ECLI:CZ:US:2019:3.US.1610.19.1
sp. zn. III. ÚS 1610/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. B. P., zastoupené Mgr. Markem Pouzarem, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 3 Tdo 1467/2018-72, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 3 To 272/2017-2627 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. února 2017 č. j. 10 T 219/2014-2491, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o anonymizaci údajů o její totožnosti.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznána vinnou dvojnásobným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byla podle §210 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále jí byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalším spoluobžalovaným poškozené obchodní společnosti Generali pojišťovna, a. s., škodu ve výši 78 579 Kč a poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., škodu ve výši 92 700 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších čtrnácti spoluobžalovaných. Obžalovaní se trestné činnosti popsané v bodech 1 - 17 rozsudku okresního soudu v podstatě dopouštěli tím, že P. P. (manžel stěžovatelky) po vzájemné dohodě vždy inicioval a organizoval jednání směřující k vylákání pojistného plnění, kdy nejdříve byly uzavřeny pojistné smlouvy, následně byly fingovány dopravní nehody (v jednom případě krádež vozidla), přičemž následně došlo k simulaci nabourání vozidel, kde jednotliví obžalovaní (včetně stěžovatelky) hráli roli řidičů a následně došlo k nahlášení dopravní nehody jako pojistné události, v důsledku čehož buď došlo k vyplacení či k odmítnutí pojistného plnění od poškozených pojišťoven.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vyslovuje názor, že soudy všech instancí porušily její právo na presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, a že neprokázaly subjektivní stránku dvojnásobného přečinu pojistného podvodu spáchaného ve spolupachatelství. Odkazuje přitom na závěry judikatury Ústavního soudu, odborné trestněprávní literatury a trestněprávní nauky. Tvrdí, že nejednala zaviněně.
6. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na zákonného soudce. Poukazuje na to, že věci vedené u Nejvyššího soudu byla přidělena dne 13. 8. 2018 spisová značka 7 Tdo 994/2018. Dne 20. 11. 2018 však byla věc přidělena jinému soudnímu senátu pod sp. zn. 3 Tdo 1467/2018, přičemž účastníkům není doposud znám důvod změny soudního senátu, který neplyne ani z jednacího řádu a z informace, poskytnuté žadateli Nejvyšším soudem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Podle stěžovatelky je cílem zakotvení práva na zákonného soudce předejít situacím, kdy změnou soudního senátu bez jakéhokoliv zákonného důvodu dojde k odnětí senátu, kterému byla věc původně přidělena, a přidělení senátu jinému. Takové jednání ohrozilo stěžovatelčinu důvěru v soudní moc a zasáhlo do její právní jistoty. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k právu na zákonného soudce.
III.
Vyjádření účastníka řízení
7. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud. K namítanému porušení práva na zákonného soudce uvedl, že věc byla senátu 3 Tdo přidělena v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu ve znění účinném od 1. 11. 2018. Věc Nejvyššímu soudu poprvé napadla dne 13. 8. 2018 a byla přidělena senátu 7 Tdo, předsedovi senátu JUDr. Petru Hrachovcovi. Věc byla vyřízena tzv. jinak, tj. vrácena okresnímu soudu bez věcného vyřízení. Podruhé byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2018. Podle příslušného rozvrhu práce Nejvyššího soudu sice platí, že věc dříve vrácená soudu nižšího stupně bez věcného vyřízení se po opětovném předložení Nejvyššímu soudu přidělí soudci, který ji měl původně, pokud však takový soudce již není členem trestního kolegia Nejvyššího soudu nebo jestliže se tomuto soudci již nepřidělují věci (Petru Hrachovcovi se věci již od 15. 10. 2018 nepřidělovaly), přidělí se věc podle obecných pravidel. V souladu s rozvrhem práce byla tedy věc přidělena senátu 3 Tdo (soudci Pavlu Šilhaveckému).
8. Na podané vyjádření stěžovatelka již nijak nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článků Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Skutkové závěry k jednotlivým bodům označil za přehledné a odůvodňující závěry o vině obžalovaných. Přesto se k nim sám znovu vyjádřil a doplnil je dalšími zjištěními, vyplývajícími z provedeného dokazování. Učinil tak i ve vztahu k bodu 9) rozsudku okresního soudu, kde kromě obžalovaného P. P. - manžela stěžovatelky a organizátora - vystupuje stěžovatelka a obžalovaný L. P., který se zcela doznal a oba další obžalované usvědčuje, a ve vztahu k bodu 17) uvedeného rozsudku, kde kromě P. P. vystupují stěžovatelka a obžalovaný D. J., jako účastníci fingované dopravní nehody, přičemž D. J. se sice nepřihlásil ke své trestní odpovědnosti, ale přiznal, že akce byla předem domluvená. Zjištění, že dopravní nehody byly předstírané, pak zcela jednoznačně potvrzují znalecké posudky z oboru dopravy, doplněné listinnými důkazy zajištěnými při domovní prohlídce u P. P. a doklady od jednotlivých pojistných událostí od poškozených pojišťoven.
13. Soudy obou stupňů své závěry opřely o soubor vzájemně korespondujících důkazů, které potvrzují i vinu stěžovatelky a současně vyvracejí její obhajobu. I dle názoru Ústavního soudu všechny zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že stěžovatelka jednala po vzájemné dohodě, směřující k vylákání pojistného plnění, kterou inicioval a organizoval její manžel, když uzavřela pojistné smlouvy, následně byla účastnicí fingovaných dopravních nehod a při uplatnění práva na pojistné plnění u příslušných pojišťoven uvedla nepravdivé údaje. Nelze tak uvěřit jejímu tvrzení, že o ničem nevěděla. Přehlédnout přitom nelze provázanost mezi stěžovatelkou a hlavním organizátorem a iniciátorem všech akcí a mezi jednotlivými obžalovanými a doznání některých obžalovaných, kteří podrobně popsali postup při páchání jednotlivých skutků.
14. Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
15. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými výpověďmi spoluobžalovaných a svědků, znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
16. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry soudů a jejich právním posouzením ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. K obdobnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud i při posouzení ústavní stížnosti P. P. podané proti stejným soudním rozhodnutím (viz usnesení ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1477/19, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V uvedeném usnesení Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení. Vyšel přitom z vyjádření Nejvyššího soudu a ze zjištění, že funkce soudce Petra Hrachovce zanikla, takže bylo nezbytné a v souladu se zákonem, aby mu přestaly být přidělovány další věci k vyřízení. Z tohoto důvodu muselo dojít ke změně rozhodujícího soudce, k čemuž došlo v souladu s principy určování zákonného soudce. V nyní posuzované věci Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby argumentaci užitou v uvedeném usnesení, na níž nehodlá nic měnit, znovu opakoval a zcela na ni odkazuje.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu