ECLI:CZ:US:2019:3.US.170.18.1
sp. zn. III. ÚS 170/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zuckerhandelsunion GmbH & Co. KG, sídlem Schlesische Straße 38, Berlín, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 20 Cdo 1165/2016-548, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2017 č. j. 20 Co 281/2015-557 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 20 Cdo 3422/2017-740, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NELI S. P. A. a. s., sídlem Na Hraničkách 589/34, Vyškov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její lidská práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě exekučních návrhů stěžovatelky bylo zahájeno exekuční řízení k vymožení pohledávek podle rozhodčích nálezů Sdružení pro rafinovaný cukr v Londýně ze dne 13. 11. 2012, č. 2274, č. 2275 a č. 2276, ve výši 18 675 EUR s příslušenstvím, 106 650 EUR s příslušenstvím a 23 700 EUR s příslušenstvím, přičemž provedením exekuce Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") pověřil soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše.
3. Vedlejší účastnice (povinná) navrhla, aby exekuce byla zastavena jako nepřípustná, neboť uznání a nařízení výkonu předmětných rozhodčích nálezů nespadá do pravomoci soudního exekutora; dále pak proto, že nebyly doloženy rozhodčí smlouvy ve vztahu k nálezům č. 2275 a č. 2276, a tím ani splněny předpoklady, aby byly uznány a vykonány. Usnesením okresního soudu ze dne 9. 2. 2015 č. j. 10 EXE 1107/2013-150, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2015 č. j. 10 EXE 1107/2013-156 byl tento návrh vedlejší účastnice zamítnut a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 10. 2015 č. j. 10 Co 281/2015-225 toto usnesení okresního soudu potvrdil.
4. K dovolání povinné Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1165/2016 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že rozhodčí nález - pro který podle čl. III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku (dále též "Newyorská úmluva"), platí, že smluvní stát povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na jeho území - nelze vykonat v exekučním řízení, pakliže nebylo ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vydáno rozhodnutí o jeho uznání. V návaznosti na to krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 20 Co 281/2015-557 usnesení okresního soudu změnil tak, že exekuce se zcela zastavuje (výrok I.), že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 3422/2017-740 byla dovolání stěžovatelky, vedlejší účastnice i soudního exekutora podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítnuta. V případě stěžovatelčina dovolání se tak stalo pro jeho nepřípustnost, neboť Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí rozhodovací praxe.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že právní názor, který v řízení zaujal Nejvyšší soud, a kterým jí byla odepřena možnost výkonu rozhodčího nálezu vydaného v režimu Newyorské úmluvy postupem podle exekučního řádu, je v rozporu se zásadou přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem. Požadavek Nejvyššího soudu, aby ohledně daného exekučního nálezu bylo pro případ exekuce dle exekučního řádu vydáno rozhodnutí o uznání, odporuje čl. III Newyorské úmluvy, dle kterého "Každý Smluvní stát uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde nález je uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích. Pro uznání a výkon rozhodčích nálezů, na něž se vztahuje Úmluva, nebudou stanoveny podstatně tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon rozhodčích nálezů místních (národních)." Základní myšlenkou uvedené úmluvy je, že cizí rozhodčí nálezy nesmí být při výkonu v jednotlivých smluvních státech znevýhodňovány oproti rozhodčím nálezům národním. Česká republika tento závazek přistoupením k Newyorské úmluvě převzala a je povinna se jím řídit. Podle českých právních předpisů lze národní rozhodčí nálezy vykonat jak cestou soudního výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, tak cestou exekuce podle exekučního řádu, přičemž pro účely exekuce národního rozhodčího nálezu české právní předpisy nevyžadují žádné řízení o uznání či prohlášení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Dle stěžovatelky má-li podle čl. III Newyorské úmluvy výkon cizích rozhodčích nálezů podléhat stejnému režimu jako výkon národních rozhodčích nálezů, nesmí výkon cizích rozhodčích nálezů vydaných v režimu Newyorské úmluvy podléhat jakémukoli dodatečnému uznávacímu řízení.
7. Argument, že se věřitel případně může vyhnout řízení o uznání cizího rozhodčího nálezu domáháním se jeho výkonu nikoliv v exekučním řízení, ale v rámci soudního výkonu rozhodnutí, neobstojí. Soudní výkon rozhodnutí totiž na rozdíl od exekuce podléhá soudnímu poplatku. Ten by v dané věci činil stovky tisíc korun, a kdyby při výkonu rozhodnutí bylo následně zjištěno, že povinný nemá žádný majetek, zaplacený soudní poplatek se oprávněnému nevrací. Návrh na soudní výkon rozhodnutí navíc na rozdíl od exekučního návrhu musí obsahovat přesné označení majetku, který si oprávněný přeje postihnout; ten přitom často neví, jaký majetek povinný vlastní, ani zda má povinný nějaké bankovní účty. V praxi tak bývá takřka výlučně využívána cesta exekuce podle exekučního řádu.
8. Stěžovatelka podotýká, že případné námitky proti rozhodčím nálezům může druhá strana případně uplatnit v návrzích na zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. V posuzovaném případě bylo ústavní stížností napadeno mimo jiné i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, jímž bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zde však nešlo o rozhodnutí konečné, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž rozhodnutí, jímž byla věc vrácena do rozhodovacího procesu. Z těchto důvodů je nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12 nebo III. ÚS 1529/17, dostupná na internetu v databázi NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto ve vztahu k němu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
11. Oproti tomu co se týče usnesení krajského soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 20 Co 281/2015-557 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 3422/2017-740 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatelka zastává odlišný právní názor na výklad na případ dopadající právní úpravy, než jaký ve věci zaujal Nejvyšší soud. Úlohou Ústavního soudu nicméně není, aby právní názor obecných soudů přehodnocoval. Nepřísluší mu, aby byl arbitrem toho, který z naznačených právních výkladů je "správnější". I když stěžovatelka proti závěrům Nejvyššího soudu předkládá argumenty, které mají jistou logiku, z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že je zřejmé, jakými úvahami se při svém rozhodování Nejvyšší soud řídil, a že jeho rozhodování nevykazuje znaky libovůle v rozhodování. Nejvyšší soud v tomto směru vyšel z právní úpravy obsažené v exekučním řádu, ale neopomněl přitom uvážit ani význam Newyorské úmluvy, na jejíž přednost stěžovatelka poukazuje.
14. Ústavní soud kromě toho není přesvědčen, že by čl. III. Newyorské úmluvy jednoznačně podporoval právní názor stěžovatelky, tak jak se ona domnívá, když se v něm uvádí, že smluvní stát "uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon", přičemž výrazy "uzná" a "povolí" spíše naznačují nutnost naplnění určité procedury. Jestliže dále Newyorská úmluva uvádí, že pro uznání a výkon rozhodčích nálezů nesmějí být "podstatně tíživější podmínky" než pro uznání a výkon národních rozhodčích nálezů, pak z užitého výrazu "podstatně" zároveň plyne, že tyto podmínky nemusejí být zcela stejné (viz též její čl. IV. a V.).
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu