ECLI:CZ:US:2019:3.US.1695.18.1
sp. zn. III. ÚS 1695/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou, sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. 101 Co 5/2018-233, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého T. K., 2) nezletilého P. K. a 3) L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10, čl. 32 odst. 1 věty první a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z rozhodnutí vydaných v předmětné věci se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 0 P 21/2015-181 svěřil nezletilé vedlejší účastníky 1) a 2) [dále též "nezletilí"] na dobu před i po rozvodu do péče vedlejší účastnice 3), matky nezletilých (dále též "matka") [výrok I.], uložil stěžovateli jako otci nezletilých (dále též "otec") povinnost přispívat na výživu vedlejšího účastníka 1) na dobu před i po rozvodu částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 2) na dobu před i po rozvodu částkou 2 800 Kč měsíčně (výrok II.), výrokem III. uložil otci uhradit dluh na výživném za období od 15. 2. 2017 do 31. 10. 2017 pro vedlejšího účastníka 1) ve výši 8 500 Kč a pro vedlejšího účastníka 2) ve výši 2 500 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. byl upraven styk otce s vedlejším účastníkem 1) tak, že otec je oprávněn stýkat se s vedlejším účastníkem 1) každý sudý týden v kalendářním roce vždy od středy od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin; dále byl upraven styk otce s nezletilým o vánočních prázdninách, o velikonočních prázdninách, o jarních prázdninách, o podzimních prázdninách a o hlavních letních prázdninách. Výrokem V. byl upraven styk otce s vedlejším účastníkem 2) shodně jako s vedlejším účastníkem 1) s tou výjimkou, že otci byl upraven styk tak, že otec je oprávněn stýkat se s vedlejším účastníkem 2) každý sudý týden v kalendářním roce vždy od čtvrtka od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin. Výroky VI. - IX. rozhodl soud o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2018 č. j. 101 Co 5/2018-233 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil z názory okresního soudu, že vzhledem k věku nezletilých a k poškození, kterým díky chování rodičů trpí, není střídavá péče, kterou požadoval otec, vhodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že splňuje všechny podmínky pro střídavou péči. Stěžovatel je přesvědčen, že když nebylo rozhodnuto o střídavé péči, měli být vzhledem ke zdravotním problémům matky nezletilí svěřeni do výlučné péče otce. Minimalizací styku otce s nezletilými soudy zasáhly do rodičovských práv otce. Krajský soud porušil zásadu rovnosti mezi účastníky řízení a zvýhodnil matku jako hlavního vychovatele na úkor otce. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal se všemi důkazy o rodičovských schopnostech. Soudy měly vyhovět stěžovatelovu návrhu na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, který by se osobnostem nezletilých více věnoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
9. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
10. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími soudů, kterými byli nezletilí synové svěřeni do péče matky, a je toho názoru, že v dané věci byla na místě střídavá péče obou rodičů, popř. nezletilí měli být svěřeni do jeho péče.
11. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy), který musí být vždy předním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Polemizuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy upravily jeho styk s nezletilými, Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, např. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení zákona, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (podle čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3117/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. V souzené věci se krajský soud po doplnění dokazování ztotožnil se závěry okresního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud rozhodl v nejlepším zájmu nezletilých dětí, když nezletilé svěřil do péče matky. Z provedeného dokazování dovodil, že oba rodiče mají schopnosti a zájem vychovávat své děti. S ohledem na nejlepší zájem nezletilých daný potřebou dětí vyrůstat v klidném rodinném prostředí, neshledal střídavou péči o ně vhodnou. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že vzhledem k věku dětí, k poškození, kterým kvůli chování rodičů trpí, není střídavá péče pro nezletilé vhodná. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu, kterým byli nezletilí svěřeni do péče matky, potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
14. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, Ústavní soud k tomu uvádí, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
15. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud, resp. oba soudy, přihlédly především k zájmům nezletilých. Svým rozhodnutím upravují péči o nezletilé jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilých dětí pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilých do střídavé péče, popř. do své výlučné péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilé rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým dětem, neboť i podle čl. 3 Úmluvy zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Soudy této své povinnosti řádně dostály.
17. Obsah napadeného rozhodnutí není rozporný se závěry stěžovatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. Ú 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397), ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) a ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), které se týkající se otázek nejlepšího zájmu dítěte a střídavé péče rodičů. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč není střídavá péče pro nezletilé vhodná.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu