řízení vystupoval pasivně), Ústavní soud nespatřuje s ohledem na okolnosti posuzovaného případu bezprostřední dopad na konečný výsledek posouzení před obecnými soudy. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření bylo v konečném důsledku zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. K tomuto posouzení došlo až v řízení před krajským soudem. O skutečnosti, že stěžovatel podal odvolání, byly stěžovatelky dle vlastního tvrzení v ústavní stížnosti zpraveny stěžovatelem. Je patrné, že kolizní opatrovník nebyl v řízení před krajským soudem pasivní, jelikož jménem stěžovatelek zaslal vyjádření k podanému odvolání (srov. bod 4. usnesení krajského soudu), v němž srozumitelně popsal, jaké řešení by dle jeho názoru bylo v nejlepším zájmu dětí. Role kolizního opatrovníka není shodná s úlohou zástupce účastníka. Kolizní opatrovník má pomoci soudu definovat a chránit nejlepší zájem dítěte, kdežto zástupce má hájit názory a stanoviska zastoupeného [nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 46. odůvodnění, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177)]. Ústavní soud konstatuje, že v konečném důsledku mělo pro rozhodnutí krajského soudu rozhodující význam posouzení podmínek řízení. Nejeví se přitom reálným a ani praktickým, aby kolizní opatrovník se stěžovatelkami, jimž bylo v době rozhodnutí krajského soudu 11 a 9 let, probíral odborné právnické otázky o podmínkách řízení, jež jsou svou povahou zcela odtažené od běžného života 11letých a 9letých dívek. Namítaná skutečnost, že kolizní opatrovník ustanovený okresním soudem se stěžovatelkami neprobíral ani další aspekty věci (např. jejich názor na koupi nemovitostí), ani pokud by tak tak skutečně nečinil, neměla bezprostřední vliv na konečné rozhodnutí krajského soudu. Z tohoto důvodu v postupu kolizního opatrovníka neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek.
35. K části ústavní stížnosti stěžovatelek, která směřuje proti výroku usnesení okresního soudu o ustanovení kolizního opatrovníka, Ústavní soud uvádí, že ani zde neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek. V ústavní stížnosti stěžovatelky nepoukázaly na žádnou skutečnost existující v době, kdy okresní soud kolizního opatrovníka ustanovoval, z níž by dovozovaly porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelky tak ve svém důsledku nepředestřely argumentaci, proč by v době ustanovení kolizního opatrovníka nemělo dojít k ustanovení právě toho opatrovníka. Relevantně tak nezpochybnily výrok o ustavení opatrovníka. Jejich výhrady se koncentrovaly až k následnému postupu kolizního opatrovníka. Jde tedy o výhrady, které se ve své podstatě týkají toho, zda neměl být stěžovatelkám následně případně ustanoven opatrovník jiný nebo zda neměl soud učinit vůči opatrovníkovi jiné opatření. Jak uvedl Ústavní soud v bodu 43. odůvodnění nálezu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13, má-li účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Ustanoví-li mu však soud opatrovníka coby zástupce, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Z důvodů vyložených v bodě 34. však ani v daném ohledu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelek.
36. Námitkami proti úvahám vysloveným obiter dictum v bodě 30. usnesení krajského soudu se Ústavní soud nezabýval. Zde krajský soud uvedl, že nebyla-li by dána překážka věci rozhodnuté, nešlo by návrhu na nařízení předběžného opatření vyhovět, jelikož se jím stěžovatel domáhal rozhodnutí, které by nahrazovalo konečné rozhodnutí ve věci samé. Námitkami proti tomuto hodnocení krajského soudu se Ústavní soud nezabýval kromě toho, že šlo o úvahy vyslovené obiter dictum, především z toho důvodu, že nešlo o úvahy, které by odůvodňovaly výrok o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté, k němuž krajský soud dospěl. Úvahy vyslovené obiter dictum by totiž měly význam u výroku, jímž se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, resp. jímž se v odvolacím řízení potvrzuje zamítnutí takového návrhu.
V.
Závěr
37. Ústavní stížnost všech stěžovatelů byla zčásti odmítnuta pro nepříslušnost Ústavního soudu dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (body 13. a 18.). Stěžovatelova ústavní stížnost byla zčásti odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) daného zákona (bod 14.). Ve zbytku byla ústavní stížnost všech stěžovatelů odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodů vyložených v části IV.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu