ECLI:CZ:US:2019:3.US.1647.19.1
sp. zn. III. ÚS 1647/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele: V. B., t. č. ve Věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře ze dne 9. dubna 2019 č. j. 14 To 88/2019-69 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2019 č. j. 8 Nt 1353/2019-27, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, čl. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 7, čl. 8, čl. 10 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá, aby mu Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nákladů právního zastoupení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutky právně kvalifikované jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zvlášť závažný zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 4. 2018 č. j. Nt 1116/2018-12 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2018 č. j. 14 To 143/2018-23 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dne 7. 11. 2018 byla u Krajského soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele podána obžaloba. Usnesením tohoto soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 20 T 27/2018-499 byla věc stěžovatele podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření (výrok I.) a dalším výrokem bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu.
3. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu ponechán ve vazbě s tím, že vazební důvod uvedený v §67 písm. c) tr. řádu nadále trvá. Současně byla podle §71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat jeho písemný slib jako náhrada za vazbu a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nebyl stanoven dohled probačního úředníka.
4. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že omezením na svobodě bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť podle jeho názoru není dán důvod tzv. předstižné vazby a stěžovatelův zdravotní stav vyžaduje jeho hospitalizaci a nutnou léčbu v civilní nemocnici. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nedaly zpracovat znalecký posudek, který by potvrdil nebo vyvrátil jeho námitky, že s ohledem na zdravotní postižení se nemohl jemu přičítaného jednání dopustit. Dále má za to, že přes opakované návrhy nebyl doplněn výslech svědka P., který mu slíbil, že na rozdíl od své první výpovědi nebude poškozenou Ř. šetřit. Nebylo ani řádně prověřeno jeho trestní oznámení na tuto poškozenou, která se od něj odstěhovala ještě dříve, než byly zjištěny modřiny na těle D. Ř. Orgány činné v trestním řízení tedy v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu neobjasnily stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch a zásadně se omezily pouze na opatřování důkazů v jeho neprospěch.
6. Porušení práva na řádnou zdravotní péči a porušování zákazu ponižování a mučení stěžovatel odůvodňuje tím, že je ve velmi nedobrém zdravotním stavu, trpí silnými bolestmi a depresemi, sám si hradí dietní jídlo určené pro personál věznice, přičemž standardní odpovědí dozorující státní zástupkyně je, že stížnosti na zdravotní péči řeší generální ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále jen "Vězeňská služba"), od něhož však doposud neobdržel žádnou odpověď. Krajský soud se spokojil s narychlo zpracovanou lékařskou zprávou, namísto aby okolnost, zda je schopen výkonu vazby, zhodnotil příslušný znalecký posudek. Má za to, že neexistuje žádný relevantní důvod k tomu, aby byl držen ve vazbě a bylo mu tak bráněno v řádné léčbě.
7. Zásah do práva na osobní svobodu a soudní ochranu a porušení zásady kontradiktornosti řízení stěžovatel spatřuje v tom, že nikdy předem neobdržel návrh státního zástupce na prodloužení vazby a byla mu tudíž odepřena možnost s jeho důvody polemizovat. Usnesení o vazbě nikdy neobdržel v zákonné třídenní lhůtě pro podání stížnosti, takže na jeho důvody nemohl reagovat konkrétně. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje zákonné vymezení ústavně přijatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu. Ústavní soud do této působnosti soudů zásadně nezasahuje, stejně tak nepodává výklad běžného zákona. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry vybočují ze zásad zaručených v čl. 36 a násl. Listiny.
12. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že z dosud provedeného dokazování se nepodávají skutečnosti, které by odůvodňovaly vazbu, a ze kterých by vyplývalo, že mohl spáchat skutky, z nichž byl obviněn.
13. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
14. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány stěžovatelem, a zda mají všechny znaky skutkových podstat trestných činů, z nichž byl obviněn. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky, které toto důvodné podezření v daném stádiu trestního řízení zakládají (viz str. 3 usnesení okresního soudu, str. 3 usnesení krajského soudu). Okolnost, že se s jejich závěry stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval. V mezidobí po vrácení věci státnímu zástupci k došetření totiž nevyšla najevo žádná okolnost, která by důvodnost trestního stíhání zeslabovala, naopak dne 25. 1. 2019 byly procesně použitelným způsobem v souladu s §102 tr. řádu vyslechnuty nezletilé svědkyně, které svými výpověďmi stěžovatele usvědčují, a závěr o důvodnosti trestního stíhání je potvrzován i dalšími důkazy opatřenými po vrácení věci do přípravného řízení.
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že není dán důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Z napadeného usnesení okresního soudu, s nímž se krajský soud ztotožnil, se zřetelně podává, ze kterých skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do tzv. předstižné vazby. Tuto obavu soudy zdůvodnily konkrétními zjištěními o osobě stěžovatele (jeho předchozím odsouzením pro totožnou trestnou činnost, pácháním posuzovaných skutků ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jednání téže povahy), dále jeho chováním po zahájení trestního stíhání (kdy přes zákaz kontaktovat nezletilé svědkyně měl vyvíjet nátlak na svědky za účelem změny jejich výpovědí), vzal v úvahu i delší dobu páchání trestné činnosti, navíc směřované vůči více osobám. Jejich závěry o nezbytnosti a nenahraditelnosti vazebního zajištění stěžovatele k zabránění jeho dalšímu násilnému jednání vůči poškozeným, učiněné po komplexním zhodnocení všech zjištěných skutečností, včetně závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vypracovaného na osobu stěžovatele o agresivních vzorcích jeho chování v zátěžových situacích a konfliktech, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
16. Argumentuje-li stěžovatel svým velmi špatným zdravotním stavem, pro nějž není schopen výkonu vazby, i touto otázkou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly. Ve svém závěru, že je výkonu vazby schopen, nevycházely pouze z formálního telefonického vyjádření Vězeňské služby, jak tvrdí stěžovatel, ale měly k dispozici podrobné písemné stanovisko lékařky Vězeňské služby, které vyhodnotily v kontextu s dalšími lékařskými zprávami obsaženými ve spisu. Z detailního vyjádření lékařky MUDr. Jitky Jakešové přitom ověřily, že způsob léčby stěžovatele ve vazební věznici je odpovídající a dostačující. Za účelem vyšetření nálezu na plicích byl stěžovatel hospitalizován v nemocničním zařízení Vězeňské služby, kde bylo zjištěno, že benigní nález se od roku 2015 nemění, a dle plicního specialisty byly doporučeny pouze pravidelné roční rentgenové kontroly. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na své zdravotní potíže, které jsou ve věznici přehlíženy, na druhé straně se však nezmiňuje o tom, že kouří dvacet cigaret denně, což se podává také z lékařské zprávy, a že podepsal negativní reverz a odmítl hospitalizaci v lůžkovém zařízení Vězeňské služby, na což poukázal krajský soud již v usnesení ze dne 27. 11. 2018. Z hlediska ústavněprávního je relevantní, že soudy věnovaly onemocnění stěžovatele z hlediska jeho vlivu na výkon vazby dostatečnou pozornost, že z vyžádaných lékařských zpráv a vyjádření zjistily, že jeho zdravotní stav nebrání výkonu vazby, a že jeho lékařská péče je dostatečně zajištěna jednak ambulantními a lůžkovými zařízeními Vězeňské služby, a jednak ve spolupráci s dalšími poskytovateli lékařské péče, jako je společnost Nemocnice České Budějovice, a. s. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že je mu bráněno v řádné léčbě.
17. Označuje-li stěžovatel za porušení zásady kontradiktornosti řízení okolnost, že předem neobdržel návrh státního zástupce na prodloužení vazby a byla mu tudíž odepřena možnost s jeho důvody polemizovat, a že ani usnesení o vazbě neobdržel v zákonné třídenní lhůtě pro podání stížnosti, ani těmto námitkám nelze přiznat relevanci. Okresní soud rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě ve veřejném zasedání za účasti stěžovatele i jeho obhájce, takže stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem, čehož také využil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, k věci zaujal patřičné stanovisko i jeho obhájce. Právo stěžovatele na obhajobu a na kontradiktornost řízení tedy nebylo nikterak porušeno. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by měl vazební usnesení obdržet v zákonné třídenní lhůtě pro podání stížnosti, aby na ně mohl reagovat. Nález sp. zn. IV. ÚS 3780/18, na nějž stěžovatel odkazuje, nic takového neukládá. Důvodem jeho vydání bylo zjištění, že stížnostní soud počítal lhůtu pro podání stížnosti proti vazebnímu usnesení od jeho oznámení vyhlášením (přestože si stěžovatel při vyhlášení usnesení ponechal lhůtu pro podání stížnosti a tuto pak podal ve třídenní lhůtě od doručení usnesení) a stížnost stěžovatele odmítl jako opožděně podanou. Ústavní soud za této procesní situace shledal porušení práv na přístup k soudu a na obhajobu. V posuzovaném případě však stěžovatel podal stížnost po vyhlášení usnesení, následně ji odůvodnil a stížnostní soud se jí zabýval věcně a napadené rozhodnutí přezkoumal ze všech v úvahu přicházejících hledisek.
18. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takové povahy, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
20. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (viz §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu