ECLI:CZ:US:2019:3.US.1645.18.1
sp. zn. III. ÚS 1645/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1552/2016-163, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2016 č. j. 3 To 80/2015-27943 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. května 2015 č. j. 61 T 1/2014-27536, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea 2 téhož zákona. Za to byl podle §156 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v nákupu a prodeji alkoholických nápojů za účelem obchodní činnosti na dobu deseti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku na náhradu škody uplatněné poškozenými.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele, dalších obžalovaných a jedné z poškozených bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle §258 odst. 1 písm. b), c) a f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu zrušeno ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ohledně stěžovatele (a dalších čtyř obžalovaných) a ve vztahu ke stěžovateli bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 a 4 tr. zákoníku a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §156 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v nákupu a prodeji alkoholických nápojů za účelem obchodní činnosti na dobu deseti let.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stejně rozhodl o dovoláních dalších dvou obžalovaných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vnímá proces vedený s ním i ostatními obžalovanými jako proces, který je zatížen vadami porušujícími principy nezávislého a spravedlivého soudního řízení, neboť soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2, event. §23 téhož zákona. Výsledky dokazování jsou dle jeho názoru v extrémním nesouladu se skutkovými a právními závěry a jsou nahrazovány úvahami a předpoklady. Soudy nekriticky přejaly procesní spojení jednotlivých dílčích útoků do tzv. společného řízení bez prokázaných osobních či věcných vazeb. Mezi stěžovatelem a ostatními aktéry metanolové aféry přímé vazby fakticky neexistovaly a nebyly ani předmětem dokazování. Tento postup pak byl promítnut do mnohdy paušálních, zobecňujících závěrů o jednání spoluobžalovaných jako o jednom celku bez nezbytné individualizace dílčích aktů jednotlivých osob. Stranou pozornosti zůstala i neexistence motivu na straně stěžovatele coby celoživotně občansky bezúhonné osoby. Připomíná, že v lahvích zajištěných v jeho provozovně nebyl zjištěn žádný toxický alkohol ani žádné věcné stopy (úvahu vrchního soudu, že vědomosti obžalovaných nasvědčuje jejich chování po vypuknutí metanolové aféry a snahu zbavit se zbylého alkoholu označuje za irelevantní až absurdní a neprokázanou). Výpovědi obžalovaného A. S. a svědkyň (prodavaček provozovny stěžovatele) zpochybňuje poukazem na jejich možný motiv "chránit si vlastní kůži" možnou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení.
6. V souvislosti s uvedeným stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest, který soudy ani náležitě neodůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
10. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního pouze posuzuje, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Stěžovatel v podstatě brojí proti vadným skutkovým zjištěním ohledně toho, zda k následkům na zdraví a životě poškozených došlo po požití jím prodávaných lihovin, a toho, zda byl nějak propojen s dalšími obžalovanými, a z toho vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání. Nesouhlasí též s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně vysoký. Navzdory jeho přesvědčení o absenci řádného odůvodnění soudních závěrů se z napadených rozhodnutí podává, že se soudy věcí řádně zabývaly a vzaly v potaz všechny podstatné okolnosti případu, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily. Vrchní soud sice rozhodnutí krajského soudu ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o jeho vině a trestu, po provedeném přezkumu se však se skutkovými i právními závěry krajského soudu v zásadě ztotožnil, když upřesnil pouze jejich vyjádření ve skutkové větě výrokové části rozsudku.
12. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby výsledky řádně provedeného dokazování znovu rekapituloval. Lze konstatovat, že odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovělo požadavkům §125 tr. řádu. Není úlohou Ústavního soudu, aby přehodnocoval důkazy provedené před soudy, neboť má za to, že uplatnění zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání, obzvláště v takto skutkově a právně složité věci, je důležitým aspektem pro spravedlivé rozhodování soudů.
13. K námitkám stěžovatele, které uplatnil v ústavní stížnosti, se dostatečně a velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Řešil tak jak jeho výhradu o neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následky na zdraví či životě poškozených, tak námitku, kterou zpochybňoval svědectví jeho zaměstnankyň a spoluobžalovaného A. S., od kterého odebíral zdravotně závadný alkohol. Z hlediska ústavnosti je významné, že uvedené výpovědi, kterým soudy uvěřily, byly důkladně zhodnoceny, a že spolu v relevantních bodech korespondují. Stěžovatele přímo usvědčují ze souzeného jednání, tj. že od spoluobžalovaného A. S. odebíral alkoholické nápoje, které tento vyrobil z pokoutně získané směsi od obžalovaného A. J., a že následně provozoval jejich prodej ve své prodejně, kde byly zakoupeny poškozenými. Z uvedeného vyplývá i propojení stěžovatele se spoluobžalovanými, neboť přímo od A. S. nakupoval nekolkovaný a po zdravotní stránce nijak prověřený alkohol, který byl vyroben mj. z lihu dodaného A. J. Důvodnost spojení jeho věci s věcmi spoluobžalovaných do společného řízení je tak zřejmá. V důsledku jednání stěžovatele pak došlo k následkům na zdraví a životě poškozených. Spojitost mezi jím provozovaným "podpultovým" prodejem takového alkoholu a poruchou v podobě smrti nebo těžké újmy na zdraví poškozených je prokázána řadou vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, a to nejen výpověďmi jeho zaměstnankyň, poškozených a jejich příbuzných, ale i znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy.
14. Stěžovatel vznáší námitky i proti uloženému trestu odnětí svobody, jehož výši považuje za nepřiměřeně vysokou. V této souvislosti nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí o trestu nebylo dostatečně odůvodněno. Stěžovateli byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené v §156 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž vrchní soud opětovně zvážil všechny okolnosti případu a vyhodnotil kritéria uvedená v §38 až 42 tr. zákoníku. Shledal-li za jedinou polehčující okolnost dosavadní bezúhonnost stěžovatele, s ohledem na podíl přitěžujících okolností nelze dospět k závěru, že by trest uložený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby byl zjevně nepřiměřený. Soudy sice o věci rozhodovaly za velkého zájmu médií i veřejnosti, z jejich rozhodnutí však nijak nevyplývá, že by snad byly mediálním zájmem jakkoliv ovlivněny v neprospěch stěžovatele.
15. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, a kdy stěžovateli byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu